VINCENT_BU: S teoretickou stránkou věci jsem, řekl bych, již nějaký čas srozuměn. Ale stejně mne to občas překvapí :-)

nedělí nás od sebe nic
než černou na bílém napsáno
N E S M Í T E
nedělí nás od sebe nic
než deset let a psací stůl
a tak mi trvá přesně jeden rok
udělat krok a dotknout se
směju se
možná kdyby nás od sebe nedělilo nic
než černou na bílém napsáno
N E S M Í T E
tak si ani nesáhnu

VINCENT_BU: Toto je prostor svobodného psaní/čtení. Jediným platidlem zde je energie — ta, kterou vydám, když sem píšu. Ta, kterou vydáš, když to čteš.

Jakmile sem napíšu: jestli chcete moji další báseň, pošlete mi pade na účet, můžete říct — tak jo, ale jen když to bude o žížalkách. A dík, to nechci, takovou jednu práci už mám.

Dva

Stvořitel má kámen
příliš velký, aby se s ním vláčel sám.

Stvořil tedy
druhého Stvořitele –

a teď, dva Stvořitelé táhnou kámen
bůhví kam.



;)

VINCENT_BU: I já ti děkuju - od té doby co se na Nyxu dá názor vyjádřit palečkováním se málo kdo dokope k pojmenovávání toho, co ho na básni oslovuje a co ne. Přitom takové pojmenovávání je jednou z nejdůležitějších čtenářských schopností.

BURKHAR: ani nevim, jestli je vhodné tohle komentovat, nicméně řekněme, že v klubu poezie má každý text svou literární stránku. jako vyznání dobře napsané, přesvědčivé, střízlivé, bez přehnaných ambic. umím si představit, že i za sto let půjde tímhle stylem vyznávat lásku, kadlub je osvědčený, vidím i jeho publikum, všichni jsou spokojení. vlak, do nějž lze s určitou šikovností nasednout, a vždy dojede. co víc chtít? jen to, že od prvních veršů vím, v jakém duchu a jakým směrem se to ponese. záleží asi na posluchači.
BUBLINKY: klišé paradoxně nevidím tam, "kde ho máme", tu vývrtku báseň vybrala díky klíštěti, řekl bych, ale o pár veršů výš, kde se matlají ekzematický ručičky. najednou padám do gesta z půjčovny kulis. ale jinak je to zase dobrý, pěkně zarámovaný, rozvinuté téma, můžu se o text opřít, což je má nejmilejší činnost (v literatuře) :); magická rozptylová loučka, atmosféra k ní nenápadně dojde a udeří, dobrý pohyb.
NATASHA: dneska jsem na tebe zlý. první strofa působí dojmem, že máš vše promyšlené a dál ten obraz jen vymalováváš. nikde tajemství, obrat, nejistota. všechno je na svém místě a docela zbytečně. hm, to je asi klíčové slovo. na jednu stranu mě to mrzí, na druhou vím, že ti to nebude jedno, a snad se budeš i trochu trápit. řekneš si, že sem buď blbej já, nebo ty. nic horšího se nestane. já bych ti řekl: vyser se na vše a vyjdi tam, kde to neznáš. rok dva budeš psát nesmysly, a pak se to zlomí, má-li co. to prostě autor nikdy neví, jestli ještě něco bude. "Nikdo neví" – jenže celá báseň je postavená na opaku.
(až teď čtu janeqovu poznámku)
AJVAJ: vyznání v konfekčním balení, spíš autoterapie. škrábání receptorů však pobaví. :)
ZITOSLAVA23: první tři čtyři verše zřetelně vystupují, evokují situaci, prostředí, příběh se rozehrává. nejpozději ve druhé polovině básně však náznak jedinečnosti padá do běžných klišé. nic už se nestane.
MAEROR: "bochník těla společné rozkoše" – jeden posesivní genitiv by snad šel škrtnout. třetí strofa se vede na tenké niti, která se sice nepřetrhne, ale moc šikovně ten uzel taky nevypadá. hodně metafor naráz. chápu, že jde o styl, leč kde je hranice bolesti? u mne již převažuje masochismus. šlo by dosáhnout vzdušnější abstrakce, většího odstupu, ale jestli to chceš mít takhle krutě svázané, co dělat? :)

S_TEJK: jen bezhlavá kupa pokoušející se stavět na zvukovém triku. málo.
BUBLINKY: stará dobrá bublinky. prima, potěšila, poezie. ale proč ten ostych před spisovným tvarem. nebo jsem už tak zkostnatělý? :)
ještě přemýšlím, proč jsem prve nenapsal stará dobrá Natasha. mám tě málo přečtenou? ne, tedy ano, ale tím to není. zde však věřím individuální události víc než u ní. tam mi lezly do popředí zažité nástroje víc než jedinečnost chvíle. byť zase, ať už je to celé rozšlapané, Jitka má po ruce bohatší arzenál, když se jí vše sejde. tvoje komornost zabírá, ale má omezený prostor. pak se můžeme bavit, jestli je lepší poezie jako varhany nebo minimalistický klavír. já vím, začne to být absurdní.
SPECTATOR: deníček
FAERTIS: je pravda, že poezie bývá útočištěm posledních ztroskotanců ještě víc než próza, neboť napsat pár veršů je nesrovnatelně méně práce, vlastně jedna z nejlehčích věcí na světě, a nějaký ten rytmus a la "pec nám spadla" natloukli ve školce do každého, to je pak na úrovni tiku. ovšem pokud se člověk pokusí z daného rytmu vypadnout, být jářku zcela mimo rytmus, jde o rebelii, a vlastně tvůrčí akt :)
RICARDERON: budu za hnidopicha. není bez nápadu, ale jen tak na 60%. neurazí, nepokazí náladu, ale říkám si: mohlo tam být víc překvapení a vzrušení. že by mi unikala souvislost mezi Gangou a nabytím zraku, něco duchovního? tím by to drželo, ale spíš jen z nouze než z nutného vyústění. důvěryhodnost pointy zde rozhoduje. každopádně, víc v plusu než v minusu. první strofa určitě naladí.
ZITOSLAVA23: došel jsem asi do dvou třetin, styl napoví hned po pár verších. bez ironie, i takovéhle texty patří k tvorbě, hlavně aby se na nich člověk učil, čemu se vyhýbat. pokud si však dáš tenhle styl jako cíl, jsi spokojená. pro mne se v něm energie tříští, svět je rozklížený, chybí mu páteř či pevná osa, která by materiál pevně držela a orientovala. v důsledku pak několik podobných básní víc vyčerpá než nabije. já tomu říkám "protobáseň". v lepším případě v ní lze najít verše a motivy, které vystupují z chumlu, ty se zvlášť složí, ostatní se vyškrtá, a je vidět, zda tu od začátku bylo jádro žádající o vyvolání, nebo ne.
FAERTIS: poslední stadium :)
BUBLINKY: čtu příspěvky odzadu, jinak bych věděl, že existuje i nová dobrá bublinky. "komorní arzenál" dostal facku. fakt ty jo, jestli mám jen takovou náladu, nebo je báseň takto skvělá i v jiné dny. :) věřím druhé možnosti. dovětek za pomlčkami víc asi pro tebe, jako první mi začal vadit rytmus v "taky se mi o mámě zdá", i dál už trochu rozvolněnější, vadne to, byť pointa sedí, to chápeme.
FAERTIS: konečně trefa, autor se odrazil ode dna. hledal život a našel jej na pravém místě.
ARGANNAH: první dvě strofy nulový prožitek, jen zastřené konstatování, jakási teorie – špatné znamení. až dotek větví krátce zahraje. pak se to střídá; kde použiješ obraz, něco ožije, kde se vrátíš k myšlence, zmrtví to. kde je evokace? nechci teorii. otevřu se a báseň se mi musí vnutit. obrazné myšlení s intelektuálním zde nezapadlo, zdá se. jádro je slabé. báseň musí zvýrazňovat prožitek, situaci, poznání v daný moment, vůdčí motiv. možná je jen zahlušený. zkus jej znovu pocitově uchopit a vyjádřit jinak, čeká na to, máš-li stejný dojem. ;)

VINCENT_BU: Ale... Já chci taky!