VYZNÁNÍ
Z hlouby nevidoucí tmou se blýská
a v záři její stařec sedí.
Pohledem svým vůkol hledí.
Slouchá, ptá se, proč že někdo si tu výská.
Ptá se a říci by měl, a snad se chystá,
světu pravdu, jenž je jistá.
Stařec sedí. V klidu jeho tělo dlí.
Ach, sladká dřímota.
Uvnitř starce mladá duše staletá,
vůkol světa chlad a lidí prázdnota
a mdlý tak zrakům jeho obraz života.
A proto říci by měl, a snad se chystá,
Světu pravdu, jenž je jistá.
Je hloupé marností se potácet
a hnát se oděn v lesku zlata.
Je štěstím lidí s láskou zacházet
a nezavírat porozumění vrata.
Vždyť chladný vítr s bílým vlasem nese uklidnění
I tam, kde teplo slunce dmychá horkou krev,
svým klidným dechem převrací žár v zapomění
a smazává lesk démantů i plev.
V dešti kapek zhasíná pak každý plamen.
Ty kapky, to jsou slzy jdoucí krajem.
V nich každý zhasne plamen a pak tma a života ámen.
Tak na co lidi, na co si tu hrajem?
A mladý stařec ztichl, sedí, pláče.
A klid svůj hledá v klidu spáče,
co neslyší hluk nepravostí světa.
A jen v duši krásný obraz života mu vzkvétá.
A v duši třímá sladký sen
a sním uléhá k spánku,
kde navždy splývá noc i den
a život rozplývá se v sladkém vánku.