Nemáš pro to žádné důvody.
Děláš to naschvál protože nenávidíš svět a sebe v něm.
A proto nedokážeš nikdy rozumě říct co chceš.

TOMASZ: zcela upřímně, nevidím zde mnoho lidí, kteří by svou literární zkušenost osvědčili za hranicemi klubu, a mohli si pak všelijak brousit nože. takoví spíš bývají v úsudku střízlivější. :)

klub dlouhodobě zahnívá, dle mého i díky tomu, že se zde často pořádaly hony na slabší texty, a nejen na ty. taková kritika byla ve výsledku kontraproduktivní. autoři buď odešli jinam, nebo přestali psát, nebo kdovíco. není poznat, že by daný přístup pomohl častější publikaci dobrých básní. to rozhodně není. autorům prospěl snad jen v tom, že publikují jinde, kde jsou lepší podmínky.

TOMASZ: průvodních autorských komentářů bych se nebál. vesměs všichni propadají obranným reakcím, včetně držitelů různých cen, to už patří k provozu, jsou přirozené. hlavní je, jak působí báseň sama. zvlášť zde, kde příležitostně přehnaná kritičnost leckoho od publikování odrazuje, a klub zeje prázdnotou. je dobré mít laťku co nejvýš, ale když pak přes ni nechce nikdo skákat…

no možná až bude svěžejší autor, bude svěžejší i dílko, ale to je otázka, momentální výstřel bez cenzury, ale vím, hlavně ten konec to je průser, laciný, když na to teď koukám. díky za názor °

SOLIVAGANT: U mě se to láme hned za druhou strofou. A je to škoda, protože ta je hrozně silná.

HOORKA: Tohle býval jeden z nich, ale musel by se probudit ze spánku. [ A Z Y L PRO VĚČNÉ ROMANTIKY ]

HOORKA: Pociťuju sympatii k tomu, že právě tak čistě tvoříš obraz. Je to ještě (milým způsobem) naivní nepoučené psaní, ale citlivost k detailu je důležitou výbavou budoucího básníka.
Vlastně Ti po tom nechci šlapat — a jsou tu kluby, kde by Ti zatleskali, myslím.

TOMASZ: První strofa je pro mne až příliš syrové konstatování bez napětí, ale obraz ve druhé mě potěšil.

VYZNÁNÍ

Z hlouby nevidoucí tmou se blýská
a v záři její stařec sedí.
Pohledem svým vůkol hledí.
Slouchá, ptá se, proč že někdo si tu výská.
Ptá se a říci by měl, a snad se chystá,
světu pravdu, jenž je jistá.

Stařec sedí. V klidu jeho tělo dlí.
Ach, sladká dřímota.
Uvnitř starce mladá duše staletá,
vůkol světa chlad a lidí prázdnota
a mdlý tak zrakům jeho obraz života.
A proto říci by měl, a snad se chystá,
Světu pravdu, jenž je jistá.

Je hloupé marností se potácet
a hnát se oděn v lesku zlata.
Je štěstím lidí s láskou zacházet
a nezavírat porozumění vrata.
Vždyť chladný vítr s bílým vlasem nese uklidnění
I tam, kde teplo slunce dmychá horkou krev,
svým klidným dechem převrací žár v zapomění
a smazává lesk démantů i plev.

V dešti kapek zhasíná pak každý plamen.
Ty kapky, to jsou slzy jdoucí krajem.
V nich každý zhasne plamen a pak tma a života ámen.
Tak na co lidi, na co si tu hrajem?

A mladý stařec ztichl, sedí, pláče.
A klid svůj hledá v klidu spáče,
co neslyší hluk nepravostí světa.
A jen v duši krásný obraz života mu vzkvétá.
A v duši třímá sladký sen
a sním uléhá k spánku,
kde navždy splývá noc i den
a život rozplývá se v sladkém vánku.

POZDRAV

Je tma.
Tu světlo bledě prochvívá a dřív než stačí žít a znát,
čas lehce tmou ho zastírá.
A pak?
Jen nicota, ta věrná pravda, družka života,
v níž všechna moudrost mihotá,
začíná znovu hru svou vítěznou.
Jde znovu cestou s pravdou smutnou,
že všichni zhasnou, nedosvitnou.
Jde cestou svou nedohlednou.
A není soupeř, není boj,
je jenom záblesk, tma.
A pak?