Dnes intenzivní sentimentální sen... Trochu drásající, plný slz.
***
Někdo z rodiny pronajal pro rodinnou sešlost velké 5+1, ve kterém dříve bydlela babička, s dědou a jejich tři dcery.
Procházel jsem tím obrovským bytem v secesním baráku. Bytem který vznikl rozdělením ještě většího bytu napůl na dva byty.
Asi znáte snová místa, krajiny snů, do kterých se člověk vrací častěji.
Často jsou odrazem skutečných míst, ale s odlišnostmi.
Tenhle snový byt má třeba jednu místnost navíc, která tam nebyla.
Rodinná oslava byla v plném proudu, nějakému kamarádovi jsem ukazoval vychytávky z počátku století, integrované žehlící prkno.
Zásuvné prosklené dveře s krásným zábrusem, zamykaly se otočením kličky ve tvaru srdíčka.
Mosazná klika, která když se zvedla, tak zevnitř zamkla záchod.
Tohle jsou reálné vzpomínky, to není sen. To tam bylo.
Stejně tak v tom bytě byla krásná vitráž v koupelně.
Nechal jsem kamaráda kamarádem a šel si vychutnat pohled vitráží ven, barevné sloupce světla proudící skrze okno.
Dojem z vitráže, staromilský zápach starého bytu, vše to na mě sedlo, až jsme začal plakat.
Přišla teta, již mrtvá teta Romana, ta z těch tří sester nejzlejší.
Byla dojatá z mého splínu, něco žvatlala a hnala mě ke sváteční tabuli.
Cestou jsem potkal Janču. tu svou femme fatale. A docela obvykle, jak to v mých snech bývá, byla to napůl Janča a napůl Pája.
Objal jsem ji rukou okolo pasu, lehce se odtáhla, chtěl jsem jí dát letmý polibek na rty, musel jsem se propnout v nohách a přizvednout paty kvůli její výšce.
Odvrátila hlavu a tak můj polibek skončil místo rtů na její líci.
V tu chvíli mě jak blesk zasáhlo vědomí, že vše je už prohrané, karty rozdané a nic s tím neudělám.
Zadrhávajícím hlasem jsem hlesl:
"Prosím, neodcházej."
Probudil mě telefon, bylo pět hodin ráno, ač sobota, musel jsme vstát, abych synovi za pomoci násilí (na nic jiného nereaguje) vnutil antibiotický sirup.
***
Ten sen se mi přes den vrátil několikráte v jakési lucidní formě. Chvíli jsem musel přemýšlet, zda ona vysněná místnost navíc v bytě byla či ne.
Sentimentální pocit smutku a ztráty zůstal.
A pocit blížící se katastrofy také.
Máma má 5 metastází na játrech, Páje se zas zvětšily uzliny v tříslech.
Ta zdánlivá vítězství nad smrťákem v tomto roce byla asi příliš snadná.
BTW ta vitráž v té koupelně. Je už asi 20 let zazděná. A je to severní strana, slunce tam nemůže svítit.