MARKYSHA: Jo, lechtání je mimo, Bára taky chce lechtat, přímo to vyžaduje. Já ji teda nelechtám do úmoru, ale jen tak trochu, protože když lechtám moc, tak už zase řve že stačí :-) A pak zase "ještě!" :-) Beru to jako super cvičení smíchu, smích je potřeba a tohle je nejjednodušší způsob, jak ho vyvolat :-)

proc mi nedava smysl placnout dite po vbehnuti do silnice. smyslem intervence ma byt v diteti vyvolat silnou emoci typu TOTO NE!!!!. kdyz zarvu skocim po nem, odtahnu ho a dramaticky mu sdelim svuj strach a svou radost ze je u mne v naruci a ne pod autem, tak jeho mirror neurony mu zpusobi podobnej sok a smes emoci jako jsem zazila ja. Toto ne!!!
zatimco kdyz ho "placnu" (co to jako je? uder pri kterem nevykazuju emoce?), nejspis nepobere vaznost situace. kdyz ho budu bit a vykazovat silne emoce, tak je to matka obraci hnev proti decku a to je pro mne neprijatelne. takze mi hlava nebere k cemu to ma byt

MALKE: Problém vidím v tom, že i když ty to slovo použiješ s neutrálním nebo dokonce vlídným tónem, dítě už ho z dřívějška může mít spojené s tím obviňujícím nebo odmítavým, prostě proto, že ho tak slýchá od jiných lidí. A tu negativní konotaci si tam už prostě podvědomě přiřadí samo. U vlastního dítěte to asi není tak žhavé, tam máš dot silný vliv na to, s jakým významem má to konkrétní slovo spojené, ale u cizí holčičky v obchodě prostě nevíš. Proto je asi lepší se takovému slovu úplně vyhnout než pak vysvětlovat "ale tak jsem to nemyslela". Takhle to chápu já a dává mi to smysl.

MALKE: Když to by asi zas chtělo vědět, jaké konkrétní slovo je použito v originále, podle mě tam taky může být něco ztraceno v překladu (anglické "cry" rozhodně zcela neodpovídá českému "plakat"). To je obecně úskalí překladové literatury, která se zabývá konkrétními formulacemi - ty překlady nikdy nejsou úplně přesné a nepostihnou všechny konotace.

Mně třeba u Aldort překvapilo, jak rezolutně se staví k lechtání, že to jako děti ponižuje, moje děti mě lechtají a vysloveně otravují, abych je lechtala, ačkoli já moc lehchtat neumím, tak chodí za tátou. Někdy mi přijde, že vychází ze svých dětí jako z přesného reprezentativního vzorku. Vím, je to taková blbost, ale je to dobrý příklad, co mi na ní ještě vadí, ta rezolutnost, že nepřipouští, že by to někdo mohl mít jinak.

MALKE: Víceméně jsi shrnula, co na Aldortové vadí i mně, ačkoli jinak se považuju spíš za zastánce "nevýchovných" přístupů. Jenom mám poznámku k tomu, jak naučit roční dítě nestrkat prsty do zásuvky - já to udělala přesně tak, jak by to nejspíš udělala ta vlčice ve smečce. Vyděšeně jsem zařvala a dítě (téměř) odhodila na opačný konec místnosti. Leklo se, poplakalo si, ale od té doby i prodlužky ležící volně na podlaze uprostřd pokoje nevšímavě překračuje nebo obchází. Jsem přesvědčená, že jádrem úspěchu byla moje autentická emoce - mámu to vyděsilo, asi je to nebezpečné, bude lepší se k tomu nepřibližovat. Tisíckrát účinnější než jakékoliv výchovné "metody", ať už tradiční nebo alternativní.

MALKE: "Nerozumím důvodu, pro který tvrdí, že otázka proč něco popírá." Tomu já bych i rozuměla, je to jistý kulturní nános, který na té otázce je. Spousta lidí ji opravdu v tomto smyslu používá (navíc tam může hrát roli odlišné jazykové prostředí, to si netroufám posoudit). Takové to "Co řveš?" zhusta ještě doplněné "mám ti přidat, abys měl(a) důvod?" Jestli se tě nikdo nikdy nezeptal "proč?" s podtónem "nemáš k tomu přece důvod", tak máš asi výjimečně empatické okolí.
Osobně se Malvíny vždycky nejdřív ptám "copak se stalo?" nebo "co tě trápí?", až pak případně nabízím vlastní odhad, který ona buď odmítne nebo schválí. Čím víc umí mluvit, tím častěji stačí ta první otázka a sama mi řekne nebo mě aspoň nasměruje, kudy se doptávat.

LYDI: aby :)) ne. rec je o kdyz. a ja zde jen teoretizuji, mam sporadane dite, ktere do silnice nevbiha. co bych udelala, kdyby vbehl? asi neco hodne durazneho, protoze neco takoveho se stane treba jen jednou :(