BEBERA: jednoduse se mi to pise, muze to byt jakkoliv, ale pokud je to fakt nasledek "povolene uzdy", mozna se potrebuje bez te uzdy poradne teda vybehat, nez se ustali. Neco jako kdyz diteti konecne prestanes branit se vyplakat, tak place jeste vic a dele a hloub nez normalne.

Ze chce furt neco po tobe a vali se po zemi ze to nedostava -- to mi pripada nepohodlne, ale ne nebezpecne nebo tragicke, treba ma v sobe naskladanou tunu toho vzteku a jako by sam si ordinuje duvody proc ho postupne teda uvolnit. Nemuze te ovladat dokud ty mu to nedovolis. Ano, je ti lito ze ti ten stupinek nedonesu. Ano, fakt je ti to moc lito. Ano, klidne si zazur, to neni problem, dokud nikomu neublizujes. Atd.

Ze nereaguje na bezpecnostni pokyny, to by mne asi dralo vic, zrejme bych vyrazne predvadela jak se o nej bojim, tj nereagovala hnevem ale tak aby mel sanci pochopit proc ten pokyn je. Zelena tempera - nepohodlny, ale podle mne proste normalni no.

Ad prevaha nad dvouletakem -- k tomu mam rady typu ze idealne kazdej den by ctyrletak mel mit aspon pul hodiny nektereho rodice JENOM SAM PRO SEBE, spolu neco delat rizeneho jim, totalni pozornost na nem, dosyta dostavat, co chce dostavat. Pokud je to teda zarlivost, ale co jineho ze.

rozhodla jsem se trochu vic popsat, co minim tou smysluplnou praci s batoletem. pripadam si nejiste protoze jsem nematersky tip, nezkusena prvomatka, a mozna casem to co delam vyhodnotim jako omyl nebo nefunkcni nebo tak, ale tak zase kdyz mi to funguje... kdyz chci konkretni sdileni jak kdo buduje stastny domov, asi musim jit prikladem. komu to prijde trivialni treba, tak pardon

- dite ma 18 mesicu, chodi, trochu mluvi
- ideova vychodiska: dite profituje z opakovane cinnosti (ritualu); dite jasne citi zamer/smysluplnost/smer/strukturu kdyz to dospely nekam tahne; ale ta cinnost musi byt jak z praveku - konkretni, pochopitelna; dite zije skrze svoje ruce a pohyb celeho tela (musi manipulovat); dite ma velmi kratky attention span; matka ditete je unavena a neni moc bydlenka
- realizace: spolecne pravidelne peceni, bud my dva, nebo s dalsim batoletem a jeho mamou; nizky pracovni stolecek
- recepty: 1) nakrajet nejakou zeleninu, nakorenit, upect 2) mrkvaky: mrkev+maslo+mouka, z testa vykrajet auta a upect 3) muffiny bud instantni z pytliku nebo pizza muffiny dle carujeme.cz
- jak to typicky probiha a co mi pripada podstatne: CESTA JE CIL, tj, totalne zpomalit, nechtit zadny vysledek (napr. aby deti neco delaly nebo nedelaly, aby vysledek nejak dopadl nebo nedopadl). V klidecku si pracovat

1. hovorit s ditetem ze ted bude testo a trouba
2. spolecne poprinaset suroviny a nastroje (nejake nastroje ma ve svem supliku pri zemi), vyzyvat aby napr. donesl svuj nozik, kdyz donese, ok, kdyz ne, taky ok
3. strucne komentovat to, ze deti se vrhaji na pripravene veci, zkoumaji je, manipuluji
4. pracovat. (skrabat mrkev, ...) Za behu dle zajmu deti je zapojovat, bud ukolovat (vyhod slupky do kose), nebo vzit na klin, spolecne krajet maslo a nechat decko aby odkrojky sundavalo z noze a hazelo do misy
5. deti samozrejme nevydrzi pracovat dlouho, odchazi za svym a zase prichazi, s ruznymi nastroji delaji ruzne veci, prendavaji vsechno vsude, zkousi si kde co. Do neceho se zapoji, do neceho ne. Vznika bordel, vznika chaos. To nevadi. Nejde o to upect mrkvaky, ale spolecne neco delat v radostne tvorive atmosfere.
6. Dostatecne dramaticky oslavit, ze vyrobek jde do trouby, koukat obcas jak se to pece, s oslavou vyndat (to mi nejak rezonuje s gestalt filosofii -- ze lidi jsou na to dokonacovani - zacit, udelat a dokoncit, videt kauzalitu ktera se spoji do funkcniho celku).

Opakovat kazdy tyden, potesene sledovat ze po pate uz decko se orientuje co se deje a zas ho bavi jine aspekty atd. Nemit zadna ocekavani.

Pripada mi, ze to decko nabiji. Muze ho ale nabijet to, ze JA mam pocit, ze je to dobry a proto to delam tak uvolnene a spokojene. Kdo vi :)

JESTERKA_NA_ZDI: Jestli můžu, ...já třeba dost dlouho jela v takovým tom sebelítostivým režimu, kdy jsem se točila pořád v kruzích. Každá moje chyba mě hodila zas zpátky do toho bludnýho kola. Časem si to sedá (asi jak "stárnu" a "moudřím", eheh .-), moje chyby mě už nepoložej na lopatky, ale naopak si řeknu, uvědomím, co se mi teda jakože nepovedlo, a proč a jestli nad tím budu vzdychat, nebo jedu dál. A jedu dál. Takový to známý "chybami se člověk učí"...ale ono je to spíš tak, že nebýt chyb, člověk se NIC nenaučí. Chybami se učíme nejvíce, chyby vymezují pomyslný prostor, ve kterém se chceme pohybovat. Koukni na děti, padají, klopýtají, neumí pořádně mluvit...ale jedou dál.
Vcházíš do úplně nové situace, způsobů jednání a návyků (snažíš se změnit ty staré, vybudovat nové vzorce chování, sama k sobě, ke svým dětem) a ono to samozřejmě nejde, člověk dělá chyby a stále padá do toho starého známého. A tak padá dál a dál a lituje se a obviňuje a lituje...a pak najednou se začne strašně smát, zvedne se a prostě jde. A spadne ještě tisíckrát, ale díky tomu, že už tam byl tolikrát, tak ví, že nahoru se vždycky zase dá vylézt a ta cesta nahoru je časem čím dál méně strmá a dlouhá. A že zásadní je záměr, myšlenka, s kterou denně žije, ne dokonalost, s jakou ji provádí.

YMLADRIS: ty otázky a odpovědi jsou skvělý - kéž bych to takhle dokázala vidět u všech mých reakcí a vybírat si tu první :-(
Jak se ti daří přepisovat ty nefunkční vzorce?Já jsem přesně z rodiného prostředí, který mě právě donutilo se vzbouřit a hledat vlastní cestu, protože to co jsem zažila bylo strašný, ale na druhou stranu najednou ta veliká zodpovědnost a těch cest, kterýma se člověk může vydat, ale s anprosto chybějícím jakýmkoliv ukazatelem kudy(veliká nejistota ve všem) je to hodně náročný. A navíc pořád tvrdě narážím na své limity a schopnosti, které jsou velmi hluboko pod tím co bych si myslela že by bylo dobré pro moje děti, rodinu a mě. Prostě to nezvládám a velmi často nakonec opakuju ty nenáviděné vzorce a to jak tímto ubližuju svým dětem mě ničí ještě víc.

NEMESISS: Pokud někdo hodně reje do mých postojů a tak, tak se snažím jednat nějak asertivně (=slušně ho uzemnit, dát jasně najevo, že mu do toho nic není). Pokud vidím/cítím, že dotyčný nemá zájem o komunikaci, ale pouze o vyčítání mi mých postojů, tak se před ním neobhajuji, nevysvětluji, prostě mlčím, případně se účastním nějaké nevýznamné konverzace. Ono se to lehko řekne, ale taky mi to trvalo nějakou dobu, než jsem začala mít takové to vnitřní nastavení, kdy jsem se nebála říct lidem, že tak to prostě mám a komu se to nelíbí, ať si...Prostě si stát za svým a nenechat se zvyklat a neobhajovat se před druhými. Zejména když je první dítě, tak je těch "útoků" na tu ženu hodně, protože si teprve buduje rodinné zázemí a není si ve spoustě věcí jistá, tak se často nechá okolím rozhodit (znám, já jsem navíc celkem nesebevědomý člověk, takže o to víc jsem na tom musela pracovat). Teď už se tím nenechávám moc rozhodit, jsem vnitřně stabilnější a beru to víc s humorem (ten to rozežene nejlíp).

A ještě k tomu nošení v šátkách a manducách jim jako argument můžeš říct to, že dítě, na rozdíl od ostatních savců, se vlastně rodí nedonošené - samo nezvládne skoro vůbec nic, je absolutně odkázáno na svou matku, potřebuje tzv. "externí" dělohu, a proto by mělo být minimálně do jednoho roku v neustálém kontaktu s matkou a to nejlépe na těle,aby se cítilo bezpečně a správně se rozvíjelo. Kdyby toho lidské tělo bylo schopno, tak by ženy měly být ideálně těhotné ne 9 měsíců, ale 21 měsíců :-)

NEMESISS: Zkus se na to povznést, pokud prarodiče nejsou nějak moc důrazní nebo radikální. I humor, nadsázka taky celkem pomáhá, ne?:)
Když jsem s malým u rodičů a spíme tam, tak VŽDYCKY proběhne následující rozhovor:
Syn si mne oči a zívá, mám ho v ruce.
Moje máma: "Už půjde spinkat?"
Já: "Jo."
Máma: "Tak to ho dáš do postýlky, že?":))
Sám v postýlce usnul za celý jeho čtyřměsíční život asi jednou a oni to moc dobře vědí:)


ONA_MAKARONA: Ok. Tohle je jedna z věcí, která mě často zajímá, dík za odpověď.