jsem už přemýšlela, jak to bylo s pochvalama u nás a co jsem si odnesla - máma mě asi v útlém věku chválila a šikulkovala běžně (podle toho, že to dělá Zorce i jiným dětem), ale zároveň si nepamatuju, že by mě někdo nějak extra chválil za dobré známky nebo studijní výsledky, to se bralo tak nějak normálně, stejně asi jako u jiných věcí, co mi paměť sahá, takže žádný zvláštní pochvaly za úklid, pomoc s vařením, to se prostě dělalo, za to nebyl důvod chválit, snad poděkovat. Takže moje verze historie je, že jsem si sama zvolila, že půjdu na sedmiletej gympl a dál, protože jsem sama chtěla, uklízím, protože jsem zvyklá mít čisto a vadí mi, když nemám (a když mají třeba přijet naši, tak zrovna dvakrát neuklízím a klidně operuju s tím, že mi máma vytře a utře prach) ... s tím studiem třeba fakt nemám pocit, že by někdo extra slavil, že studuju, že by se o tom nějak mluvilo (byť jsem byla v širší rodině první a jediná na VŠ), prostě se vědělo, že na to mám, tak to bylo jasný. Obecně mám dojem, že věci dělám kvůli sobě a ne kvůli někomu nebo pro někoho.
Možná z toho pramení můj pocit, že není důvod být úplně militantní při nechválení.
(můj bratr to má ale podle všeho hozený dost jinak, takže těžko říct, co ještě hraje roli).
A asi hraje roli i to, že když řeknu "jsi šikulka", automaticky dodávám, proč, jakože "xy se ti povedlo", "už umíš xy" atp.