INUSHKA: Neber to jako provokaci, jen mě to opravdu zajímá - co je špatnýho na tom, že se dospělý dítěte ptá na věci, který vidí na obrázku? Nikdy jsem o tom nepřemýšlela a syn je ještě malý, takže nás nějaká větší interakce s knížkama teprv čeká.

ONA_MAKARONA: Gratuluju, každopádně chápu i šok.
Nechci tě nijak prudit, bratranec a sestřenice jsou od sebe 11 měsíců a nemám pocit, že by to bylo nějak skvělý. Nevím, jak to oni vnímají teď jako dospělí, ale když byli malí, tak to bylo trochu HC. Žárlivost, souboj o pozice, časté nemoci atd. Ale záleží na přístupu, výchově. Jak tě tu tak sleduju, tak mám pocit, že v otázkách mateřství víš, co děláš, zajímáš se, vzděláváš se, jsi všemu dobrému otevřená.
Jak říká máma - je jedno, jak jsou sourozenci od sebe, důležité je, aby je rodiče vedli tomu, aby se měli rádi.

(SEBIEN: nicméně, mám dojem, že můj bratr má na naši rodinnou "atmosféru" a výchovu poněkud odlišný názor, a taky v mnohém došel k jiným výsledkům, takže zase nutno konstatovat, že daná výchova se musí potkat s nějakou osobností, plus počítám s tím, že rodiče nikdy nemají úplně stejný přístup ke všem dětem, takže se to dá srovnávat jen těžko)

INUSHKA: vidíš, já bych zas své matce ve výchově jako celku mohla máloco vyčíst, postupně teď zjišťuju, jak moje matka, "nevzdělaná", nesečtělá, nezkušená holka z vesnice, dělala dost věcí tak nějak mimochodem podle gusta Aldort/Montessori/líného rodiče... (a pak samozřejmě zas určitě dělala dost věcí naopak, ale výslednej mix je imo dost dobrej základ a často si říkám "kéž bych tohle uměla/kéž bych dosáhla takových výsledků (takovými postupy)"... docela věřím tomu, že kdyby měli Zorku často a pravidelně, tak ji tohle taky přejde, že to dělá kvůli omezenému času, který má potřebu využít a užít si tu jedinou vnučku a dostat z ní/z toho setkání maximum. No, pokud se nic hroznýho nestane, tak do důchodu půjde za sedm let, my se k nim asi dobrovolně stěhovat nebudeme, tak to nezjistím a jistě to přežijeme....
(tchýně vlastně moc nevím, ta je sice z vnučky poprděná děsně, ale když na to přijde, tak u sebe doma furt vaří nebo tak něco, u nás je tak maximálně tři hodiny a to se spíš kouká z povzdálí, než že by byla sama iniciativní).

SEBIEN: Přesně. Tchýně vždycky vykládá, jak svoje syny (má tři po roce od sebe) vrazila do kočárku nebo do ohrádky pod jabloň, tam se jim nemohlo nic stát, a věnovala se domácnosti a hospodážství. Na žádné procházky nebyl čas a klici si hráli spolu. Kdežto na vnoučata ten čas má, když chce, takže se jim věnuje intenzivně, pořád do nich něco hučí, instruuje je, směruje, "zkouší", opečovává... Nejen Malvínu, i synovce. Já vlastně teprve teď začínám pořádně doceňovat výchovu, které se dostalo mně. Jakkoliv měla své mouchy a taky mi některé její prvky zadělaly na pár "traumátek" a nějakou tu terapii, tak v tomhle byla a i dneska jako babička je moje máma skvělá.

INUSHKA: ta první část, to je naprosto přesný!! Nevím, čím to je, že to tak mají, že je furt zkouší a "stimulujou" (aby je vzápětí podceňovali a demotivovali), hlavně u těch knížek a u hraní - mně z toho jde hlava kolem, ještě nestačí odpovědět na jedno a už letí další otázka, co chudák dítě?! Jako, taky si na jednu stranu říkám, že bych tohle častěji nechtěla, ale pak si zas říkám, že to ty děti přežijou, stejně jako jsme to přežili my, akorát na nás to vlastně takhle intenzivně asi nepraktikovali, když u toho obstarávali domácnost/chodili do práce/stavěli baráky...

K té nedávné debatě o rozdílnosti přístupů v rámci širší rodiny - mám tady od středy tchýni a už z toho občas rostu a musím se hodně kousat do rtu, abych jí něco neřekla. Teď si tady s Malvínou prohlíží jakási leporela. Já být Malvínou, cítila bych se jak u zkoušky (kdybych ve dvou letech věděla, co to je). To je pořád "Ukaž mi, kde je kočička. Ukaž, kde má oči. A kde je domeček? Áno, správně, a kde ještě je domeček? A kde má okýnko? Tady, tady je okýnko, jasný? Je ti to jasný?" A Malvína jenom mechanicky natahuje prst, ukazuje na příslušná místa a říká "toto". A já z toho rostu.
Nebo ráno. Babička si vzala Malvínu z ložnice, já ještě zůstala v posteli (babička je tu především proto, že jsem nemocná). A zpoza dveří slyším "to jsou blbé schody, po těch nemůžeš sama, počkej, babička tě vezme". Jo, máme mlynářské schody, většině lidí dělají problémy, než si na ně zvyknou, tchýně po nich moc chodit neumí, ale je tu sakra už tři dny a ne poprvé, už po nich Malvínu viděla jít mockrát. A stejně... nezvládneš, radši tě vezmu. Přitom Malvína po těch schodech v roce lezla, v roce a půl chodila za ruku a teď už je bez problému zvládá jenom s pomocí zábradlí.
Že Malvínu pořád krmí, dělá za ni spoustu věcí, které bez problému umí sama, při hraní jí diriguje, co má dělata podobně to už jsou jenom třešničky na dortu.
Nechci tchýni nic říkat, jsem jí vděčná, že je ochotná přijet, když potřebujeme a že má s Malvínou fakt hezký vztah. Ale tohle jsou věci, při kterých si vždycky říkám, že pravidelné hlídání (jakože třeba každý den, když bych chodila do práce, jako měla jednu dobu švagrová) bych od ní fakt nechtěla. Takhle jednou za čas si říkám, že se to vstřebá, že dítě si ty rozdílné přístupy přebere, ale při pravidelném hlídání už bych měla strach, co to udělá.

Doporučuju tenhle film ke shlédnutí, The World Before Her...tohle je úryvek, příběh jedný dívky z toho filmu...je tam neuvěřitelný, jak ona si odůvodňuje to, že její otec má právo ji bít, protože ji přece nechal naživu, ačkoliv se narodila jako dívka...a jak se to odráží v jejím přístupu, chování a tak. https://www.youtube.com/watch?v=Y2c7UhaqhZI

ONA_MAKARONA: existuje spousta žen, které kojí tandemově, já bych to nevzdávala. přijde mi, že pokud příroda připustí, abys otěhotněla, neměla by novému miminku ubírat minerály a vitamíny. a obě děti potřebují tu pravou výživu. většina žena na světě kojí min. do 2 let věku. ale já jsem velkou zastánkyní a fanynkou kojení a žijeme v jiné společnosti, takže tak :)
držím palce!

ORIKA: můžu se zeptat, jak jste to teda v jakým období vnímaly?

ORIKA: Určitě platí, bohužel bratr nebyl z mého příchodu na svět moc nadšen a první roky mě zrovna nemiloval, a pak odešel na školu a tak jsme si mohli vybudovat nějakej vztah až když jsme byli dospělí (ale moc se nevídáme tak jako tak). Nějaké starší dítě by třeba bylo z narození miminka v rodině nadšeno, jiné to vnímá zase negativně...těžko dopředu říct, jak to dopadne.

TORUVIEL: 8 let uz mi prijde hodne..na druhe strane mam kamaradku, co ma deti s rozestupem 10 let a vztah meli vzdycky krasnej..takze bych rekla, ze nejvic asi plati co rika
TIMA

JESTERKA_NA_ZDI: já jsem z bráchou rok a měsíc od sebe, vyrůstali jusem vlastně jako dvojčata. A teď mám vlastní děti, z nichž dvě jsou od sebe 14 měsíců. My to teda neplánovali a asi bych všem radil ať počkají, třeba až to první bude mít třeba 2 roky. Je to záhul pro všechny a každý z nás má nějaké ty zhoršující faktory. Největší krize přichází z nemocí dítěte. Jedno dítě to chytne od druhého, pak nakazí rodiče a je po plánech. :-(
TIMA: souhlas, já a brácha jsem úplně každý jiný (i temperamentem) a více společného mám se sestrou, která je o 9 let mladší.

ORIKA: Vidíš, já jsem s bratrem o 8 let a vždycky jsem si přála mít nějakýho sourozence blíže mému věku. Ale 8 let, to už bylo tak, že jsme se skoro nevídali, on pak odešel do jiného města na studia v 15ti...nebyl tam moc čas vytvořit si vztah.

JESTERKA_NA_ZDI: my jsme se segrou od sebe o 14 mesicu..a byl to u nas obou jeden z hlavnich duvodu proc mame vlastni deti s podstatne vetsim vekovym rozestupem (4 roky)

SEBIEN: to mi dává naději, že všechno zlý pro něco dobrý :-) my je máme 1rok a 4měs od sebe

JESTERKA_NA_ZDI: rok od sebe nevím, ten rok a půl, co čeká nás, to už je celkem častý a většinou právě ti, co takhle mají taky sourozence, tak mi hned říkali, že je to super, že oni si to užili a mají hezkej vztah. Vlastně jedna kamarádka je se starším bratrem asi rok od sebe, měli spolu celou dobu, než se ona odstěhovala malej společnej pokojík a pokud si pamatuju, tak ani v tý pubertě neměli s bráchou takový hádky jako já se svým, přičemž my měli pokoj každej svůj, a pak měli vztah moc pěknej. (Shodou okolností, tahle kamarádka má dvě holky rok a čtyři nebo pět měsíců od sebe, říká, že první dva roky byly dost náročný (žijou na jiným kontinentě, než rodiny obou manželů, takže bez pomoci), pak že už to bylo docela ok, akorát teď mají holky nějaký období, že se perou, teď jsou 4 a 3 roky).

ONA_MAKARONA: my máme dvě takhle za sebou a kdybych to brala jen podle sebe, tak já kdybych měla šanci přepsat minulost, tak bych je takhle brzo po sobě nechtěla, protože kombinace únavy z péče o malé miminko (kojení, nedostatek spánku) spolu s obdobím vzdoru toho staršího a ještě k tomu prvorozeného(tzn. nevíš do čeho jdeš a je potřeba hódně trpělivosti, pokud to nechceš řezat na hromadu) mě dost zbořila. A přidalo se spousta zdravotních obtíží.(přeci jen tělo nezvládlo tak zregenerovat, ale to je samozřejmě individ.) Útěchou může být, že já k tomu měla další zhoršující faktory - stěhování, bez hlídacích babiček a celkově sníženou psychickou odolnost, takže to ne každému hrozí. Švagrová má teď dva klučíky taky tak od sebe a řekla bych, že to je celkem vyrovnaná bytost s uspokojivými životními podmínkami a po třech měsících, který malej prořval s břichem skončila ona se žlučníkovým záchvatem ze stresu. Takže podle mě to náročný je, jak na tělo, tak na psychiku. To jen aby sis to nemalovala růžově. Dobrá zpráva je, že se to dá zvládnout a je fakt, že i když se mi děti někdy když jsou unavený hodně řežou a jak jsou oba ještě moc malý, tak ty konflikty těžko zvládaj řešit(starší 3r. už když je v pohodě, tak to dokáže a motivuje a učí to i mladšího 2r., ale večer to holt moc nejde), ale zase na druhou stranu jsou to bezva parťáci, stává se mi, že o nich celý dopoledne nevím protože si prostě vymýšlí zábavu sami. A někdy jsou fakt k sežrání. Jak to bude s jejich vzájemným vztahem dál ale ukáže až čas. Každopádně držím palce a přeji milujícího a pomáhajícího muže a spoustu ochotných babiček či tetiček na výpomoc, která je k nezaplacení.Psychohygieně zdar!

A propos není tu někdo kdo by byl se sourozencem takhle blízko od sebe? Jak to zpětně hodnotíte?