• úvod
  • témata
  • události
  • tržiště
  • diskuze
  • nástěnka
  • přihlásit
    registrace
    ztracené heslo?
    ONA_MAKARONAŠťastný rodič, šťastné dítě.
    MARKYSHA
    MARKYSHA --- ---
    NEMESISS: nevím, naši se doslova rvali a manželovy rodiče se pro změnu nehádají vůbec a při rozkolech mají dlouhodobou tichou domácnost - neděláme ani jedno. Manžel řve a když dořve, tak já utrousím nějakou poznámku, tak řve znova, pak se uklidníme, vyjasníme si to, omluvíme se, dojdeme k nějakýmu kompromisu, usmíříme. Nikdy se nám nepřenese nějaká hádka do druhýho dne nebo třeba do odpoledne a tichou domácnost nepraktiujeme nikdy. Největší průšvihy spíš vznikají z toho, když se nepohádáme, držíme to v sobě a pak to po čase pukne jak nějaký beďar a ten druhý kouká jak tele na nový vrata - z toho vždycky byly největší krize. Takže u nás je lepší to řešit hned, ale snažíme se bez toho řvaní (pro muže je to hodně těžký) a bez osobních jedovatých invektiv (moje parketa, tam se mi prý daří líp).
    WRNQ
    WRNQ --- ---
    NEMESISS: Ty jsi psala, že tvůj muž je Latinoameričan?Můj muž je Srb, takže taky temperamentu.
    My máme malej byt, takže všichni žijeme všechno spolu. Když se "hádáme", tak se snažíme aspoň na sebe nekřičet, nezvyšovat hlas a nebejt na sebe hnusný a hlavně se k něčemu dobrat, protože pro mě je nejhorší nevyřešenej problém. Všechno má být vyřešený před spaním. Synovi to taky vysvětluju, až je ještě malej...
    Mám někdy úplně stejný reakce jako můj táta, ale snažím si to uvědomovat a pracovat na tom.
    BILAKOBRA
    BILAKOBRA --- ---
    NEMESISS: už jsme se s manželem jednou chytli před malým - jsou mu zatím 3 měsíce...
    i když bych tedy radši se před ním nehádala a všechno řešila v pohodě, tak se holt asi občas stane, ale moje idea je, že pak se mu to všechno vysvětlí s tím, že maminka a tatínek se mají pořád rádi a že může být v pohodě
    naši se moc nehádali a když, tak ne před námi, případně když táta vyjímečně bouchnul, tak pak se evidentně usmířili, ale zase ne před námi, nic nám nevysvětlovali, tak to jsem pak pociťovala jako dospělá jako poněkud hendikep, resp. vůbec velice negativně jsem vnímala hádku a dalo mi práci naučit se usmiřování, takže tam si myslím, že když to to dítě uvidí, tak je to pro něj naopak plus, že se to naučí, ale samozřejmě je dobré na sobě pracovat, aby to člověk právě zvládal, to pak situaci s partnerem ještě případně probíráme po hádce (třeba druhý den, když už emoce opadnou)
    NEMESISS
    NEMESISS --- ---
    nenapadlo Vas nekdy, ze chovani pri hadce taky souvisi s modelem od rodicu? parkrat jsem se pristihla, ze se vlastne neovladam uplne stejne, jako to delavala moje mama.
    NEMESISS
    NEMESISS --- ---
    jenom podotykam, ze me okoli vnima jako flegmatika :D
    NEMESISS
    NEMESISS --- ---
    MARKYSHA: ja taky potom diteti rikam, co se stalo a proc... mame ale docela problem se pred nim pak usmirit a nechavat to na dobu, kdy u toho nebude, nam taky nejde - partner to nedava kvuli svemu temperamentu a ja tak nejak z pudu nebezachovy, protoze jak to chvili dusim a cekam (pritom pasivne poslouchám jeho vylevy), prijde na radu ta jiz zminena psychosomatika.
    NEMESISS
    NEMESISS --- ---
    WRNQ: :) on ve mne vzbuzuje VELMI silne emoce. rikam si, ze je je to tak lepsi, nez kdy by ve mne nevzbuzoval emoce zadne... uz ani nejsem schopna rozlisit, zda neco prameni z kulturnich rozdilu ci nikoli, ale ve finale je to jedno. moc rada bych to resila kvuli diteti, ale nejak nevim, jak na to..
    MARKYSHA
    MARKYSHA --- ---
    NEMESISS: no rádi bychom to řešili správně bez účasti dětí, ale taky nám to moc nejde, ale zase se před nimi i usmíříme a Tondovi to vysvětlujeme.
    WRNQ
    WRNQ --- ---
    NEMESISS: Aktuálně řěším něco velmi podobného. Taky se v některých svých reakcích nepoznávám..taky mám cizince....:)
    NEMESISS
    NEMESISS --- ---
    Jak zvládáte výměnu názorů s partnerem? Prostě oba se ovládnete, počkáte, až bude dítě spát atp., anebo to máte zmáknutý, děláto to v momentě, kdy na to přijde (klidně před dítětem), konstruktivně, pak se usmíříte, tedy tak, aby to dítě nezasáhlo...?
    Aktuálně to docela řeším, mám trochu problém se sebeovládáním (dřív jsem se takhle nikdy nechovala), asi to souvisí i s laktačními hormony, s kulturními a temperamentovými aspekty života s cizincem...Nechci v sobě ty emoce dusit, protože jsem přesvědčená, že mi to způsobuje psychosomatické problémy, ale taky bych velmi nerada znepohodlňovala syna, je mu půl roku a samozřejmě (ne)pohodu dost nasává... Kurz sebeovládání snad...?? :)
    MARKYSHA
    MARKYSHA --- ---
    S tímhle otravují u nás matky na sídlišti, přivolají děti, ty předvedou, co mají nadrilovaný jak cvičený opičky a pak jim řeknou "tak a už neotravuj a běž si hrát". Já teda děti nikdy moc nedrilovala, spíš říkanky umí ze cvičení, písničky ode mě Tonda vyžaduje, když se mu nějaká líbí, tak jí musím zpívat několikrát za sebou a on se jí sám učí. Třeba knížky mi Alenka nosí a ukazuje a já říkám, co tam je, max. řeknu navíc to je kočka ta mňouká mňau a má tam kocoura a jejim dětičkám se říká koťata a když je u toho Tonda, tak chce abych o nich vymyslela pohádku. Nezkouším je, děti jsou houbičky, později to použijou.
    INUSHKA
    INUSHKA --- ---
    WRNQ: A ještě, poslouchat to bylo, jako vrátit se do školních let, když se člověk nazpaměť šrotil slovíčka. Pes - der Hund, pes - der Hund... a furt dokola. Babička ukazovala na jednotlivé prvky na obrázku a buď se na ně ptala nebo je přesně tímhle kolovrátkovým způsobem pojmenovávala, nejspíš v dobré víře, že se tak dítě naučí nové slovo - židle, zástěra, bota... Ale už neřekla, že na židli se sedí, do zástěry se utírají ruce při práci a bota selce spadla z nohy, protože s ní sedlák tancoval pěkně divoký taneček. Prostě izolovaná slova, detaily bez souvislosti.
    Já tady rozhodně nechci svojí tchýni nasazovat psí hlavu, aby to nevyznělo špatně. Je to suprová ženská, Malvínu má strašně ráda, snesla by jí modré z nebe a všechno co dělá, dělá proto, že věří, že je to tak pro Malvínu dobré. Proto jí v tom taky nebráním a nesnažím se ji nějak usměrňovat podle svých představ, když to nejde přes čáru (třeba to krmení jsem teda zarazila, Malvína se dávno umí najíst sama). Ale prostě vždycky, když takovéhle věci vidím, tak si mnohem jasněji a ostřeji uvědomuju, co a jak chci ve výchově já a proč.
    NEMESISS
    NEMESISS --- ---
    INUSHKA: Chápu Tě. Osobně taky vnímám pravidelné a časté hlídání těmito typy jako rizikové.
    INUSHKA
    INUSHKA --- ---
    WRNQ: Nejde o ptaní jako takové, jde o ten způsob. Jako u zkoušky. Kde je xy? a od dítěte se čeká, že prostě ukáže. Tazatele nezajímá, co na obrázku vidí dítě, jak ho interpretuje, zajímá ho, jestli umí odpovědět SPRÁVNĚ, tj. podle představ tazatele. A když neodpoví "správně", je opraveno.
    Ilustrační příklad, taky z odpoledne s tchýní - leporelo s Ladovými obrázky, na jednom byly jakési děti na sáňkách a v pozadí dvě chalupy. A od tchýně sled otázek, jak jsem psala níž - kde je domeček, druhý domeček, kde má okýnko... Dcera správně ukázala oba domečky i jedno okýnko, jenže ten druhý domeček neměl normální okýnko, ale jenom tři takové malé černé obdélníčky těsně pod střechou (já bych je asi taky ani za okna nepovažovala, spíš nějaké větrací průduchy na půdě). Takže dcera na otázku, kde je další okýnko, zavrtěla hlavou "ne ne", jako že další už tam není. A tchýně hned "ale je, podívej se, najdi okýnko", dcera totál zmatená a tchýně to zakončila s prstem na těch třech malých obdélníčkách: "tady, tohle jsou okýnka, je ti to jasný?". CO bylo v tu chvíli dceři jasné? Co se naučila? Že když se babička zeptá na okýnko, chce aby ukázala sem. Správně odpovědět na otázku. Nic víc.
    Já když si s ní prohlížím knížky, většinou spíš vyprávím, co na obrázku vidím a snažím se to dávat do souvislostí, navazovat na reálný život a naopak spíš reagovat na to, co zajímá dceru, než ji zkoušet. Čili nechat ji, aby ukázala, co ji na obrázku zaujalo, a pak to komentovat, vést dialog (v rámci možností s dítětem, jehož aktivní slovní zásoba čítá asi 30 slov) - podívej, jsou tam děti na sáňkách, jedou z kopečka a smějí se. Holčička má na hlavě šátek a kluk čepici, aby jim nebyla zima, což dcera doprovodí tím, že ty věci ukáže nebo třeba ukáže ke dvěřím do předsíně se slovy "já, tam" (přeloženo - já mám taky čepici, v předsíni), a pak ji třeba na obrázku zaujme pes, který sedí vedle sáněk, a ukáže na něj, tak já pokračuju - pejsek se na děti dívá, možná by se taky chtěl svézt... a tak dál. Prostě aby dítě mělo šanci do toho taky něco aktivně vnést, ne jenom jako cvičená opička předvádět pasivní znalost.
    WRNQ
    WRNQ --- ---
    INUSHKA: Neber to jako provokaci, jen mě to opravdu zajímá - co je špatnýho na tom, že se dospělý dítěte ptá na věci, který vidí na obrázku? Nikdy jsem o tom nepřemýšlela a syn je ještě malý, takže nás nějaká větší interakce s knížkama teprv čeká.
    WRNQ
    WRNQ --- ---
    ONA_MAKARONA: Gratuluju, každopádně chápu i šok.
    Nechci tě nijak prudit, bratranec a sestřenice jsou od sebe 11 měsíců a nemám pocit, že by to bylo nějak skvělý. Nevím, jak to oni vnímají teď jako dospělí, ale když byli malí, tak to bylo trochu HC. Žárlivost, souboj o pozice, časté nemoci atd. Ale záleží na přístupu, výchově. Jak tě tu tak sleduju, tak mám pocit, že v otázkách mateřství víš, co děláš, zajímáš se, vzděláváš se, jsi všemu dobrému otevřená.
    Jak říká máma - je jedno, jak jsou sourozenci od sebe, důležité je, aby je rodiče vedli tomu, aby se měli rádi.
    TORUVIEL
    TORUVIEL --- ---
    INUSHKA: To je trénink trpělivosti viď? Kdepak děti :-) Ale tak dobrý, dělám si trochu legraci, pro mě je nejdůležitější, že dcera vidí, že vyjdu i s lidmi, se kterými třeba nesouhlasím (a umím se nějak vhodně vymezit-pokud je to nutné, aniž bych toho druhého poslala do oněch míst...jak říkám a říkala jsem už mnohokrát, pro mě je to velká škola, pro dceru snad dobrý příklad...ale kdoví)...ale je to těžký, zvlášť v tak choulostivý otázce, jako je výchova dítěte.
    SEBIEN
    SEBIEN --- ---
    (SEBIEN: nicméně, mám dojem, že můj bratr má na naši rodinnou "atmosféru" a výchovu poněkud odlišný názor, a taky v mnohém došel k jiným výsledkům, takže zase nutno konstatovat, že daná výchova se musí potkat s nějakou osobností, plus počítám s tím, že rodiče nikdy nemají úplně stejný přístup ke všem dětem, takže se to dá srovnávat jen těžko)
    SEBIEN
    SEBIEN --- ---
    INUSHKA: vidíš, já bych zas své matce ve výchově jako celku mohla máloco vyčíst, postupně teď zjišťuju, jak moje matka, "nevzdělaná", nesečtělá, nezkušená holka z vesnice, dělala dost věcí tak nějak mimochodem podle gusta Aldort/Montessori/líného rodiče... (a pak samozřejmě zas určitě dělala dost věcí naopak, ale výslednej mix je imo dost dobrej základ a často si říkám "kéž bych tohle uměla/kéž bych dosáhla takových výsledků (takovými postupy)"... docela věřím tomu, že kdyby měli Zorku často a pravidelně, tak ji tohle taky přejde, že to dělá kvůli omezenému času, který má potřebu využít a užít si tu jedinou vnučku a dostat z ní/z toho setkání maximum. No, pokud se nic hroznýho nestane, tak do důchodu půjde za sedm let, my se k nim asi dobrovolně stěhovat nebudeme, tak to nezjistím a jistě to přežijeme....
    (tchýně vlastně moc nevím, ta je sice z vnučky poprděná děsně, ale když na to přijde, tak u sebe doma furt vaří nebo tak něco, u nás je tak maximálně tři hodiny a to se spíš kouká z povzdálí, než že by byla sama iniciativní).
    INUSHKA
    INUSHKA --- ---
    SEBIEN: Přesně. Tchýně vždycky vykládá, jak svoje syny (má tři po roce od sebe) vrazila do kočárku nebo do ohrádky pod jabloň, tam se jim nemohlo nic stát, a věnovala se domácnosti a hospodážství. Na žádné procházky nebyl čas a klici si hráli spolu. Kdežto na vnoučata ten čas má, když chce, takže se jim věnuje intenzivně, pořád do nich něco hučí, instruuje je, směruje, "zkouší", opečovává... Nejen Malvínu, i synovce. Já vlastně teprve teď začínám pořádně doceňovat výchovu, které se dostalo mně. Jakkoliv měla své mouchy a taky mi některé její prvky zadělaly na pár "traumátek" a nějakou tu terapii, tak v tomhle byla a i dneska jako babička je moje máma skvělá.
    Kliknutím sem můžete změnit nastavení reklam