WRNQ: Nejde o ptaní jako takové, jde o ten způsob. Jako u zkoušky. Kde je xy? a od dítěte se čeká, že prostě ukáže. Tazatele nezajímá, co na obrázku vidí dítě, jak ho interpretuje, zajímá ho, jestli umí odpovědět SPRÁVNĚ, tj. podle představ tazatele. A když neodpoví "správně", je opraveno.
Ilustrační příklad, taky z odpoledne s tchýní - leporelo s Ladovými obrázky, na jednom byly jakési děti na sáňkách a v pozadí dvě chalupy. A od tchýně sled otázek, jak jsem psala níž - kde je domeček, druhý domeček, kde má okýnko... Dcera správně ukázala oba domečky i jedno okýnko, jenže ten druhý domeček neměl normální okýnko, ale jenom tři takové malé černé obdélníčky těsně pod střechou (já bych je asi taky ani za okna nepovažovala, spíš nějaké větrací průduchy na půdě). Takže dcera na otázku, kde je další okýnko, zavrtěla hlavou "ne ne", jako že další už tam není. A tchýně hned "ale je, podívej se, najdi okýnko", dcera totál zmatená a tchýně to zakončila s prstem na těch třech malých obdélníčkách: "tady, tohle jsou okýnka, je ti to jasný?". CO bylo v tu chvíli dceři jasné? Co se naučila? Že když se babička zeptá na okýnko, chce aby ukázala sem. Správně odpovědět na otázku. Nic víc.
Já když si s ní prohlížím knížky, většinou spíš vyprávím, co na obrázku vidím a snažím se to dávat do souvislostí, navazovat na reálný život a naopak spíš reagovat na to, co zajímá dceru, než ji zkoušet. Čili nechat ji, aby ukázala, co ji na obrázku zaujalo, a pak to komentovat, vést dialog (v rámci možností s dítětem, jehož aktivní slovní zásoba čítá asi 30 slov) - podívej, jsou tam děti na sáňkách, jedou z kopečka a smějí se. Holčička má na hlavě šátek a kluk čepici, aby jim nebyla zima, což dcera doprovodí tím, že ty věci ukáže nebo třeba ukáže ke dvěřím do předsíně se slovy "já, tam" (přeloženo - já mám taky čepici, v předsíni), a pak ji třeba na obrázku zaujme pes, který sedí vedle sáněk, a ukáže na něj, tak já pokračuju - pejsek se na děti dívá, možná by se taky chtěl svézt... a tak dál. Prostě aby dítě mělo šanci do toho taky něco aktivně vnést, ne jenom jako cvičená opička předvádět pasivní znalost.

INUSHKA: To je trénink trpělivosti viď? Kdepak děti :-) Ale tak dobrý, dělám si trochu legraci, pro mě je nejdůležitější, že dcera vidí, že vyjdu i s lidmi, se kterými třeba nesouhlasím (a umím se nějak vhodně vymezit-pokud je to nutné, aniž bych toho druhého poslala do oněch míst...jak říkám a říkala jsem už mnohokrát, pro mě je to velká škola, pro dceru snad dobrý příklad...ale kdoví)...ale je to těžký, zvlášť v tak choulostivý otázce, jako je výchova dítěte.