Docela mě rozladilo - byla jsem s kamarádkou a její syn (2,5r) Báru (3,5r) dost zlobil, tak, že jí bolestivě tahal za nos, škrábal v obličeji a podobně (a ne jednou, to bych neřešila, kdyby to bylo jednou, dvakrát). Kamarádka na to jen že to je "normální, vždyť je to přece kluk"... jsem divná já, když mi to nepřišlo vůbec normální a chtěla jsem kluka zarazit? Přijde vám to ok omlouvat takový chování tím, že "je to přece kluk"? Pro mě to bylo docela šokující, že mu to takhle omlouvá a nechá ho. Jak obvykle jsem spíš pro to, aby si děti svoje problémy řešily mezi sebou samy, tak při násilí (navíc v tomhle případě opakovaném) už zasahuju (nezasahuju nijak drasticky, prostě se snažím s tím dítětem mluvit...ale u tohohle kluka jsem teda odezvu nenašla, smál se a vypadal, že svoje chování považuje za naprosto ok a zábavu...). Moc jsem už pak nevěděla, jak je zarazit, protože on byl docela v ráži a Bára už na něj pak jen křičela a brečela, což ho asi provokovalo ještě víc. Nakonec jsem mu chytla ruku a zarazila ho. Spíš mě zaráží ten přístup kamarádky, že to zvysoka ignorovala či dokonce schvalovala...(ale já asi vím, proč to tak má, zase takový karmický kolečko s chybějícím otcem a následně i mužem, který jí ublížil...přesto to toleruje u syna...tak k ní nejsem kritická, jen nevím, jak se vůči takovému chování postavit).