BEBERA: Já teda dost kašlu na průběžný úklid. Okamžitě uklízím jenom katastrofy hrozící trvalými následky na zdraví nebo majetku. Věci typu rozházené věci, rozcupovaný papír, vymotaný vlasec... buď utnu hned v zárodku a nabídnu místo toho přijatelnou aktivitu podobného ražení nebo teda nechám být a uklízíme to všechno až večer nebo když i dítě nazná, že už je toho bordelu příliš. Já vůbec nejsem moc úklidový maniak, hračky do krabic uklízíme tak jednou za tři dny a následky podobných her taky kolikrát zůstávají do zítřka, kdy se k nim dítě zase vrací. Takže to u nás vypadá jako po výbuchu permanentně, ale mně to zas tak netrápí.

BEBERA: občas pozoruju podobné chování, je o dost mladší, takže se nějak nepřetlačujeme, ale koukám, že se nad tím budu muset ještě zamyslet ;-) (podobné ve smyslu - sám to uklidím atp., ale na pokyn ne... jeho tatínek je dost podobná povaha, i když se to asi s věkem zmírnilo, takže já mám tendenci spíš s tím nějak žít a netlačit, protože od toho velkého vím, že dokáže makat neuvěřitelně a bez pobídek...).

INUSHKA: Mně v tomto dost pomáhá Ája, je jako tvoje Malvína, uklízí ráda a Toník nechce zůstat pozadu, hrajeme kdo se strefí do krabice, papíry smetáčkem a lopatkou atd.

ZEGA: právě že to běžně vyžaduji. Akorát ve chvíli, kdy je to najednou nekončící řetězec mnoha a často simultánních akcí, jež vyžadují následný úklid, přijde mi, že nedělám nic jiného, než ty děti do něčeho tlačím, až jsem si říkala, jestli ten můj přístup vlastně není celý špatně, jestli jim nekazím tu jejich spontaneitu a radost z objevování, že jen vychovávám a vychovávám...

INUSHKA: zatímco mladší syn často po upozornění dobrovolně chmatne smetáček a pokouší se vcelku nadšeně nepořádek namést na lopatku, se starším je to od malička přetlačovaná - z principu nechce plnit pokyny (po mužově požadavku "Pojď sem prosím, zkontroluju, jestli nemáš klíšťata." se třeba vzepřel a řval, že nechce, aby ho táta ovládal (jeho slova)). Jak o tom teď přemýšlím, když se pustí do nějaké samostatné práce - udělat si vodu se sirupem, nalít si mléko z lednice - a u toho něco vybryndá, utře to okamžitě sám od sebe. Pak ale vezme balení křupavých rýžových chlebů, rozdrobí ho jen tak celé po kuchyni a odejde jakoby nic. Já mám pak proslov o vážení si jídla, požádám ho, ať si to uklidí, on nechce, já mám proslov o nutnosti uklízet následky, někdy jde, jindy ne, pak už zbývá jen počítání a potom teprv s brbláním a pocitem ublížení (já chudák musím uklízet, nespravedlnost) vezme smeták a lopatku.

BEBERA: Já mám teda dítě zatím mladší (2,5 roku), ale do úklidu nepořádku, který způsobila, ji zapojuju v podstatě od chvíle, kdy se začala samostatně pohybovat. Přiměřeně věku, nejdřív se spíš jenom mrcasila kolem mě a překážela, později třeba držela lopatku, zatímco já jsem zametala a tak, teď už klidně přidělím úkol typu "přines z koupelny hadr" nebo "posbírej lego, já posbírám ostatní hračky". Mám ale v tomhle trochu štěstí, že moje dítě je zřejmě na řád hodně zatížené samo od sebe, sama hlídá, jestli je všechno "jak má být" a napravuje to nebo k tomu nutí nás.
Obecně mám ale zkušenost, že když to člověk podá jako svým způsobem dobrodružství a jejich zodpovědnost, nebo vlastně další hru, tak děcka aspoň do určitého věku přiloží ruku k dílu velmi ochotně. Zrovna teď před chvílí jsme tu s dcerou a synovcem (tomu je skoro 5) likvidovali bordel vzniklý při hře v bazénku a kolem něj (mokrá tráva natahaná v kuchyni, zablácené hračky a tak) a oba se doslova drali o to, aby mohli dělat co nejvíc a krásně spolupracovali.

BEBERA: pokud toto nevyzadujes bezne, je těžké s tím začínat ve chvíli, kdy ty jsi vycerpana a oni plni energie. duslednost v principu - vytahnu,pouziji,uklidim, již od roka přináší své ovoce. někdy s brblanim ale již víceméně automaticky. a rozhodne to chápe i dvou, i tri, i čtyřleté dite..
takže vydzaj holka!! ;)

KEIKIN: jak už to bývá, otec je v práci

KEIKIN: možná jsem se nevyjádřila jasně, o co mi jde. Nesnažím se zjistit, jak děti zabavit, zamezit zdivočení, co dělat, když je člověk indisponovaný. Zajímalo mě jen, jak/jestli řešíte řád - tj. dítě něco rozsypalo - uklidí to dítě automaticky v rámci nějaké předchozí Monte výchovy k samostatnosti, uklidíte to bez komentáře vy podle teorie učení příkladem, uklidíte to vy, ale dítěti vysvětlíte, že je potřeba to po sobě uklidit, uklidí to dítě na váš pokyn apod...

nevim jak to budu resit, zatim neandrtalec :)

YMLADRIS: když on byl nemocný i ten starší. Mladší byl dvě dopoledne ve školce a jedno dopoledne tu byla hlídačka, ale nestačí to...

ONA_MAKARONA: já si to uvědomuju a jsem tolerantní k tisícům jejich her, které spočívají v rozmotání celého vlasce po pokoji a zamotání se do něj navzájem, ke svázání jednotlivých kusů nábytku v obýváku provázkem na vaření, k převráceným křeslům a peřinám porozvěšovaným po nich i k tomu, že jejich pokoj doslova vypadá jak po výbuchu. To, o čem ty a YMLADRIS: mluvíte, je snažit se těmto situacím předcházet a je to rozumné, v rámci možností se o to snažím, ale zajímalo by mě, jak to řešíte, když už v takové situaci jste... Chápete přebytek energie a prostě to uklidíte s tím, že brzy bude líp? Na druhou stranu zas si říkám, že čtyři a půl roku staré dítě už může pochopit, že když rozškube noviny na kusy, že to někdo musí uklidit, zrovna tak, když v posteli najdu vysypané sponky do sešívačky, nějak už mu to přeci musí být jasné. O dvouleťákovi nemluvím, to je ještě takový neandrtálec...

(analogie, kdyz bys nemela silu je krmit, samozrejme poresis nekoho/koupis jidlo. ted nemas silu je vencit, ok, ale je to pro ne moc velka zatez, byt "hladem")

BEBERA: Očividně máš dost aktivní děti, kteří prostě potřebují nějakou zábavu a utahání. Nedivím se, že když jsou celý den zavřený v bytě, tak vyvádějí, já bych za chvíli asi taky lezla po stropě.. asi bych je moc nemoralizovala, ale spíše se snažila vymyslet, jak je smysluplně zabavit. Pokud jsi nemocná a aktuálně s nimi nemůžeš chodit ven, tak povolat otce, babičky, kamarádky - někoho, kdo by je na chvíli venku protáhl a pokud ani to nejde, tak je hold utahat doma. Rozdat jim úkoly, které musí splnit a pak za to dostanou odměnu/body/překvapení.. nebo si postavit bungr z polštářů a dek, nevím prostě cokoliv. Je to náročné pro tebe, ale zase musíš chápat, že se doma prostě nudí a proto ta "nekázeň".

Mám dotaz, jak s dětmi řešíte řád? Byli jsme teď s kluky týden doma, syn byl nemocný, teď jsem nemocná já, takže ven jsme chodili jen vyřizovat nákupy apod.. Kluci jsou nevyřádění, vymýšlí doma kdejakou kravinu a realizují to. Vezmou mušle a na parketách je kladivem rozmlátí na prach a odejdou. Nebo syn stojí vedle mě u stolu, najednou popadne ze stolu papír, roztrhá ho na malé kousíčky, rozhází je okolo sebe a uteče. Upečeme oplatky, rozdrobí je napadrť a rozmetá po stole. Mladší mezitím stojí fascinovaně v koupelně u umyvadla s prstem přitlačeným na proudu vody a stříká po celé koupelně. Jsem z toho dost otrávená, přijde mi, že je to jak řetěz jednotlivých úkolů pro mě, jeden udělám a jdu na další, kolikrát to dělám na třikrát, protože mezitím musím kluky od sebe odtrhávat, takže kážu, kážu a kážu a vychovávám a vychovávám. Chápu, že zkoumají svět, že kdyby byli venku, nic by doma neničili, nešpinili, nepřidělávali mi práci a nervali se, ale to teď nebylo možné a už je toho na mě docela dost. Trvám na tom, aby si vzali smeták a zametli nepořádek, aby ty rozdrobené oplatky snědli, protože jídlo se zbůhdarma neničí, aby posbírali rozcupované papíry, nakousané jahody pohozené vedle botníku, aby se omluvili za bouchnutí a podobně. Jenže pak už si připadám jak dozorce, co je neustále rovná do latě, chrlí moudra typu "jídla si vážíme a jsme rádi, že ho máme", "když něco vysypeš, je třeba to uklidit, když někomu ublížíš, je třeba se omluvit", "lidi se nebijou" atd. a nějak se mi z toho vytrácí spontaneita, radost a výchova příkladem... Je mi jasné, že až se v červenci přesuneme na chatu a odpadnou mi povinnosti do školy, všem se nám uleví, ale je potřeba to nějak rozumně zvládat i v podmínkách bytu, proto by mě zajímalo, jak takové situace řešíte... Díky...