INUSHKA: Já tam čtu něco jinýho asi :-) Vůbec mi nepřijde, že hodně uklízím. Jednou za den poklidím roztahané hračky, aby nebyly všude. Rozestavěné "projekty" dceři nechávám, to je jasný (přece jí to nebudu v rámci "úklidu" ničit...). Jednou-dvakrát za den umyju nádobí nebo to hodím do myčky. Vytírám jednou za 3 týdny (to vim přesně, protože máme službu na chodbě, tak před tím vytřu i byt). No a když se někde něco vyleje, nadrobí a tak, tak to uklidím hned, to nečekám, až se to roznosí po bytě... Prádlo na sušáku suším často i týden, to mě nebaví uklízet do skříní, takže ho uklidím často až když potřebuji věšet další :-) A přesto je tu fakt čisto, nevim, nepřijde mi, že uklízím moc. Když jdu kolem nějakého nepořádku, tak ho seberu a umístím na své místo/utřu/seberu a vyhodím... Mám ráda čistý prostor, lépe se mi v tom dýchá, žije. Viděla jsem teda daleko víc zabordelené byty. Nutno podptknout, že asi teda taky měli daleko víc věcí, nebo mi to tak přišlo. My asi nemáme zas tak moc věcí, co by se daly vytahat a roztahat po bytě. Nerada hromadím zbytečnosti, když mi tu něco stojí delší dobu (šaty, hračky, boty,...) tak to nemilosrdně posílám dál.

YEETKA: No, moje máma, když jsme byly malé, se nás snažila vést přesně k tomuhle - průběžně uklízet, žádné hračky nesměly zůstat roztahané, měly jsme problém ji přesvědčit, aby nám dovolila nechat přes noc venku aspoň rozestavěný projekt z lega, každé sobotní dopoledne bylo úklidové - vysávalo se, utíral prach, urovnávaly věci na poličkách... A vidíš, co ze mě nakonec vyrostlo :-D Prudilo mě to odjakživa a vždycky jsem měla za to, že čas se dá trávit lépe než úklidem. Já si myslím, že tohle je mnohem víc dané povahou než vzory a výchovou. Já mám ráda, když věci mají svoje místo, ale považuju za zbytečné je tam uklízet co půl hodiny, když je zase za chvíli budu vytahovat. Resp. se jim pak snažím najít takové místo, aby mě moc neprudilo je tam furt dávat a zas je odtamtud brát. Čili obvykle na nějaké otevřené polici nebo stolku v dosahu natažené ruky z místa, kde je chci používat. Nemohla bych všechno mít pozavírané ve skříních a naskládané v komínkách. Z vnějšku to možná působí jako nepořádek a chaos, ale ve skutečnosti v tom systém je. Holt u nás hračky mají své místo na zemi na hracím koberci, do krabice je schováváme, když už není kam šlápnout nebo nám překážejí při nějaké aktivitě.

YEETKA: nj, jenže někdy sami nemáme čas a tak zadáme úkol Ele, která bude mít 6 a půjde do školy. Problém je sdílený pokoj, kde jsou hračky a hrací prostor pro tři děti. Docela bojujeme s tím, že
odmítá uklízet věci s tím, že to a to roztahal ten a ten a ne ona. I kdyby ona po sobě i po ostatních uklízela každý večer, tak vždy když se vrátí ze školky, tak už je tam menší binec po sourozencích - to je demotivační ! Z tohoto úhlu pohledu nějakou dobu to připravené prostředí asi nehrozí.

Uklízení moc teda neřeším, v tom smyslu, že do toho dceru nijak nenutím, nepřikazuji. Pamatuji si, že jsem sama jako dítě byla děsný bordelář. A přitom jsem teď taková docela uklízecí, mám ráda průběžně uklizeno, věci na svých místech, až puntičkářsky. Ale mám to až od doby, co jsem ve svém. Pokud jsem zase na návštěvě u rodičů, tak se ze mně opět stává ten bordelář. Pro mě je prostě zásadní ten pocit vlastního hnízda, tam mě to baví uklízet, je to, jako bych si uklízela zároveň i v hlavě, taková trochu relaxace. Tudíž se stavím stejně i k dceři. Spíš se ji snažím motivovat tím stylem jako pojď, nejdřív uklidíme tohle a pak se můžeme věnovat další hře, ať na to máme prostor. Když chce, tak pomůže, když ne, tak z toho nedělám vědu a uklidím to sama.

YEETKA: Průběžné uklízení je hrozná pruda. Raději se budu věnovat samotným aktivitám dětí, než za nima furt běhat a všechno uklízet.
Navíc tu nejstarší Elu to uklízení vůbec nebaví a nepomůže nic. Ani prosby, ani příkazy ni vysvětlování a plácnutí po zadku. I když jsem s ní v pokoji pomáhám jí, tak ona třeba něco začne, ale za 10 sec. už si začne hrát. Většinou to tedy nakonec uklidím sám, protože mně vyčerpává neustálé okřikování a rozkazovací tón.

MY jsme nikdy v dětství nebyli nuceni dávat věci (hračky) na své místo. Já ani vlastně nevím co to znamená. Kartáček je v koupelně, to je jasné, ale hračky ? U nás se vše neustále mění, rozmístění nábytku, oblečení (časový prostor, nálada). Vlastně jsme se ženou nikdy extra neřešili, jestli hřeben bude bývat u zrcadla v chodbě nebo v koupelně či v ložnici.
Je fakt, že občas něco hledáme, na druhou stranu děti mají neuvěřitelnou schopnost přemísťovat věci z bodu A do bodu B bez našeho vědomí.

BEBERA: Já teda dost kašlu na průběžný úklid. Okamžitě uklízím jenom katastrofy hrozící trvalými následky na zdraví nebo majetku. Věci typu rozházené věci, rozcupovaný papír, vymotaný vlasec... buď utnu hned v zárodku a nabídnu místo toho přijatelnou aktivitu podobného ražení nebo teda nechám být a uklízíme to všechno až večer nebo když i dítě nazná, že už je toho bordelu příliš. Já vůbec nejsem moc úklidový maniak, hračky do krabic uklízíme tak jednou za tři dny a následky podobných her taky kolikrát zůstávají do zítřka, kdy se k nim dítě zase vrací. Takže to u nás vypadá jako po výbuchu permanentně, ale mně to zas tak netrápí.

BEBERA: občas pozoruju podobné chování, je o dost mladší, takže se nějak nepřetlačujeme, ale koukám, že se nad tím budu muset ještě zamyslet ;-) (podobné ve smyslu - sám to uklidím atp., ale na pokyn ne... jeho tatínek je dost podobná povaha, i když se to asi s věkem zmírnilo, takže já mám tendenci spíš s tím nějak žít a netlačit, protože od toho velkého vím, že dokáže makat neuvěřitelně a bez pobídek...).

INUSHKA: Mně v tomto dost pomáhá Ája, je jako tvoje Malvína, uklízí ráda a Toník nechce zůstat pozadu, hrajeme kdo se strefí do krabice, papíry smetáčkem a lopatkou atd.

ZEGA: právě že to běžně vyžaduji. Akorát ve chvíli, kdy je to najednou nekončící řetězec mnoha a často simultánních akcí, jež vyžadují následný úklid, přijde mi, že nedělám nic jiného, než ty děti do něčeho tlačím, až jsem si říkala, jestli ten můj přístup vlastně není celý špatně, jestli jim nekazím tu jejich spontaneitu a radost z objevování, že jen vychovávám a vychovávám...

INUSHKA: zatímco mladší syn často po upozornění dobrovolně chmatne smetáček a pokouší se vcelku nadšeně nepořádek namést na lopatku, se starším je to od malička přetlačovaná - z principu nechce plnit pokyny (po mužově požadavku "Pojď sem prosím, zkontroluju, jestli nemáš klíšťata." se třeba vzepřel a řval, že nechce, aby ho táta ovládal (jeho slova)). Jak o tom teď přemýšlím, když se pustí do nějaké samostatné práce - udělat si vodu se sirupem, nalít si mléko z lednice - a u toho něco vybryndá, utře to okamžitě sám od sebe. Pak ale vezme balení křupavých rýžových chlebů, rozdrobí ho jen tak celé po kuchyni a odejde jakoby nic. Já mám pak proslov o vážení si jídla, požádám ho, ať si to uklidí, on nechce, já mám proslov o nutnosti uklízet následky, někdy jde, jindy ne, pak už zbývá jen počítání a potom teprv s brbláním a pocitem ublížení (já chudák musím uklízet, nespravedlnost) vezme smeták a lopatku.

BEBERA: Já mám teda dítě zatím mladší (2,5 roku), ale do úklidu nepořádku, který způsobila, ji zapojuju v podstatě od chvíle, kdy se začala samostatně pohybovat. Přiměřeně věku, nejdřív se spíš jenom mrcasila kolem mě a překážela, později třeba držela lopatku, zatímco já jsem zametala a tak, teď už klidně přidělím úkol typu "přines z koupelny hadr" nebo "posbírej lego, já posbírám ostatní hračky". Mám ale v tomhle trochu štěstí, že moje dítě je zřejmě na řád hodně zatížené samo od sebe, sama hlídá, jestli je všechno "jak má být" a napravuje to nebo k tomu nutí nás.
Obecně mám ale zkušenost, že když to člověk podá jako svým způsobem dobrodružství a jejich zodpovědnost, nebo vlastně další hru, tak děcka aspoň do určitého věku přiloží ruku k dílu velmi ochotně. Zrovna teď před chvílí jsme tu s dcerou a synovcem (tomu je skoro 5) likvidovali bordel vzniklý při hře v bazénku a kolem něj (mokrá tráva natahaná v kuchyni, zablácené hračky a tak) a oba se doslova drali o to, aby mohli dělat co nejvíc a krásně spolupracovali.

BEBERA: pokud toto nevyzadujes bezne, je těžké s tím začínat ve chvíli, kdy ty jsi vycerpana a oni plni energie. duslednost v principu - vytahnu,pouziji,uklidim, již od roka přináší své ovoce. někdy s brblanim ale již víceméně automaticky. a rozhodne to chápe i dvou, i tri, i čtyřleté dite..
takže vydzaj holka!! ;)

KEIKIN: jak už to bývá, otec je v práci

KEIKIN: možná jsem se nevyjádřila jasně, o co mi jde. Nesnažím se zjistit, jak děti zabavit, zamezit zdivočení, co dělat, když je člověk indisponovaný. Zajímalo mě jen, jak/jestli řešíte řád - tj. dítě něco rozsypalo - uklidí to dítě automaticky v rámci nějaké předchozí Monte výchovy k samostatnosti, uklidíte to bez komentáře vy podle teorie učení příkladem, uklidíte to vy, ale dítěti vysvětlíte, že je potřeba to po sobě uklidit, uklidí to dítě na váš pokyn apod...

nevim jak to budu resit, zatim neandrtalec :)

YMLADRIS: když on byl nemocný i ten starší. Mladší byl dvě dopoledne ve školce a jedno dopoledne tu byla hlídačka, ale nestačí to...