• úvod
  • témata
  • události
  • tržiště
  • diskuze
  • nástěnka
  • přihlásit
    registrace
    ztracené heslo?
    ONA_MAKARONAŠťastný rodič, šťastné dítě.
    MARKYSHA
    MARKYSHA --- ---
    KEIKIN: já nevím, já docela dost hraček sebou tahám, i relativně dražších, ale rozhodně to není kvůli tomu, abych se "ukazovala", ale když tam nejsou děti, aby si měl s čím hrát a nemáme problém věci půjčit.
    TORUVIEL
    TORUVIEL --- ---
    KEIKIN: Nojo, tak ale to je tvůj problém, to musíš dětem vysvětlit, že to prostě nelze brát, ať se jim to líbí sebevíc. To budou mít ve světě pořád, stále jsou všude nějaká láladla, kupte tohle, kupte tamto, budete šťastni :-)
    INUSHKA
    INUSHKA --- ---
    KEIKIN: Fakt si myslíš, že to ti rodičedělají proto, aby cosi ukázali, a ne proto, že dítě má tu hračku prostě rádo, chce si s ní hrát a když mu ji vzít odmítnou, tak třeba ztropí vzteklou scénu.
    KEIKIN
    KEIKIN --- ---
    TORUVIEL: úplně nesnáším, když tam nějaký rodič veme dítěti nějakou "hodnotnou" větší hračku. Takovou kterou nikdo nemá. Asi aby ukázali, že na to mají. Pak to chtějí všichni....Ani neuvěříš co všechno (hračky) jsou schopni rodiče brát děckám k vodě.
    TORUVIEL
    TORUVIEL --- ---
    KEIKIN: Nevim, na koupaliště zas tak nechodíme, ale tam bych asi dceři nic moc brát nedovolila (na dece nebo poblíž deky), stejně tak i bazénu, asi si to tam někdo odložil. Pískoviště je přeci jen něco jiného, tam přijde pět rodičů, všichni tam na plac 3x3m vysypou tašku s bábovičkami, tak tam si to ty děti popůjčují. Jo, je to pruda to vysvětlovat, ale nese to své ovoce.
    KEIKIN
    KEIKIN --- ---
    INUSHKA: jenže dítě nepozná, kde končí výsostné území. Deky jsou hned u brouzdáku. A právě proto je to pro mně pruda, protože musím být furt ve střehu a hlídat, jestli někde něco nebere. Naše děcka jsou hodně vlezlé, nemají problém jít k cizím dětem na cizí deku a hrát se s nima.
    INUSHKA
    INUSHKA --- ---
    KEIKIN: Tak v brouzdališti bych to brala podobně jako na tom pískovišti - co se válí bezprizorní, je možno si půjčit, ale neodnášet. Už proto, že v brouzdalištích často bývají i erární hračky a člivěk to prostě nemá jak rozlišit. Deka rozložená u bazénu mi naopak přijde jako výsostné území jejího majitele a co leží na ní nebo kolem ní bych v žádném případě nepovolila brát a odnášet bez domluvy.
    KEIKIN
    KEIKIN --- ---
    TORUVIEL: Nejhorší ale je zjistit komu daná věc patří. Třeba u toho bazénu jsou různé deky u kterých nikdo není s hračkama, u vody jsou hračky apod. Takže ptaní a čekání na odpověď není možné. A jak jednou povolíš (necháš vzít cizí hračku) tak to děcko pak jde a pujčuje si kde co. A těžko se pak řeší situačka kdy přijde majitel hračky a dožaduje se vrácení. Tak už sebou raději nosím více vlastních hraček a nabízím kompenzaci :- )Navíc se často stává, že musím hlídat tři děti, tedy spíše to nejmenší a ty zbylé tak nějak sleduji z dálky.
    SEBIEN
    SEBIEN --- ---
    díky :)
    MARKYSHA
    MARKYSHA --- ---
    SEBIEN: já to řešila skoro stejně jako
    TORUVIEL: :-)
    TORUVIEL
    TORUVIEL --- ---
    SEBIEN: Dcera byla taky taková (to je ten věk 1,5-2,5 roku). Nechtěla půjčovat, brečela, když jí někdo něco vzal a tak. Co si tak vzpomínám, řešila jsem to tak, že když věci nechtěla půjčovat, říkala jsem jí, že nemusí, že je to ok. Trochu jsem jí dělala tlumočníka ostatním dětem (jako "Baruška ti to holt nechce půjčit", nebo naopak, "to si Baru nemůžeš půjčit, když si to kluk nepřeje"). A snažila jsem se ji vést k tomu, aby se sama ptala a čekala na odpověď (nejdřív jen ukazováním, ona začala mluvit později). Pak jsem jí vždycky před návštěvou hřiště dokola vysvětlovala, že je hezké si věci půjčovat, aby sis mohla hrát s dětmi společně. Že když nepůjčí, tak sice bude mít všechny hračky jen pro sebe, ale nikdo se k ní nepřidá ke hře (to mi přijde jako prostý fakt). Ale že je to samozřejmě na ní, jak se rozhodne, že nemusí půjčovat nic. Na to ona začala slyšet někdy po tom 2,5 roce, kdy začínala více interagovat s ostatními dětmi (a nehrála si jen sama, jak to malé děti dělají). Vedla jsem ji k tomu, aby se ptala a když dostala zápornou odpověď, aby to respektovala. Aby sice půjčovala, ale ne všechno, jen něco (třeba ať půjčí to, s čím si zrovna nehraje). Teď už je to naprosto v pohodě, už nemusím do "bábovičkových sporů" zasahovat vůbec, hezky se zeptá, poprosí, poděkuje, o hračky se už nerve...Ale teda jednu dobu mě chození na hřiště moc nebavilo, to musel člověk stále řešit tyhle situace :-)
    KEIKIN
    KEIKIN --- ---
    SEBIEN: a jak by to mělo být ideálně ? Tedy jak by rodiče měli reagovat ? Možná učit děti vyvážit principy "starat se o svoje věci" a "sdílet hodnoty". Možná by se dala vymyslet nějaká hra, která na tohle děti připraví. Já jsem teď malou Aničku naučil říkat "Na" (s podáním) a "Dej (s nataženou rukou)". Takže mi podává její aktuální předmět zájmu a já jí ho pak zase vrací. Má důvěru, že když ji to vemu, tak se jí to vrátí :-)
    SEBIEN
    SEBIEN --- ---
    INUSHKA: poznávám svět pískovišť a hřišť poměrně čerstvě a je to fascinující svět. Třeba na tom, kam chodíme nejvíc, se i větší dražší věci berou bez ptaní. Jednou jsem se takhle snažila vypátrat majitele balonu, než si ho Zorka uzme a dotyčná maminka pak vypadala dost překvapeně, když jsem se jí ptala, jestli si ho můžem půjčit. A takhle se tam občas válí i odrážedla a pod. A děti si to půjčují, jak je napadne. Už jsem rezignovala a když si něco takovýho Zorka bere, aspoň jí říkám, že to není naše, že si to jen půjčuje a bude to muset vrátit. (Obvykle jí to teda přestane bavit dřív, než se majitel přihlásí, takže není co řešit). Ne že by to mělo efekt, zjevně je v období "co je moje, je moje, a co je tvoje je taky moje". Trpím, ale dvě maminky mě uklidnily, že jejich děti to v podobném věku měly taky. Jednou takhle obsadila holčičce koloběžku, zatímco ta ji normálně držela, když si holčička chtěla vzít náš kyblík, Zorka jí ho vyrvala a i s kyblíkem si zas stoupla na koloběžku. Většinu času byla Zorka dost hysterická. Snažila jsem se jí to nějak klidně vysvětlovat, zcela marně, až pak najednou, po něčem, co jsem řekla, povolila a jednu z těch věcí pustila. Až manžel, když jsem mu to vyprávěla, mě upozornil, že zřejmě zafungovalo slovo "vyber", které zná, když jí dáváme vybrat oblečení/svačinu.
    Tyhle situace teda třeba fakt moc nevím, jak řešit, v tomhle věku.

    (Ted u našich na hřišti jsem třeba zrovna trvala na tom, že si Honzíkovo kolo nepůjčíme, dokud se nezeptá. Těžko říct, jestli chápala, co po ni chci, přišlo mi, že i jo, ale odmítala to respektovat, tak kolo nebylo. Sice to furt zkoušela a tahala mě za ruku k tomu kolu, ale nevztekala se, když jsem opakovala, že bez zeptání ne. Ale na tom kole by bývala potřebovala něčí asistenci a věděla to, na odrážedlo na hřišti prostě rovnou sama nasedne, než k ní dojdu).
    INUSHKA
    INUSHKA --- ---
    YMLADRIS: Nevím, jestli vůbec existuje nějaká norma. Myslím to spíš tak, že víceméně každý příčetný rodič to připravené prostředí NĚJAKÝM způsobem, o kterém je přesvědčený, že je správný, vhodný, nejlepší... vytváří. Někdo dá dítěti do kuchyně vlastní nízký regál, někdo stoličku k lince a někdo schová nože do šuplíku s pojistkou, protože je přesvědčen, že dítěti patří nůž do ruky nejdřív v první třídě. Všichni to prostředí pro dítě nějakým způsobem připravili, jen každý vychází z jiných přesvědčení a většina jich to dělá prostě intuitivně nebo tak, jak znají z vlastní rodiny.
    YMLADRIS
    YMLADRIS --- ---
    YEETKA: jo no ja mam totiz ted podobne trochu potize, ze mam urcity nazor na to jak se ma cosi resit (kdyz batole vyrve erarni hracku, tak ji vratit te obeti), a jsem nastvana na rodice kteri to citi jinak a rozvijim spor :) takze to pisu spis sobe
    YEETKA
    YEETKA --- ---
    YMLADRIS: díky za vhled, tohle by mohlo v budoucnu fungovat..
    jen cítím potřebu dodat, že mi nepřijde jako bych rozvíjela spor.. prostě to tu řeším, protože sama nevím jak se k tomu do budoucna postavit, takže jsem vděčná za reflexi..
    YMLADRIS
    YMLADRIS --- ---
    INUSHKA: samotnou by mne zajimalo, co je ohledne pripraveneho prostredi norma v nasi kulture (jak pises ze kazdy rozumny clovek prece...)

    jinak rozumim, jak to myslis. znam plno lidi, pro ktere je jakakoliv pojmenovane rodicovani (treba montessori) z principu neduveryhodne. metodika = zabiji autenticitu, nebo tak.
    ja to mam jinak, metody jsou pro mne zpusob jak muj prirozeny chaos usporadat do nejakych funkcnich celku a TIMPADEM si uvolnit ruce k prozivani nejake prijemne autenticity.
    bez metod jen zmatene nasleduju spousty ruznych moznosti a variant a nejsem v tom vlastne vubec svobodna, spis zahlcena tim tekanim.

    vsechno jsou to jen nastroje (monte, respekt, liny rodic, ...) jak jit decku vstric. Zalezi na konkretnim decku, v cem kvete a v cem spis ne
    YMLADRIS
    YMLADRIS --- ---
    YEETKA: vzala bych si z toho to, svemu diteti neslibovat tu dohodu. Tj. nerikat "ona ti to pujci" (i kdyby to to batole odkyvalo v ten moment ze jo, ze pujci), ale rikat "je to JEJI, MOZNA ti to pujci ale MOZNA to bude chtit zase zpet, je to JEJI a v jejich rodine ten, ci to je, rozhoduje kdy chce veci zpet". Myslim totiz ze batole neni schopno uzavrit dohodu, takze dohodu za nej uzavrou rodice nebo co a batole na to kasle ...

    pokud uz by se to stalo (dite mi place ze dohoda nebyla dodrzena), tak bych to vzsvetlovala jako muj fail, tj "ja jsem myslela ze batole ti to chce pujcit, ale spatne jsem se s nim domluvila, ono ti to pujcit nechce, jo mrzi te to, ja tomu rozumim, moc bys to chtela tesila ses na to, ale batole nechce, pojd si zabrecet, jsi zklamana, rozumim ti, batole nechce". Prijde mi to tak lepsi nez rozvijet spor vuci cizim rodicum (donutte batole dodrzet dohodu hele)
    INUSHKA
    INUSHKA --- ---
    YEETKA: Montessori fakt tvrdí, že děti se do 3 let neumí dělit a nechápou sdílení? Tak s tím teda z vlastní zkušenosti hrubě nesouhlasím. Jiná otázka je, jestli to dvouleté dítě chápe tu dohodu, jestli to pro něj není příliš abstraktní a v čase vzdálené.

    KEIKIN: Já tohle často řeším na pískobišti a taky vlastně nevím, co je správně. Velké drahé věci typu odrážedlo nebo kočárek s panenkou striktně nepovoluju brát bez svolení majitele. Stejně tak drobné věci, u kterých je majitel zřejmý a má je u sebe - tam se ptáme a odpověď respektujeme. Případně nabízíme výměnou půjčení nějaké naší hračky. Volně pohozené bezprizorní bábovky, jejichž majitel je kdoví kde, ovšem klidně dovolím půjčit, jen trvám na tom, aby je dcera neodnášela pryč z vymezeného prostoru a ihned vrátila, když si o ně majitel přijde říct. Stejně přistupuju i k našemu majetku, když si s tím, M. zrovna nehraje, ať si to pro mě za mě kdokoliv půjčí, jen musí vrátit, chceme-li to zpět. Co jsem tak odpozorovala, tak to podobně na pískobištích v okolí dělá většina rodičů.
    A pak se samozřejmě najdou drzé exempláře, které při odchodu posbírají do kyblíku všechny lopatky, co se na písku válí, a pak se ještě s Malvínou přetahují, když si z toho kyblíku přijde vymdat tu svoji. A to prosím byla maminka, ne dítě. Koeexistovat zcela bezkonfliktně ve společnosti, kde každý má jiné hodnoty, jiné normy a jiný přístup k výchově podle mě nejde.
    TRISSIE
    TRISSIE --- ---
    YEETKA: aha, já nepochopila, že jde o děti ze dvou rodin... tak to je pak daleko stravitelnější situace! Že u jiných lidí to funguje jinak... než kdyby se takhle chovali k sourozencům.

    ale taky mi to přijde přes čáru.
    Kliknutím sem můžete změnit nastavení reklam