INUSHKA: poznávám svět pískovišť a hřišť poměrně čerstvě a je to fascinující svět. Třeba na tom, kam chodíme nejvíc, se i větší dražší věci berou bez ptaní. Jednou jsem se takhle snažila vypátrat majitele balonu, než si ho Zorka uzme a dotyčná maminka pak vypadala dost překvapeně, když jsem se jí ptala, jestli si ho můžem půjčit. A takhle se tam občas válí i odrážedla a pod. A děti si to půjčují, jak je napadne. Už jsem rezignovala a když si něco takovýho Zorka bere, aspoň jí říkám, že to není naše, že si to jen půjčuje a bude to muset vrátit. (Obvykle jí to teda přestane bavit dřív, než se majitel přihlásí, takže není co řešit). Ne že by to mělo efekt, zjevně je v období "co je moje, je moje, a co je tvoje je taky moje". Trpím, ale dvě maminky mě uklidnily, že jejich děti to v podobném věku měly taky. Jednou takhle obsadila holčičce koloběžku, zatímco ta ji normálně držela, když si holčička chtěla vzít náš kyblík, Zorka jí ho vyrvala a i s kyblíkem si zas stoupla na koloběžku. Většinu času byla Zorka dost hysterická. Snažila jsem se jí to nějak klidně vysvětlovat, zcela marně, až pak najednou, po něčem, co jsem řekla, povolila a jednu z těch věcí pustila. Až manžel, když jsem mu to vyprávěla, mě upozornil, že zřejmě zafungovalo slovo "vyber", které zná, když jí dáváme vybrat oblečení/svačinu.
Tyhle situace teda třeba fakt moc nevím, jak řešit, v tomhle věku.
(Ted u našich na hřišti jsem třeba zrovna trvala na tom, že si Honzíkovo kolo nepůjčíme, dokud se nezeptá. Těžko říct, jestli chápala, co po ni chci, přišlo mi, že i jo, ale odmítala to respektovat, tak kolo nebylo. Sice to furt zkoušela a tahala mě za ruku k tomu kolu, ale nevztekala se, když jsem opakovala, že bez zeptání ne. Ale na tom kole by bývala potřebovala něčí asistenci a věděla to, na odrážedlo na hřišti prostě rovnou sama nasedne, než k ní dojdu).