A sice my jsme tu v klubu už všichni ti osvícení alternativní rodičové :o), ale podle mě tohle video naráží na jednu věc, a to na to, být teď a tady (s dítětem, bez dítěte, dítě bez nás). A umíme to opravdu všichni? :-) Já se přiznám, že mnohdy ne. A narážela jsem na to teď dost intenzivně během zkoušek, protože buď jsem byla nervózní, že se neučím a měla bych (měla jsem toho nad hlavu a pocit, že nestíhám) v průběhu her s dcerou, nebo jsem se učila, ale zas měla výčitky, že se nevěnuju dítěti. A dítě ten můj nerv samozřejmě nasávalo a bylo o to vlezlejší a "protivnější" a víc na mě viselo. Chtělo to pár výdechů a nádechů a uvědomit si, že teď jsem tady s dcerou a když se učím, tak se pouze učím a nemyslím na to, co zrovna nemohu změnit. To je moje situace, možná vám přijde známá, možná ne. Ale myslím, že to není zas tak neobvyklé, že člověk je s dítětem a přitom je duchem jinde (práce, stres, doplňte si), je to pak vysilující. A dítě to moc dobře pozná, že je ten jeho rodič někde jinde a ne s ním, a o to víc pak prahne po té pozornosti.
A fakt to funguje, vím, že stačí, když dceři věnuji nějaký čas, kdy se intenzivně věnujeme něčemu spolu ( za den tak 2-3 půlhodiny - jsem stále s dcerou doma, vím, že pracující a vícedětní to mají horší) a jsme fakt spolu, a ona mě pak nechá být a je taková radostnější a její samostatné hry jsou pak i delší a takové zajímavější.
Už to tady psalo víc lidí, ale neškodí si to zopáknout :-) Ono člověk pořád tak nějak žije v minulosti nebo v budoucnosti, v nějakém očekávání něčeho, strachu z něčeho...takže zpřítomnit se, i ve vztahu s tím děckem, to je pro mě klíčové pro "dobrou" výchovu (či spíš vztah s dítětem). Protože pak řeším konkrétní situace, nevztahuju je k minulosti, nenálepkuju, jen vnímám dítě a jeho pocity a jsem schopná se do něj v tu chvíli vcítit a ona to taky cítí a nevznikají pak skoro vůbec konflikty, je to na takový vlně porozumění a účasti.