• úvod
  • témata
  • události
  • tržiště
  • diskuze
  • nástěnka
  • přihlásit
    registrace
    ztracené heslo?
    ONA_MAKARONAŠťastný rodič, šťastné dítě.
    KOTENCE
    KOTENCE --- ---
    SANCHA: tak okno je zrovna z kategorie "silnice a zasuvka", urcite ti neco vypadne, kdyz budes filtrovat, bavime se tu o tom porad dokola ;-)
    SANCHA
    SANCHA --- ---
    INUSHKA: ok. chápu
    INUSHKA
    INUSHKA --- ---
    SANCHA: Ne, sorry, já tady fakt nebudu psát, co bych jak dělala s konkrétním cizím dítětem, které neznám, v situaci, které jsem nebyla přítomna. Ne jako odpověď na takto formulované dotazy. To už se mi vymstilo mockrát.
    SANCHA
    SANCHA --- ---
    INUSHKA: Jaká je teda alternativa k té situaci s oknem, tak aby to dítě nedělalo ani když v přítomnosti není matka?
    ARGANNAH
    ARGANNAH --- ---
    INUSHKA: Tak to se v podstatě shodneme, až na tu věc s oknem - ale myslím, že to svůj účel splnilo, protože když moje dcera s očima navrch hlavy vyslechla, že ta věc je tak nebezpečná, že i výprask mi stojí za to, aby to nedělala, tak fakt pochopila, že udělala něco, co se vymyká běžným kritériím.
    INUSHKA
    INUSHKA --- ---
    ARGANNAH: Myslím, že, jak už se stalo tak nějak zvykem, zaměňuješ výchovu partnerskou a výchovu volnou. To není totéž. Že chci být svému dítěti partnerem se týká především způsobů komunikace s ním, nikoliv nastavování hranic a mojí rodičovské autority, a už vůbec to neznamená, že si dítě může dělat zcela co chce.
    Já taky netrestám a trestat nehodlám. Ne ve smyslu výprasku, zákazů oblíbených činností a podobně. Nechávám dítě vyžrat, co si nadrobilo, jak píšeš. Někdy jde o zcela přirozený důsledek (dítě, které leze, kam nemá, si samo namele), někdy je důsledkem nějaká moje akce (třeba když dítě zdrhající opakovaně do silnice nacpu do kočárku), někdy je důsledkem rozzuřená řvoucí matka. To je podle mě všechno v pořádku. Partnerský přístup k výchově pro mě neznamená, že musím být stále milá, usměvavá, nekonečně trpělivá a nesmím nic zakázat nebo důsledně požadovat. Ale vždycky chci, aby dítě přiměřeně věku chápalo, jak daný důsledek souvisí s jeho jednáním nebo proč po něm chci to, co chci. Protože jedině tak dokáže příště svoje jednání posoudit samo. Výprask a klimbání nohama v okně spolu nesouvisí nijak a tento druh trestů podle mě dlouhodobě vede jednak k tomu, co píše KOTENCE a jednak k tomu, že dítě zná hrozící tresty v už známých situacích, ale když narazí na úplně novou, tak vlastně neví, jak se zachovat, aby nebylo potrestáno - nemá to z čeho odvodit. Zejména v situaci, kdy každý vychovatel, s kterým přichází do styku, trestá jinak a za jiné věci.
    KOTENCE
    KOTENCE --- ---
    ARGANNAH: A co když nebudeš doma a ona se bude chtít klimbat na parapetu, co jí v tom zabrání? Tebe se v tom případě nebude muset bát...
    Já si vlastně myslim, že rodič by měl bejt kladnej hrdina. Prostě je tu pro dítě a vždycky na jeho straně. Tím nemyslím, že mu bude například omlouvat záškoláctví, ale že ho podpoří v řešení a neodsoudí ho za chybu, bude se snažit ho pochopit.
    ARGANNAH
    ARGANNAH --- ---
    KOTENCE: Myslím, že když se trestání nepřehání a vezme se za správný konec (tj. tam, kde to jde, člověk nechá dítě prostě vyžrat, co si nadrobilo, a tam, kde je to otázka morální, tak zasáhne rychle, jasně a neprotahovaně), může naopak velmi prohloubit důvěru dítěte v rodiče. Například v tom ohledu, že rodič je entita spravedlivá, na kterou se lze spolehnout, že nenechá zlo bez odezvy, ať už se děje komukoli.

    A pak jsou taky situace, ve kterých je trest jediná možná eventualita - teď jsem nedávno slíbila své šestileté dceři, že jestli ještě jednou vyleze na okenní parapet a bude klimbat nohama nad prázdným prostorem za oknem, tak ji poprvé v životě skutečně na fleku seřežu, že si nesedne. Protože jestliže nemá pud sebezáchovy a nebojí se té výšky, tak ať se aspoň bojí toho strašného výprasku, který nastane, jestli to ještě někdy udělá. Bolest, strach ze mě i případné psychologické trauma, to všechno jsem ochotná riskovat, jelikož mi to bledne ve srovnání s tím, že z toho okna vypadne a zabije se.

    Rodič tady prostě podle mého není od toho, aby hrál za všech okolností kladného hrdinu a partnera. Někdy je rodič prostě rodič a má v zájmu dítěte jasně uplatnit autoritu. A k tomu patří i nějaká podoba trestu.
    KOTENCE
    KOTENCE --- ---
    ARGANNAH: Já teda netrestám a nebudu. Nechci, aby se mě dítě bálo a pak mi nedůvěřovalo v nějaký závažný situaci.
    ARGANNAH
    ARGANNAH --- ---
    Mimochodem, když už tu prokrastinuju, tak mám takový na dnešní dobu poměrně kontroverzní názor: totiž že úspěch alternativní výchovy ve stylu Nevýchova je možný jedině proto, že dítě má jednoznačnou zkušenost s výchovou přísnou, ať už od druhého rodiče, prarodičů, ze škol(k)y nebo z minulosti, a pořád vnímá možnost trestu, která se nezřetelně vznáší někde v pozadí. Imho problémy s "volnou výchovou", na které si stěžují psychologové ve Skandinávii, jsou dané tím, že tam už podle všeho tahle přísná vrstva vymizela úplně a ukazuje se, jaké to doopravdy je, když dítě s tou možností trestu doopravdy a skutečně vůbec nepočítá a jede se opravdu jen a jen na partnerství.

    A ještě přitvrdím v kontroverzi - podle mě to v důsledku povede k nové vlně přísných autoritativních výchovných modelů.
    ARGANNAH
    ARGANNAH --- ---
    KOTENCE: Přesně! Nedejbože že mě pak někdo hodnotí, jakým tónem říkám Petříčkovi, aby nemlátil kocoura. Jediná možná reakce - když vám vadí, jak to dělám, dělejte si to sami.

    Ono výchova má z dítěte nejen vytvořit zdravou osobnost, ale taky ho má připravit na život. Pokud babky a dědové mají tendenci být přísní, taky dobře - aspoň si dítě ochutná různé styly a různé osobnosti. Ono pokud netráví s prarodiči několik dní v týdnu, tak beztak nemají na jeho vývoj takový vliv, jak si rádi myslí, a je rozhodující, jak to dělá rodič.
    KOTENCE
    KOTENCE --- ---
    KEIKIN: A to by ti nevadilo to "špehování"? Já bejt babička a zeť mi říct, že mě bude u hlídání natáčet, tak snad řadši, ať si hlídá sám.
    INUSHKA
    INUSHKA --- ---
    KEIKIN: Tak si v tom mém textu dosaď mě za babičku a naopak, význam se nemění. Důležitý je ten poslední odstavec. Zejména "předpokladem je, že je tomu člověk otevřený a nehledá novou "metodu", ale nový přístup a pohled." To bývá ten kámen úrazu.
    KEIKIN
    KEIKIN --- ---
    INUSHKA: ale tak nebylo by to jen pro tebe, ale právě pro tu babičku, dědu, partnera atd...aby viděli právě tebe, že ty se svojí alternativní výchovou dosahuješ pozoruhodných výsledků.
    INUSHKA
    INUSHKA --- ---
    KEIKIN: Zjistila bych, jak různě to dělají různí lidé. Pomohlo by mi to nějak výrazně v tom, jak to budu dělat já? To už máš přece jedno, jestli si přečteš knihu nebo natočíš babičku, dokud si ty sám v sobě nepřenastavíš v hlavě ten celkový přístup a styl, tak je to pořád jenom to papouškování.
    Možná si můžu říct "hele, to je fajn, babička to pojala jako hru a dítě spolupracovalo, tak to tak budu dělat taky", ale bude to nejspíš fungovat jenom v té známé situaci a když budu v pohodě. V jiné situaci nebo když budu mít blbou náladu sklouznu ke svému přirozenému způsobu. Nemluvě o tom, že na mou snahu udělat z toho hru dítě dost možná zareaguje úplně jinak než na babiččinu, protože děti nejsou blbé a moc dobře cítí, kdy je člověk autentický a kdy se na sílu snaží aplikovat nějaké "metody".

    Jediný smysl takobého natáčení by podle mě mohl být v tom, že se člověk zpětně podívá sám na sebe, aby mohl sám pro sebe odhalit ty svoje vnitřní motivy a pochody. Víceméně jako pomůcka k tomu, co píše zde TORUVIEL. Ale předpokladem je, že je tomu člověk otevřený a nehledá novou "metodu", ale nový přístup a pohled.
    KEIKIN
    KEIKIN --- ---
    INUSHKA: no tak třeba bys porovnávala reakce dětí na určité podněty. U jednoho by se třeba úklid prostoru stal záminkou pro plačící údolí, u druhého by úklid znamenal přísun sladkostí, třetí by to zvládl formou hry se smíchem apod... v konečném důsledku bys zjistila jak na ty děcka...
    KEIKIN
    KEIKIN --- ---
    Zeptám se ještě jinak. Opravdu jste neustále partnerem (kamarádem) pro vaše děti ? A pokud ano, je i váš partner (myslím tím manžel/přítel atd.) v tomhle na stejné vlně ?
    V tomhle možná je ten "filosofický" základ té nevýchovy. Jenže je tu jedno velké nebezpečí. Že budu až moc velký kámoš s dětma, až moc budu respektovat to co dítě chce (na úkor rodičů), že budu mít ty hranice posunuty až tak, že s jiným dospělým se pak už dto děcko nedomluví...nevím jestli jsem to dobře napsal. Cítím prostě, že ta nevýchova nemusí sednout každému (kvůli jeho povaze např.)
    INUSHKA
    INUSHKA --- ---
    KEIKIN: No dobře, ale to pořád neodpovídá na otázku, co bys s tou analýzou potom dělal. Zpětně uvidíš, jak kdo s dítětem interaguje. A dál s tím co?
    KEIKIN
    KEIKIN --- ---
    TORUVIEL: Ty píšeš, že je "důležitý nechtít dělat věci jinak, než je dělám". Já to ale vidím trochu jinak. Já si myslím, že člověk by měl změnit právě ty zaběhlé výchovné metody (jak nás vychovávali rodiče) a přerušit ten koloběh, resp. se z něj vymanit. KDyž mi někdo řekne, že se dají věci dělat lépe, tak já se pokusím o tu změnu. Nemyslím tou změnou ale to, že budu slepě aplikovat nevýchovu.
    INUSHKA: To není vědecké pojetí, ale podívání se na sebe sama v interakci s dětmi. jinak se chovají rodiče když jsou spolu a jinak když je každý zvlášť.

    TORUVIEL
    TORUVIEL --- ---
    A sice my jsme tu v klubu už všichni ti osvícení alternativní rodičové :o), ale podle mě tohle video naráží na jednu věc, a to na to, být teď a tady (s dítětem, bez dítěte, dítě bez nás). A umíme to opravdu všichni? :-) Já se přiznám, že mnohdy ne. A narážela jsem na to teď dost intenzivně během zkoušek, protože buď jsem byla nervózní, že se neučím a měla bych (měla jsem toho nad hlavu a pocit, že nestíhám) v průběhu her s dcerou, nebo jsem se učila, ale zas měla výčitky, že se nevěnuju dítěti. A dítě ten můj nerv samozřejmě nasávalo a bylo o to vlezlejší a "protivnější" a víc na mě viselo. Chtělo to pár výdechů a nádechů a uvědomit si, že teď jsem tady s dcerou a když se učím, tak se pouze učím a nemyslím na to, co zrovna nemohu změnit. To je moje situace, možná vám přijde známá, možná ne. Ale myslím, že to není zas tak neobvyklé, že člověk je s dítětem a přitom je duchem jinde (práce, stres, doplňte si), je to pak vysilující. A dítě to moc dobře pozná, že je ten jeho rodič někde jinde a ne s ním, a o to víc pak prahne po té pozornosti.
    A fakt to funguje, vím, že stačí, když dceři věnuji nějaký čas, kdy se intenzivně věnujeme něčemu spolu ( za den tak 2-3 půlhodiny - jsem stále s dcerou doma, vím, že pracující a vícedětní to mají horší) a jsme fakt spolu, a ona mě pak nechá být a je taková radostnější a její samostatné hry jsou pak i delší a takové zajímavější.
    Už to tady psalo víc lidí, ale neškodí si to zopáknout :-) Ono člověk pořád tak nějak žije v minulosti nebo v budoucnosti, v nějakém očekávání něčeho, strachu z něčeho...takže zpřítomnit se, i ve vztahu s tím děckem, to je pro mě klíčové pro "dobrou" výchovu (či spíš vztah s dítětem). Protože pak řeším konkrétní situace, nevztahuju je k minulosti, nenálepkuju, jen vnímám dítě a jeho pocity a jsem schopná se do něj v tu chvíli vcítit a ona to taky cítí a nevznikají pak skoro vůbec konflikty, je to na takový vlně porozumění a účasti.
    Kliknutím sem můžete změnit nastavení reklam