ARGANNAH: Myslím, že, jak už se stalo tak nějak zvykem, zaměňuješ výchovu partnerskou a výchovu volnou. To není totéž. Že chci být svému dítěti partnerem se týká především způsobů komunikace s ním, nikoliv nastavování hranic a mojí rodičovské autority, a už vůbec to neznamená, že si dítě může dělat zcela co chce.
Já taky netrestám a trestat nehodlám. Ne ve smyslu výprasku, zákazů oblíbených činností a podobně. Nechávám dítě vyžrat, co si nadrobilo, jak píšeš. Někdy jde o zcela přirozený důsledek (dítě, které leze, kam nemá, si samo namele), někdy je důsledkem nějaká moje akce (třeba když dítě zdrhající opakovaně do silnice nacpu do kočárku), někdy je důsledkem rozzuřená řvoucí matka. To je podle mě všechno v pořádku. Partnerský přístup k výchově pro mě neznamená, že musím být stále milá, usměvavá, nekonečně trpělivá a nesmím nic zakázat nebo důsledně požadovat. Ale vždycky chci, aby dítě přiměřeně věku chápalo, jak daný důsledek souvisí s jeho jednáním nebo proč po něm chci to, co chci. Protože jedině tak dokáže příště svoje jednání posoudit samo. Výprask a klimbání nohama v okně spolu nesouvisí nijak a tento druh trestů podle mě dlouhodobě vede jednak k tomu, co píše KOTENCE a jednak k tomu, že dítě zná hrozící tresty v už známých situacích, ale když narazí na úplně novou, tak vlastně neví, jak se zachovat, aby nebylo potrestáno - nemá to z čeho odvodit. Zejména v situaci, kdy každý vychovatel, s kterým přichází do styku, trestá jinak a za jiné věci.

ARGANNAH: A co když nebudeš doma a ona se bude chtít klimbat na parapetu, co jí v tom zabrání? Tebe se v tom případě nebude muset bát...
Já si vlastně myslim, že rodič by měl bejt kladnej hrdina. Prostě je tu pro dítě a vždycky na jeho straně. Tím nemyslím, že mu bude například omlouvat záškoláctví, ale že ho podpoří v řešení a neodsoudí ho za chybu, bude se snažit ho pochopit.

KOTENCE: Myslím, že když se trestání nepřehání a vezme se za správný konec (tj. tam, kde to jde, člověk nechá dítě prostě vyžrat, co si nadrobilo, a tam, kde je to otázka morální, tak zasáhne rychle, jasně a neprotahovaně), může naopak velmi prohloubit důvěru dítěte v rodiče. Například v tom ohledu, že rodič je entita spravedlivá, na kterou se lze spolehnout, že nenechá zlo bez odezvy, ať už se děje komukoli.

A pak jsou taky situace, ve kterých je trest jediná možná eventualita - teď jsem nedávno slíbila své šestileté dceři, že jestli ještě jednou vyleze na okenní parapet a bude klimbat nohama nad prázdným prostorem za oknem, tak ji poprvé v životě skutečně na fleku seřežu, že si nesedne. Protože jestliže nemá pud sebezáchovy a nebojí se té výšky, tak ať se aspoň bojí toho strašného výprasku, který nastane, jestli to ještě někdy udělá. Bolest, strach ze mě i případné psychologické trauma, to všechno jsem ochotná riskovat, jelikož mi to bledne ve srovnání s tím, že z toho okna vypadne a zabije se.

Rodič tady prostě podle mého není od toho, aby hrál za všech okolností kladného hrdinu a partnera. Někdy je rodič prostě rodič a má v zájmu dítěte jasně uplatnit autoritu. A k tomu patří i nějaká podoba trestu.

KEIKIN: A to by ti nevadilo to "špehování"? Já bejt babička a zeť mi říct, že mě bude u hlídání natáčet, tak snad řadši, ať si hlídá sám.

A sice my jsme tu v klubu už všichni ti osvícení alternativní rodičové :o), ale podle mě tohle video naráží na jednu věc, a to na to, být teď a tady (s dítětem, bez dítěte, dítě bez nás). A umíme to opravdu všichni? :-) Já se přiznám, že mnohdy ne. A narážela jsem na to teď dost intenzivně během zkoušek, protože buď jsem byla nervózní, že se neučím a měla bych (měla jsem toho nad hlavu a pocit, že nestíhám) v průběhu her s dcerou, nebo jsem se učila, ale zas měla výčitky, že se nevěnuju dítěti. A dítě ten můj nerv samozřejmě nasávalo a bylo o to vlezlejší a "protivnější" a víc na mě viselo. Chtělo to pár výdechů a nádechů a uvědomit si, že teď jsem tady s dcerou a když se učím, tak se pouze učím a nemyslím na to, co zrovna nemohu změnit. To je moje situace, možná vám přijde známá, možná ne. Ale myslím, že to není zas tak neobvyklé, že člověk je s dítětem a přitom je duchem jinde (práce, stres, doplňte si), je to pak vysilující. A dítě to moc dobře pozná, že je ten jeho rodič někde jinde a ne s ním, a o to víc pak prahne po té pozornosti.
A fakt to funguje, vím, že stačí, když dceři věnuji nějaký čas, kdy se intenzivně věnujeme něčemu spolu ( za den tak 2-3 půlhodiny - jsem stále s dcerou doma, vím, že pracující a vícedětní to mají horší) a jsme fakt spolu, a ona mě pak nechá být a je taková radostnější a její samostatné hry jsou pak i delší a takové zajímavější.
Už to tady psalo víc lidí, ale neškodí si to zopáknout :-) Ono člověk pořád tak nějak žije v minulosti nebo v budoucnosti, v nějakém očekávání něčeho, strachu z něčeho...takže zpřítomnit se, i ve vztahu s tím děckem, to je pro mě klíčové pro "dobrou" výchovu (či spíš vztah s dítětem). Protože pak řeším konkrétní situace, nevztahuju je k minulosti, nenálepkuju, jen vnímám dítě a jeho pocity a jsem schopná se do něj v tu chvíli vcítit a ona to taky cítí a nevznikají pak skoro vůbec konflikty, je to na takový vlně porozumění a účasti.

KEIKIN: To bych řekla, že je chyba, snažit se jen uměle aplikovat nějaké teorie, to nebude nikdy fungovat, buď to bude neautentické, nebo se to nebude dařit (jak říkáš). Spíš je dobré pátrat po tom, sledovat, proč a jak člověk reaguje. Jestli se mu to líbí, jak reaguje, jestli s tím souzní, stojí si za tou reakcí, nebo jestli mu to "ujelo", je tam nějaký problém...Podle mě je důležitý nechtít dělat věci jinak, než je dělám, ale nejdřív vidět a chápat, co, proč a jak dělám, kde to koření. Protože jen tak se změnit a začít se chovat jinak, to snad ani nejde, vycházíme z toho, jak jsme utváření, co nás utvářelo a podle toho se chováme...a utvářelo nás toho mnohem víc, než jedna hezká teorie. Taková teorie může akorát pomoct k větší sebereflexi, ale řešení bude stejně na tom daném člověku, na tom, jak nahlédne tu konkrétní situaci skrze svou optiku a jak bude reagovat.