ARGANNAH: Myslím, že, jak už se stalo tak nějak zvykem, zaměňuješ výchovu partnerskou a výchovu volnou. To není totéž. Že chci být svému dítěti partnerem se týká především způsobů komunikace s ním, nikoliv nastavování hranic a mojí rodičovské autority, a už vůbec to neznamená, že si dítě může dělat zcela co chce.
Já taky netrestám a trestat nehodlám. Ne ve smyslu výprasku, zákazů oblíbených činností a podobně. Nechávám dítě vyžrat, co si nadrobilo, jak píšeš. Někdy jde o zcela přirozený důsledek (dítě, které leze, kam nemá, si samo namele), někdy je důsledkem nějaká moje akce (třeba když dítě zdrhající opakovaně do silnice nacpu do kočárku), někdy je důsledkem rozzuřená řvoucí matka. To je podle mě všechno v pořádku. Partnerský přístup k výchově pro mě neznamená, že musím být stále milá, usměvavá, nekonečně trpělivá a nesmím nic zakázat nebo důsledně požadovat. Ale vždycky chci, aby dítě přiměřeně věku chápalo, jak daný důsledek souvisí s jeho jednáním nebo proč po něm chci to, co chci. Protože jedině tak dokáže příště svoje jednání posoudit samo. Výprask a klimbání nohama v okně spolu nesouvisí nijak a tento druh trestů podle mě dlouhodobě vede jednak k tomu, co píše
KOTENCE a jednak k tomu, že dítě zná hrozící tresty v už známých situacích, ale když narazí na úplně novou, tak vlastně neví, jak se zachovat, aby nebylo potrestáno - nemá to z čeho odvodit. Zejména v situaci, kdy každý vychovatel, s kterým přichází do styku, trestá jinak a za jiné věci.