YMLADRIS: K té strategii s "výběrem, u kterého není na výběr": To, co píšeš (pojďme vymyslet, jak ti to zpříjemnit) je fajn a běžně to používám. Co teď řeším, jsou situace, kdy je dítě naprosto seklé a prostě odmítá na hledání řešení spolupracovat, trvá si na tom, že bude po jeho, jinak vzteklá scéna. U Malvíny to nastává v 99 % případů tehdy, když je unavená a/nebo hladová, tudíž ani není řešení ustoupit a nechat ji ještě pokračovat žádané činnosti - tím se leda ještě víc unaví a pak to bude ještě horší (typicky odchod ze školky nebo z hřiště, pozdě večer...). Průšvih je v tom, že dokud se v hlavě soustředí na to, že po ní chci něco, co se jí nelíbí, tak je prostě zaseklá, na všechny návrhy odpovídá "ne, nechci, nech mě" a sama nic jiného nenavrhne. Je potřeba ji od toho hlavního tématu odpoutat, což znamená o něm přestat mluvit. Tudíž tu volbu musím postavit tak, aby všechny možnosti ten můj požadavek obsahovaly implicitně, ale nesmím ho přímo zmínit. Když se při odchodu ze školky zeptám "půjdeš pěšky nebo pojedeš na skejtu?" tak se začne soustředit na to, co z toho chce, a přestane myslet na to, že po ní chci, aby odešla. Když se zeptám, jak bychom jí mohli ten odchod zpříjemnit, tak se nikdy nevyhrabeme z toho, že "nijak, já nechci odejít, já si tu chci ještě hrát".

TORUVIEL: Tak nějak máme (obecně myšleno) pořád v hlavě vzorce "co tomu řeknou ostatní" ? "Co si paní učitelka asi pomyslí, když uvidí Elu, že má zašpiněné kalhoty". Ano dětem chybí zkušenost, ale zároveň děti mohou být sami o sobě velkými autoritami, které si svůj postoj obhájí. Takže na výtku mohou reagovat, tak, že jim to vlastně nevadí. Možná to budou schopny pochopit až později.

INUSHKA: Jako Au-pair - takže pak jsem stejně s tím dítětem byla doma... Na táborech jsem měla štěstí na puberťáky.o) Ty už byli relativně vychovaní

MUFLONEK: To je drsná výchova (ale přirozené důsledky doporučuje i Naomi, já jsem pro všema deseti). Ale z mého pohledu ne úplně respektující, trochu bych to akorát doladila (a taky záleží, jak moc velký "problém" to ve skutečnosti je...je rozdíl nevzít si bundu když je minus 20st a nevzít si čepici když je 5st). Na některé děti to třeba zabere, to je možné, některé se ještě víc seknou, protože budou cítit, že "prohrály" (rodič měl pravdu). Ale opět, záleží, jak se to podá, jestli jako souboj autorita versus dítě (aneb když seš tak blbej, tak si tu čepici teda neber...však uvidíš), tak to imho není ideální.

Vycházím z toho, že dítěti chybí zkušenosti. A zároveň se mu třeba příčí přijímat rady od druhých (zejména jsou-li servírovány příliš autoritativně), což je pochopitelné a esenciální pro jeho růst a osamostatňování se...beru...

Jak to tedy podat dítěti tak, abychom došli ke vzájemnému souladu. Prvně je důležité nic nenařizovat, ale podávat informace jako svůj názor. Svému partnerovi taky neřeknu, ať si vezme kulicha, jinak nejdeme nikam :-)...ale podám mu to tak, že si myslím, že je to dneska na čepici, ať si zkusí vylézt na balkon, já tam už byla a je zima (pokud vidím, že vyráží nečekaně nalehko oblečen, toto mě napadne, jinak se samozřejmě nestarám, co nosí a nenosí). Pokud bude i nadále trvat na tom, že čepice ne, tak navrhnu, že si vezmeme čepice raději do batohu s sebou (dobrá, partnerovi bych toto už možná nenavrhla, ale dítěti určitě ano, ono se teprve toto učí). Dítěti, aby nezpohodlnělo, můžu navrhnout, aby si čepici zabalilo do vlastního batohu, včetně dalších věcí (tím přebírá zodpovědnost samo za sebe, časem dojde k tomu, že si batoh připravuje samo, samo zkoumá jak je teplo/zima apod.). Věřím, že děti mají přirozenou potřebu se osamostatnit a že pokud jsou v tom podporovány, tato potřeba se dobře rozvíjí. Pokud tam nění nějaká patologie ve vztazích (např. matka příliš fixovaná na dítě ho tímto zbavuje síly konat samo o sobě, atd.).

MUFLONEK: Tak tohle nám taky radili. Ale to nefunguje. Víš jdeme ven jako skupina, to že si děcko z rozmaru neveme čepici (nebo bundu) a pak venku kňourá, že je jí zima a že chce domů (a nakazí tím i ostatní členy posádky) není jen její věc. Je to věc nás všech. Vytrestání prostě nefunguje, příště nastává stejná situace. Dokonce už nefunguje ani dohoda. Den předem se dohodne, co si obleče, ale nastane ráno a opět je problém, že to a to se jí nelíbí, že v tom bude vypadat blbě a tak. Jak jsem psal, chápu tohle u puberťačky, ale v 6-ti letech ? Wtf.

MUFLONEK: Z mé zkušenosti (jedno 4leté dítě), nezvykne. Nechala jsem dceru jít ven v mnohdy podivných kreacích, mnohdy málo oblečenou, bosou...Vím, že mnoho rodičů by dítě do oblečení/obutí se nutilo a docházelo by ke zbytečným scénám (zahlédnuto mnohokráte na hřištích a jinde - "obuj se, jinak jdeme domů!" a podobné scény, jako by byl problém nechat dítě v létě bosé běhat po udržovaném hřišti...). Dcera si to zkusila, sama usoudila, zda je/není zima, zda to "jde", jít bosa a kde to není moc příjemné chodit bosa. Nedávám jí to direktivně, jako "obleč se a jdem!", ale připravím jí oblečení, ona se sama obleče a případně zvolí jiné (ví, kde co má, najde si). Ví, že když je teplo, můžeme jít ven i naboso. Ale taky ví, že když jí říkám "asi bude potřeba se teď obout", tak to říkám z nějakého důvodu (např. bude nepříjemná štěrkovitá cesta), ne proto, že se to tak "má".
Lze se taky s dítětem domluvit, chce-li třeba jít jen v tričku, a já soudím, že venku je na to dost chladno, tak si řekneme, že vezmeme mikinu do batohu a případně se přiobleče. V tom nevidím problém, taky si kolikrát beru svou mikinu s sebou do batohu, co kdyby se třeba ochladilo a tak... Nedělat to stylem jakože "ono je to blbé, tak ať si jde polonahé ven, já tomu hlupáčkovi radši vezmu s sebou něco na oblečení, však on pak uvidí, že jsem měla pravdu", ale prostě se dospěle domluvit, jak jsem psala.

INUSHKA: Tak to delam ja, protoze nastup do auta vetsinou nema jinou alternativu. Zapnu ji do sedacky s tim, ze chapu jeji nechut, ale trvam na tom, ze pojedeme...

SARGO: Jo takhle to Joanna myslela a takhke to i já dělám, jako vtipnou záměrně přehrávanou scénku, u které se nakonec smějeme obě, rozhodně ne jako citové vydírání. Zrovna před chvílí jsem takhle místo boje oblečení právě těch ponožek prohlásila, že si je teda obleču já, pak přehrávala, jak mi to nejde, protože jsou moc malé a nakonec se zeptala, jestli by se našel někdo, komu by byly. Výsledkem bylo smějící se dítě, které mi předtím odmítané ponožky vzalo z ruky a samo si je navléklo. S touhle strategií osobně problém nemám.
Ale ta druhá mi právě taky nepřipadá nejšťastnější, ale bohužel v některých situacích prostě nenacházím vhodnější alternativu. Na direktivní "dělej, jinak si mě nepřej" Malvína neslyší a nalákat se na jinou příjemnou aktivitu taky nenechá. A "něžné násilí" není vždycky možné, nezvládnu odnést vzpouzející se batole, když mám v šátku mimino nebo když třeba zrovna kojím.