WRNQ: Můj synátor (necelé dva roky) se dal celkem snadno přesměrovat na pupík. Tak rok zpátky zjistil, že na něj může prdět pusou, to ho hodně bavilo a od té doby funguje nahý pupek jako náhrada, utěšovadlo a hlavní tulidlo. Je to máma, je to nahá kůže, voní to jako máma a je s tím sranda (nafukovat a stahovat břícho, klepat s ním a tak). Odstavení proběhlo úplně v pohodě, protože měl a má furt přístup k pupíku (jenom doma/mezi rodinou), taže mu není intimní tělo mámy úplně odepřeno. Cucat zkoušel taky, ale to mu zatrhuju.

YMLADRIS: K té strategii s "výběrem, u kterého není na výběr": To, co píšeš (pojďme vymyslet, jak ti to zpříjemnit) je fajn a běžně to používám. Co teď řeším, jsou situace, kdy je dítě naprosto seklé a prostě odmítá na hledání řešení spolupracovat, trvá si na tom, že bude po jeho, jinak vzteklá scéna. U Malvíny to nastává v 99 % případů tehdy, když je unavená a/nebo hladová, tudíž ani není řešení ustoupit a nechat ji ještě pokračovat žádané činnosti - tím se leda ještě víc unaví a pak to bude ještě horší (typicky odchod ze školky nebo z hřiště, pozdě večer...). Průšvih je v tom, že dokud se v hlavě soustředí na to, že po ní chci něco, co se jí nelíbí, tak je prostě zaseklá, na všechny návrhy odpovídá "ne, nechci, nech mě" a sama nic jiného nenavrhne. Je potřeba ji od toho hlavního tématu odpoutat, což znamená o něm přestat mluvit. Tudíž tu volbu musím postavit tak, aby všechny možnosti ten můj požadavek obsahovaly implicitně, ale nesmím ho přímo zmínit. Když se při odchodu ze školky zeptám "půjdeš pěšky nebo pojedeš na skejtu?" tak se začne soustředit na to, co z toho chce, a přestane myslet na to, že po ní chci, aby odešla. Když se zeptám, jak bychom jí mohli ten odchod zpříjemnit, tak se nikdy nevyhrabeme z toho, že "nijak, já nechci odejít, já si tu chci ještě hrát".

TORUVIEL: Tak nějak máme (obecně myšleno) pořád v hlavě vzorce "co tomu řeknou ostatní" ? "Co si paní učitelka asi pomyslí, když uvidí Elu, že má zašpiněné kalhoty". Ano dětem chybí zkušenost, ale zároveň děti mohou být sami o sobě velkými autoritami, které si svůj postoj obhájí. Takže na výtku mohou reagovat, tak, že jim to vlastně nevadí. Možná to budou schopny pochopit až později.

INUSHKA: Jako Au-pair - takže pak jsem stejně s tím dítětem byla doma... Na táborech jsem měla štěstí na puberťáky.o) Ty už byli relativně vychovaní