INUSHKA: my už máme za sebou letos scénu na téma "nebudu chodit do velké školky, protože tam někdo říkal, že přijde čert" (trvalo mi dva dny, než jsem se dobrala jádra problému, protože úplně na začátku bylo zoufalé a velmi nešťastné dítě, které trvalo na tom, že už do "velké školky" chodit nechce a že místo toho bude chodit "do malé", tedy do soukromé, kam chodí jeho sestry).

Nechci strašit čertem. Ani generálně, a už vůbec ne s ohledem na to, že vím, že mám dítě hodně citlivé a opravdu mu nechci zadělat na nějaké trauma.
Takže jsme si sedli, přečetli legendu o Mikulášovi, vysvětlili jsme, proč byl Mikuláš hodný člověk, co dělal správně a v čem bychom ho měli chtít napodobit. A že protože to byl hodný člověk, který lidem kolem sebe dával, tak na jeho památku teď chodí na jeho svátek lidé převlečení za Mikuláše a za anděly a dávají taky lidem čokoládu a bonbony, a že i k nám určitě v noci Mikuláš přijde a nechá nám tam nějaký dárek (tuhle část si zčásti vymyslel sám, při vzpomínce na minulý rok, a protože se mu to jako myšlenka líbí, tak proč ne, že - pro mě bylo primárně důležité, aby si nemyslel, že ti čerti venku nebo ve školce budou opravdoví).
Co se týká čertů, tak že jsou někteří lidé, kteří dělají opravdu moc špatné věci, třeba někoho zabijí, schválně někomu ublíží a neomluví se, něco ukradnou a nevrátí to, a že takoví lidé nemohou do nebe, kde je to krásné, ale skončí v pekle s čerty, kde je to ošklivé. (jsme věřící, takže u ateistů by se to asi muselo podat jinak). Až pak uvidíme někde čerty, tak si řekneme, že to je na připomínku toho, že nesmíme dělat špatné věci. O nějakém odnášení do pekla jsem odhodlaná stále opakovat, že tohle jsou jenom převlečení lidé, a pokud "někdo" říká, že odnášejí zlobivé děti do pekla, tak tomu určitě jen špatně rozuměl.

SINSEMILLA: My taky zpíváme. Občas to u nás vypadá jak v nějaký pošahaný operetě :-)

INUSHKA: Taky zpivame a je to super, miluju nase vymyslene situacni pisnicky, zpivala jsem mu od malicka a vzdycky, kdyz si takhle nejakou pisnicku vymyslime, smejeme se u toho, mam fakt pocit, ze tohle je rodina. Ani ja ani muz nejsme zadni zpevaci a tak si toho vazim, ze se vsichni citime tak dobre, ze si takhle zazpivame. Naposledy jsme zpivali pisnicku o zamykani dveri a erikove zupanu :)

INUSHKA: sledovat dlouhodobe tvou story o malvine mi vliva do zil znacnou nadeji ohledna dalsi generace :)

Mám dva postřehy, o které se chci podělit:

1. K nedávné debatě o strategiích, jak přimět dítě udělat něco, co v tu chvíli nechce. Osvědčilo se mi doprovodit danou činnost básničkou nebo písničkou - tématickou, která popisuje, co se děje/bude dít. To si takhle jednou Malvína nechtěla po příchodu z venku umýt špinavé ruce, snažila se z koupelny zdrhat, tak jsem začala "byla jedna stolička" (postavila jsem stoličku k umyvadlu), "na stoličce holčička" (postavila jsem Malvínu na stoličku), "v umyvadle voda" (pustila jsem vodu), "už jsi čistá, vida!" (strčila jsem Malvíně ruce pod vodu). Smála se a po zdrhání ani památky. Akorát od té doby vyžaduje básničku při každém mytí :-D

2. Uklidnění přetaženého dítěte. Byli jsme minulý týden od středy až do neděle na akci s kamarády - začali jsme u kamarádky doma v menším počtu a v pátek se přejíždělo na chatu, kam dojeli ještě další kamarádi. Pro Malvínu to znamenalo 5 dní v celkem velké a rušné společnosti, s dalšími dětmi, v novém prostředí... Celkem brzo bylo znát, že ji to hodně unavuje, začínala se čím dál víc vztekat, fňukat, dělat naschvály a blbosti, odmítala spát. V pátek ráno začala se vzteklými scénkami hned po probuzení. Tak jsem jí v autě při přejezdu na tu chatu řekla, že na ní vidím, jak ji tak velká společnost unavuje, že to chápu, mám to taky tak. A že když to na ni bude moc, že si má na chvilku sama zalézt do nějakého koutku a tam v klidu hrát sama, než zase bude mít sílu na ostatní lidi, že to tak dělám taky. Odpověděla své obvyklé "tak jo". A druhý den - zase se kvůli něčemu začala vztekat a pak se najednou sebrala a odešla s řevem do našeho pokoje. Tak jsem šla za ní, že ji zkusím uklidnit. Ona mě ovšem nepustila dovnitř a na otázku, co tam dělá, odpověděla "pláču". Tak jsem jí jen řekla, že to je fajn, ať se vypláče a pak zas přijde mezi nás. Za pět minut se objevilo usměvavé dítě, které se opět bez problémů zapojilo do hry s ostatními.