INUSHKA: U nás je to tak, že můj muž je ve vztahu k dceři spíš takovej "měkčí", já jsem důsledná v tom co řeknu, na čem se domluvíme. Uvítala bych, kdyby by víc "chlap", ale prostě není no. On když po dceři něco žádá, tak takovým tónem, jakoby se jí bál, no a ona samozřejmě začne vysírat (neboli "zlobit") protože ji baví ten pocit moci nad otcem. Nevím co s tím dělat, on vyrůstal v prostředí s dominantní matkou, je to tak vlastně i když jsme u jeho rodičů, on se neumí postavit své matce, neumí říct jasně bude to tak a tak (ale snaží se, nicméně opět ne moc přesvědčivě, buď moc jemně odmítá, nebo pak rovnou vybuchne...chtělo by to něco mezi, jasné, asertivní odmítnutí...to musím pak udělat až já - stejně jako doma). Ocenila bych, kdyby byl vnitřně silnější, občas mám pocit, že já jsem ta zlá, ale teď už vlastně ani ne, nějak se mi podařilo to vychytat a být jednak důsledná, ale jednak naslouchající, takže vidím, že i když u mě žádné dceřino "vysírání" nehrozí, přesto jde dcera s problémem radši za mnou, protože ví, že její pocity pojmenuju, uznám a nebudu se snažit ji měnit, jen pochopit (např. nesnáší, když jí muž říká "to přejde" , čímž on mimochodem vyjadřuje strach z jejích pocitů, říká tím, že se těší, až přestane řvát, až to přejde, nepřijme její pocity a tím to nakonec zhorší, ona se rozeřve víc a odhání ho).
Jinak tím, jak je muž "měkčí", jsem byla občas dohnaná k tomu být i autoritářská (když jsem to ještě neměla moc vychytané), ale autoritářský přístup se mi u dcery vůbec neosvědčil, jednak mi to nepřijde moc dospělé, jednak to moc nefunguje (nebo funguje, ale ne v klidu a ne s porozuměním toho, co po ní chci), jednak to moc nevylepšuje náš vztah, a dítě je pak rázem vzdorovité a už se vůbec nepodobá téfajn holce, se kterou se dá v pohodě domluvit. Občas mi to tím směrem ujíždí, ale teď jsem se co se "výchovy" týká našla a mám v tom jasno a najednou je ta holka naprosto pohodová. Všechno je to o tom vztahu, nikdy to není "jen to dítě".

INUSHKA: Podle mě je dobré, když je přístup muže a ženy jiný, ale ten mužský nemusí být nutně nerespektující. Např. jedna známá po svém muži chtěla, aby svůj jazyk, stejně jako ona, maximálně přizpůsoboval, adaptoval na jazyk a myšlení dítěte. Což mi přišlo jako buzerace, a taky škoda pro dítě, které by jinak mělo šanci na více porozumění jazyku mámy a na straně druhé více nároku a rozvoje u táty.

U nás nejsou rozdíly mezi námi ohledně respektující/nerespektující nějak velké, ale jsou. Já jsem na této škále spíše nerespektující, resp. ne vždy respektující. Jsem důslednější, rozhodnější, jsem méně trpělivý, mám jasnější představu co od rodiny a dětí chci, spíše mě děti poslechnou, spoléhá se na mě s "černou prací." Žena je více respektující.

Žena mě nikterak ohledně mého přístupu nenapomíná. \předpokládám, že spoléhá na mou sebereflexi. Mám-li konflikt s dětmi, většinou o tom s manželkou zpětně mluvím, jak mě to štve, jak jsem to měl řešit jinak.
Jsem to spíše já, kdo leccos vytkne... např. když se mi zdá, že žena nejasně, pro děti nečitelně dává najevo, že se jí něco líbí/nelíbí, když se vlastně zlobí, ale dává to najevo tak v položertu...

Moje výchova JE jiná, nemůžu za to, děti se mnou mají jinou zkušenost než se svou mámou, přijde mi to dobré a je to součást mé otcovské identity. Už jenom tím, že jsem fyzicky silnější, tak děti (zvláště jsou-li starší) více nosím, více vyhazuju do vzduchu, častěji vyrážím s nmi ven, na větší výlety, neřeším kočárky. Vůbec spoustu věcí neřeším: náhradní oblečení, svačiny na ven.. a nepovažuji to za horší péči, spíše jinou.

Svoji roli tedy také vidím v hledání a ukazování směru v životě rodiny, zavádění rituálů, převzetí zodpovědnosti za důležitá rozhodnutí, již zmíněné odvádění černé práce..., ale není to jen o "akci", ale o sebevýchově, o "přítomnosti" v rodině...

Tvé nové poznání je mi sympatické. Předpokládám, že základem veškeré respektující výchovy je respekt k svému partnerovi, respekt k jeho jedinečnosti.
Kdyby ode mě moje žena nic moc neočekávala, nepotřebovala mě, zpochybňovala mě... budu doma co do přínosu poloviční.

V návaznosti na diskusi v Pokročilých manželkách a zejména na tento svůj příspěvek bych tu ráda nadhodila téma mateřské a otcovské role ve vztahu k respektující výchově.

U nás se o ten respektující přístup snažím hlavně já, já jsem ta, kdo o tom hodně čte, přemýšlí, diskutuje, plánuje... Muž bere výchovu spíš intuitivně, tak jak je sám zvyklý od svých rodičů. Nějakými základy jsem ho teda indoktrinovala a když dělá něco, co se mi vyloženě nelíbí, tak mu to řeknu (třeba když používá fráze o hodných holčičkách nebo po Malvíně chce, aby "poslouchala a nezlobila"). Ale obecně je trochu direktivnější, důslednější, víc si trvá na svém i za cenu vzteklé scény (pro mě někdy až absurdně), má víc mentorský přístup. A zároveň funguje jako jakási "poslední instance" - když mě Malvína někdy trochu skáče po hlavě, on přijde a zastane se mě - řekne třeba Malvíně, ať se kouká k mámě chovat slušně nebo něco na ten způsob.
Spousta těch jeho zásahů je přísně vzato proti respektujícímu přístupu a já jsem si pořád myslela, že je to špatně, ale teď jsem si v té diskusi uvědomila, že snahou nacpat ho do své představy o rodičovství mu vlastně beru otcovskou roli, že asi není špatně, když coby chlap v rodině v určitých situacích zastupuje ten víc mocenský princip.
Jak se na to díváte? Jsou nebo měly by podle vás být nějaké rozdíly v přístupu/roli matky a otce v tomto výchovném stylu? Jaké?

ANNAWA: Tonda ve školce dostal bramboru, ale měl z ní hroznou radost, musela jsem mu jí uvařit a slavnostně snědl s kečupem, zatímco sladkosti ještě máme.:)

INUSHKA: Kluci to "zlobení" donesli ze školky. A když se ptám, jak se pozná, když někdo zlobí, tak říkají: "nooo, když třeba běhá..." Dost mě to štve. A taky mi docela vadí, jak se ve školce přistupuje k dětské přirozenosti - běhat a křičet (myslím hlasitěji mluvit, výskat apod., nemyslím řvaní nebo vřískání). Když kluky vyzvednu, jsou jak nadupaní závodní koně, začnou běhat dokolečka, šplhat na plot, minule lítali ještě hodinu kolem školky, byli totálně nevybití. Chápu, že děti nemohou ve školce běhat, taky jim to v bytě nedovoluji, ani já ani učitelky nechceme, aby si někde rozrazili hlavu. Ale to neustálé okřikování, ztišování a rovnání do latě je strašně nepřirozené. Copak tam nemohou mít jednu místnost bez nábytku, jen s míči, žíněnkami, polštáři, kde by děti mohly řádit? Mohly tam házet, dělat kotrmelce, běhat, třeba se tam i servat... Tuhle jsem koukala na zprávy a říkali, že děti mají ve školce málo pohybu a že by se to mělo řešit. A jako příklad řešení ukazovali, jak učitelka s dětmi chodí dokola v kroužku za ruce. Však ty děti by se samy hýbaly, kdyby směly, ale nesmí. A protože nesmí, mají málo pohybu a je potřeba to řešit organizovaným chozením dokola, aby děti získaly správné pohybové návyky... Na hlavu...

ONA_MAKARONA: držím palce, naprosto Ti rozumim, co je moc, to je moc. jasný, stará škola, ale jsou to Vaše děti a respekt by měl být na obou stranách.

Mě tuhle úplně zamrazilo, když se dcera vrátila od babičky a na otázku, jak se měla a co s babičkou dělala, mi odpověděla "já jsem zjobija". Ptala jsem se, co přesně dělala, jak to zlobení vypadalo a ona mi nedokázala odpovědět, jen pořád opakovala, že zlobila. Bylo na ní úplně jasně vidět, že jí to prostě řekli, tak to opakuje, ale absolutně nechápe obsah.

Na druhou stranu, vpodstatě sama si vymyslela hru na hodného a zlobivého lva - vždycku řekne, že je lev, začne řvát a pak upřesní, jestli je hodný nebo zlobivý lev. Hodný lev nekouše a může se hladit, zlobivý lev kouše a musí být v kleci, aby někomu neublížil. Během hry několikrát přejde z jedné té role do druhé. To mi třeba nevadí a klidně se účastním (hodného lva hladím a obdivuju jeho hřívu, zlobivého zavírám do klece a ostentativně pláču, když mě "kousne"), jednak proto, že v tomto případě těm pojmům zjevně rozumí, když jim sama připisuje obsah, a jednak proto, že tam je to hodný/zlobivý právě v té rovině chování k okolí, nikoli poslušnosti.

INUSHKA: Přesně tak...já kolikrát dceru i podporuju v tom, aby "hodná" nebyla, ptám se jí, co to slovo znamená, proč si myslí, že tenhle a tamten není "hodný". Ptám se na to dospělých, případně rozvedu jejich "zlobíš". A zastanu se jí, když ji někdo nařkne, že zlobí (v případě, že je to takové to pouhé neuposlechnutí jiné "autority", a není to nic, co by muselo být nutně uposlechnuto, třeba nevbíhání do silnice, tak má právo na to "neuposlechnout"...dospělí toto slovo totiž imho docela nadužívají). Nebo konkretizuju, když ji někdo pochválí, jak je hodná či šikovná (např. paní se asi líbí ta bábovička/obrázek/jak jsi pozdravila, proto říká, že jsi hodná/šikovná...).
U nás se hraje spíš na dohody, na něčem se dopředu dohodneme (třeba když někam přicházíme, domluvíme se, že je dobré pozdravit, udělat to nebo tamto, cokoliv...), stvrdíme to plácnutím si rukama, a pak dcera jasně ví, co se v té které situaci vyžaduje (mluvíme o tom těsně předtím, takže si to pamatuje). A když to neudělá, tak se ptám, proč tomu tak bylo a řešíme to (styděla se např., rozčílila se, apod.). Ale ani to neberu jako zlobení, ale snažím se dopátrat příčiny porušení dohody. A tak ...

KEIKIN: Když já mám stále problém s tím všeobecným "hodný". Já slovo "hodný" chápu a používám ve smyslu "milý, příjemný, laskavý", dejme tomu ještě třeba "ochotný, vycházející lidem vstříc", což jsou všechno kvality vztahující se k chování v určité situaci nebo konkrétním vztahu, nikoli čistě osobnostní. Někdy a na někoho můžu být hodná a jindy a na jiného můžu být ošklivá až zlá a vždy to záleží na spoustě okolností včetně toho druhého člověka samotného. A už vůbec to nijak nesouvisí s tím, zda si čistím zuby a myju boty nebo jaký mám pracovní (u dítěte školní) výkon.
Mám problém s používáním slova "hodný" ve smyslu "poslušný, plnící požadavky rodičů/učitelů/kohokoliv jiného, dodržující pravidla". A ještě větší problém mám s tím, že se po dětech chce, aby takové byly 100 % času a s každým. Nechci mít z dcery v tomtu smyslu hodnou holčičku, tudíž jí tím nehodlám podmiňovat dárky ani ji strašit čertem, když taková nebude. A pokud jde o ten první význam, tak tam chci, aby to vycházelo z ní, z její vlastní potřeby mít s lidmi dobré vztahy, ne ze strachu z trestu nebo z naděje na odměnu. Což znamená nechat jí v tom svobodu a samozřejmě taky počítat s tím, že se někdy může rozhodnout nebýt hodná.

A Ježíšek u nás nosí dárky všem a nosí je z lásky a pro radost, nikoli za odměnu.

SANCHA: případně, jsou děti z chudších rodin méně hodné, než děti z rodin bohatých, že dostávají méně dárků / levnější dárky?

Naše děti slyší, že Ježíšek nás má rád a proto nám přinese dárky, i když jsou to Jeho narozeniny - protože chce, abychom byli veselí s Ním. Ano, jsme věřící, ale opravdu nechci, aby si děti zafixovaly dárek jako nárokovou věc, případně jako odměnu za nějaké arbitrárně hodnocené chování.

JON: Nevim no, chápu tvoje pojetí. Ale nějak se mi příčí pěstovat v dítěti jakýkoliv strach. Ale připouštím, že strach může být zároveň hnací silou pro to něco dělat (je kořenem agresivity). Je otázka, zda nestojí nakonec strach o přežití za všemi našimi činnostmi. Ale jestli je to dobře...jestli by tou hnací silou neměla být spíš láska, k sobě, úcta k tělu(že je příbytkem naší duše), než strach z jeho rozpadu (kaz atd.). Ok, asi jsem včera viděla přiliš epizod Star Wars, radši toho nechám :o))