TORUVIEL: Já se v zásadě držím přístupu "chápu, že tobě se to nelíbí, ale nám to takhle vyhovuje" a dále nerozvádím. Teda s tchýní. Ta mi pořád dokola omílá, jak Malvínu lituje, že chodí do lesní školky, že musí být pořád venku, má obavy, že se tam nenaučí říkanky a výtvarné činnosti a podobně. Tak jsem jí jednou řekla, že o to obavu mít nemusí, že školka naplňuje stejný vzdělávací program jako ty státní, jen jiným způsobem, a od té doby už jen opakuju "Já vím, ty jsi zimomřivá a celý den venku bys být nechtěla, ale Malvíně to vyhovuje a je tam spokojená".
Se svojí mámou zrovna o vzdělávání diskutuju víc, protože je učitelka, takže jsou to diskuse často spíš obecné, a už se mi dost povedlo ji v některých věcech "nalomit". Ale u mnoha jiných témat i tam zaujímám ten postoj "nám to takhle vyhovuje", protože vím, že diskuse by vedla jen k tomu obhajování a nakonec bych byla za tu špatnou já..

BEBERA: To je právě to umění...jak to vyvážit tak, aby to nebylo takové, jak říkáš (ano, taky jsem z toho dialogu měla podobný pocity, ale neuměla jsem to popsat...), ale zároveň aby to nebyla defenziva, kterou člověk vlastně říká akorát to, že si tím, co obhajuje, není jistý, nebo aby nepůsobil nabubřele, že on jediný má pravdu a jiné názory jsou špatné...To je prostě umění tohle v konkrétních situacích a s konkrétními lidmi zvládnout...A nebude na to jeden jedinej recept, jeden návodný dialog...jasně...
Pro mě je to jen inspirace, jak je možné vést konverzaci a stát si za svým...Vzala bych si z toho ale do reálu třeba jen jednu větu (třeba "chápu, že máte zájem o budoucnost vnučky, aby uměla/uspěla..."...nebo tak něco...ale celé to v tom duchu vést, to asi ne...nebo alespoň ne s "mými" lidmi :-)

BEBERA: Aneb pokud by rozhovor probíhal takhle klidně, nemám vůbec problém svůj postoj vysvětlit nebo obhajovat...

A zajímavý na tom bylo, že otec na mě výživné neplatil, ale při narozeninách, Vánocích a pod. dělal granda a koupil mi fakt cokoli, ale nikdy jsem z toho neměla takovou radost a nevážila si toho tak jako nečekaného dárku od maminky.

HUJERKA: asi to mám nějak hozený jinak, nevím, ale rozhodně to nedělám proto, že by ten druhý vyváděl, že něco dostal, ale jak to vysvětli....že mi narozeniny přijdou jako oslava všech, že ten milovaný žije, že ho mám, že se narodil, vlastně trochu jako Vánoce, doufám, že to děti pochopí a jednou si taky budou vzájemně dávat dárky, ale asi jo, protože Toník se třeba zúčastňuje toho, když kupuju něco pro Áju a hrozně se těší, jak bude mít radost. Nebo třeba mi ho teď přivedla školnice, protože jsem chytla střevní virózu a dělalo mi problém dopravit se včas na záchod z kuchyně, natož jít do školky, dostal od ní pišingr a on půlku nechal Alence.

Což je teda asi taky forma útoku...

TORUVIEL: Mně tenhle způsob komunikace připadá strašně nepřirozený. Generace našich rodičů na to není zvyklá už vůbec a obávám se, jak je znám, že většinu těch otázek by nebrali jako potvrzení svých pocitů, ale jako útok.

Ale ve finále mají hraček míň než většina dětí, co jsme kde byli. Hračky od tchánovců mají tam a jinak mají hračky od nás a vysněná hračka byla pro Alenku rýč jako má Tonda, protože se o něj střídali apod. Pod stromečkem měly každý dva dárky, jinak vždy po jednom. Teď Tondovi nestačil geomag, chce si postavit raketu, tak mu přikoupím jako překvapení a Áje teď nic, jindy zas jí.

NEMESISS: nebo teda u nas (a to si nemyslim, ze nase rodina patri k tem nejkonzervativnejsim a nejvic uzavrenym k tomu, kdyz dela nekdo neco "jinak", ba naopak) styl "ja/my Vam to prisla/i oznamit, nikoli o tom s Vami diskutovat" rozhodne neznamena, ze to ostatni pochopi a respektuji a drzi usta.

HUJERKA: My si dávali i před dětmi. Já prostě ráda dělám radost, asi úchylka. A u tchánovců, oslavách jiných to zvládají v pohodě. Moje představa je, že když já mám narozeniny a lidi mi dělají radost, tak mi dělá větší radost je dělat šťastné. Já teda vlastně na narozeniny nehraju, jo dostanou dárky, ale kolikrát větší úplně jako překvapení.

TORUVIEL: mne to prijde jako vhodnej namet, ale proste (imho) to asi nebude fungovat u kazdyho. souhlasim s tim, ze obhajoba je pozvani do rozhodovaciho procesu. ale proste vim, ze nektery lidi jsou tak neodbytny, ze sami budou tu diskuzi vyvolavat, anebo se o to alespon pokouset (a nas pak bude stat nervy to, abychom nedopustili zapoceti one diskuze - nebo to ignorovat, reagovat mlcenim treba?to mi taky neprijde uplne ok ) a duvodu muze byt hodne - protoze nas nerespektuji, neuznavaji, maji pochybnosti, strach, poznamenani vlastni vychovou v urcity dobe atd. a to jim nedovoli nepokouset se znovu a znovu o ty debaty s timze tematem...

INUSHKA: Já už několikátý rok posílám ty hračky nemilosrdně dál. Různými cestami (charita, kamarádky, mladší děti...). Dcera má v pokoji dva takové ty ikea boxy, jeden na plyšáky, jeden na auta atd., pak jednu truhlu plnou lega, jednu velkou krabici plnou dřevěných kolejí, a pak má ještě plný podpostelový šuplík, kde jsou výtvarné potřeby atd. Popravdě nevím, kam bych dávala další hračky, jsem ráda, že narozeniny má až zase v říjnu. Ona mi i občas nosí ty věci, co už nechce, tak to dáváme do komory do krabice a pak tím třeba někoho podarujeme (pokud je to v bezchybném stavu), nebo to posílám dál.
Jo, taky žádám o tyhle užitkové hračky, výtvarné potřeby se hodí vždy...

INUSHKA: to provozují, ale je toho prostě nepřiměřeně mnoho

Já s tímhle osobně mám problém, hned jdu do defenzivy, to je prostě zapříčiněno mým nižším sebevědomím atd., to vím.

Když se tu řeší ta komunikace s generací našich rodičů...co myslíte? http://www.moudrakocka.cz/index.php/unschooling/23-unschooling-a-kritika-pribuznych-naomi-aldort
Mám na mysli tu imitaci dialogu, to se ostatně dá použít v různých situacích...asi ne takhle hyper super sluníčkově (aspoň já bych toho nebyla schopna), ale nosná myšlenka je uznat zájem a pocity toho člověka, ale vůbec se jakoby nedotknout toho tématu, které on nadnáší. Řeší se tam jen ty pocity, to téma samo o sobě stojí netknuté, není obhajováno atd.

KOTENCE: jo, ten clanek je skvelej, uplne mi naskocila husi kuze. vypada to tak snadne. jak se jen preprogramovat? byt stale ve strehu je strasne vycerpavajici, a obzvlast kdyz se do toho zapoji moje neukocirovatelne emoce...