PAVLINKA: To já taky, tady jde o to, že prababička je jako dítě, Tonda se jí bojí, ona pláče, začala ho uplácet a prostě to nechápe, je moc stará. Kdybychom bydleli blíže, tak by si zvyknul, ale my tam jezdíme 3x ročně.

Ad Naomi něco používám, něco byla křeč.

MARKYSHA: ja casto vysvetluju, treba vcera, kdyz chtel Matej v Dm slazenou vodu s obrazkem, ze je to jen voda s cukrem, do telicka spatna vec a davam na vyber z jinych moznosti...

MARKYSHA: po precteni vychovavame deti....jsem si rikala, ze dalsi "opratku" uz asi nepotrebuju, vzala jsem si spis teoreticke zaklady, nektere veci vlastne ani delat nechci, viz deti usnou, az budou potrebovat atd...to slo s jednim, s obema, kdyz tu mladsi strasil donedavna v 5-6 rano, chci mit vecer zkratka klid.)

OpravaMARKYSHA: Kdybychom je vyhododili, bylo by JÍ to líto.

PAVLINKA: Ona nemanipuluje, má vlastně už myšlení dítěte (je to Tondova praprababička, moje prababička) a je stejně zranitelná. Já jsem hlavně udělala chybu, že jsem je oba chtěla ožulit a tajně to vyhodit. Tam jsou dvě možnosti, buď přesvědčit babičku, ať dá ovoce nebo se to pokusit celé vysvětlit Tondovi, že babička to myslí dobře, ale že ty bonbony nejsou zdravý a babička je správně vybrat neumí, ale kdybychom je vyhodili, bylo by mu to líto apod.
PAVLINKA: No můj názor na Naomi je, že to nelze použít v každém prostředí a na každé dítě nebo dospělého, naopak ona velmi specifické prostředí a každé dítě je jiné a potřebuje individuální přístup. Lze se jí pouze orientačně řídit a hlavně se nad tím zamyslet, ale přenositelné to není. Také každý rodič je jiný a pokud se bude do něčeho nutit a tak to fungovat nebude. Fungovat to bude lidem, kteří jsou podobně nastaveni jako Naomi a pro které to bude radost.

MARKYSHA: prababicka a jeste nemocna, to uz je tezky kalibr.) i kdyz i v tomto pripade si muzeme stat za svym, jen se tou manipulaci nenechat zmanipulovat
HUJERKA: parada, vzdycky me trochu nadnese, kdyz slysim, jak je to jinde, tak pevny nervy.))
INUSHKA: muzes si ho prelozit do vasi reci, rikam si, ze kdyz nic jineho nepomaha, treba holy fakt, ze jsem rodic a ze bych ocenila respekt z jejich strany a ne argumenty typu, kdyz my, tak vy to taky zvladnete, myslim, ze je nejaka ironie nebo utok asertivne reseny, zase tolik nepolozi, ostatne, co delaji oni? jasne, nechceme rozpoutat konflikt, spis si podle typu prarodice, nenechat do veci mluvit a zarazit to rovnou na zacatku

TORUVIEL: Já se v zásadě držím přístupu "chápu, že tobě se to nelíbí, ale nám to takhle vyhovuje" a dále nerozvádím. Teda s tchýní. Ta mi pořád dokola omílá, jak Malvínu lituje, že chodí do lesní školky, že musí být pořád venku, má obavy, že se tam nenaučí říkanky a výtvarné činnosti a podobně. Tak jsem jí jednou řekla, že o to obavu mít nemusí, že školka naplňuje stejný vzdělávací program jako ty státní, jen jiným způsobem, a od té doby už jen opakuju "Já vím, ty jsi zimomřivá a celý den venku bys být nechtěla, ale Malvíně to vyhovuje a je tam spokojená".
Se svojí mámou zrovna o vzdělávání diskutuju víc, protože je učitelka, takže jsou to diskuse často spíš obecné, a už se mi dost povedlo ji v některých věcech "nalomit". Ale u mnoha jiných témat i tam zaujímám ten postoj "nám to takhle vyhovuje", protože vím, že diskuse by vedla jen k tomu obhajování a nakonec bych byla za tu špatnou já..

BEBERA: To je právě to umění...jak to vyvážit tak, aby to nebylo takové, jak říkáš (ano, taky jsem z toho dialogu měla podobný pocity, ale neuměla jsem to popsat...), ale zároveň aby to nebyla defenziva, kterou člověk vlastně říká akorát to, že si tím, co obhajuje, není jistý, nebo aby nepůsobil nabubřele, že on jediný má pravdu a jiné názory jsou špatné...To je prostě umění tohle v konkrétních situacích a s konkrétními lidmi zvládnout...A nebude na to jeden jedinej recept, jeden návodný dialog...jasně...
Pro mě je to jen inspirace, jak je možné vést konverzaci a stát si za svým...Vzala bych si z toho ale do reálu třeba jen jednu větu (třeba "chápu, že máte zájem o budoucnost vnučky, aby uměla/uspěla..."...nebo tak něco...ale celé to v tom duchu vést, to asi ne...nebo alespoň ne s "mými" lidmi :-)

BEBERA: Aneb pokud by rozhovor probíhal takhle klidně, nemám vůbec problém svůj postoj vysvětlit nebo obhajovat...

A zajímavý na tom bylo, že otec na mě výživné neplatil, ale při narozeninách, Vánocích a pod. dělal granda a koupil mi fakt cokoli, ale nikdy jsem z toho neměla takovou radost a nevážila si toho tak jako nečekaného dárku od maminky.

HUJERKA: asi to mám nějak hozený jinak, nevím, ale rozhodně to nedělám proto, že by ten druhý vyváděl, že něco dostal, ale jak to vysvětli....že mi narozeniny přijdou jako oslava všech, že ten milovaný žije, že ho mám, že se narodil, vlastně trochu jako Vánoce, doufám, že to děti pochopí a jednou si taky budou vzájemně dávat dárky, ale asi jo, protože Toník se třeba zúčastňuje toho, když kupuju něco pro Áju a hrozně se těší, jak bude mít radost. Nebo třeba mi ho teď přivedla školnice, protože jsem chytla střevní virózu a dělalo mi problém dopravit se včas na záchod z kuchyně, natož jít do školky, dostal od ní pišingr a on půlku nechal Alence.

Což je teda asi taky forma útoku...

TORUVIEL: Mně tenhle způsob komunikace připadá strašně nepřirozený. Generace našich rodičů na to není zvyklá už vůbec a obávám se, jak je znám, že většinu těch otázek by nebrali jako potvrzení svých pocitů, ale jako útok.

Ale ve finále mají hraček míň než většina dětí, co jsme kde byli. Hračky od tchánovců mají tam a jinak mají hračky od nás a vysněná hračka byla pro Alenku rýč jako má Tonda, protože se o něj střídali apod. Pod stromečkem měly každý dva dárky, jinak vždy po jednom. Teď Tondovi nestačil geomag, chce si postavit raketu, tak mu přikoupím jako překvapení a Áje teď nic, jindy zas jí.