Ale ja jsem zastance a praktikant velmi jasne nastavenych hranic vuci svym rodicum, takze je mi jasny, ze se mnou spousta lidi nebude souhlasit, protoze jim prijde, ze si clovek nemuze dovolit si nenechat kecat do zivota a vychovy svych deti, a ze prarodice si muzou dovolit cokoliv, protoze "clovek je uz nezmeni apod". Oosbne o nic takovyho neusiluju, jen si nastavim svuj zivotni proctor (do kteryho patrej i deti) tak, aby me to, jaky prarodice jsou (pokud jsou takovi, ze s nimi neni mozna domluva a oni vedi vse nejlepe), neobtezovalo a nemusela jsem kolem toho pravidelne neco resit a plejtvat na to energii.

YEETKA: ja si myslim, ze by vazny rozhovor na toto tema mel s nimi podniknout jejich syn. Ten by se jich mel myslim mj. dotazat, zda by se jim libilo, kdyby se takhle nekdo choval k nim. Pokud by se jim nerozsvitilo, tak jim proste a jednoduse vysvetlit, ze takhle se k vasim detem nechovate vy, a nedovolite to ani nikomu jinemu, protoze jste presvedceni o tom, ze to k nicemu dobremu nevede - naopak to podrazi, demotivuje atd. Klidne bych dodala neco v tom smyslu, ze po casu stravenem s nimi se to na detech negativne projevuje tak a tak, a ze to si neprejete, tudiz pokud by to pokracovalo, museli byste z otho vyvodit prislusne zavery.
A pokud by to nefungovalo, tak uprimne, do budoucna bych proste omezila kontakt - sice jsi psala, ze jim ma deda co predat, ale je to opravdu tolik, aby to vyvazilo tohle vsechno?

ja si porad jeste (uz asi dva roky) ujizdim na mbti typologii a z toho mj plyne ze lidi jsou ruzni. S veskerymi teoriemi typu "deti potrebuji X" je problem, ze deti jsou minimalne 4 typy, spise vsak mnoho typu. Viz napr. tento clanek

Česká škola: Ondřej Šteffl: Sonda do duše českého kantora (a jeho žáka)
http://www.ceskaskola.cz/2015/03/ondrej-steffl-sonda-do-duse-ceskeho.html

Nase dite je NT stejne jako muj partner a jako ja.
Nejlepe funguje, kdyz dite s predstihem seznamim se situaci ktera bude nastavat (budeme odchazet, ...), necham ho to stravit jako fakt a pak se ptam jak to provedeme (chces se oblict sam, nebo, ...). Pokud je to jasne dane (nema volbu zda chce odejit nebo nechce), tak to davam jasne najevo (neptam se ho zda chce odejit, ale jak to provedeme aby to bylo plynule az pohodlne ci aspon prijatelne).

A vim, ze jsou jine typy deti, ktere nejake seznameni se situaci a prizvani k analyze moznosti postupu absolutne nedojima. A nerikam, ze u nas to funguje nejak 100%. Ale tak to delame, protoze jsme NT a sami bychom chteli aby se s nami tak jednalo.

GOLDBERRY: a neni to tim, ze to proste rozkaz je, schovan do hezke formuli. myslim si, ze je znacny rozdil, mezi treba otazkou / prosbou kterou toto fakt je (dospeli je v poho s odpovedi 'ne') a s rozkazem / konstatovanim. a proste by se to nemelo michat...

KAI: Ve mně to jen drnklo na tu notu (to co psal BENNY), kdy třeba slyším ze všech stran teď že liberální výchova = příliš volná výchova, nechat si od dítěte vše líbit, když děťátko chce, tak udělá, když nechce, tak nemusí přece... Jsem na to trochu vysazená, přiznávám :-) Pro mě respekt k dítěti nerovná se nechat si od něj vše líbit, ale právě ta asertivita, vymezení práv a povinností atd.
A neříkám, že všechny ty knihy nemají smysl, pro začínajícího rodiče jistě ano (zvlášť dnes, kdy rodiče často hledají jinou cestu, chtějí to pro děti líp, než to sami zažili, a nemají v sobě ještě jasno), má to smysl si to projít (a nejen ty nové, alternativní, ale různé směry, fyziologii vývoje dítěte, psychologii obecně...) pro co nejširší rozhled, a pak to stejně člověk musí nějak zpracovat v sobě a povznést se nad to, nejet čistě podle jedné bible...Co ti budu vykládat po 15 leté praxi...
Jediný co mě teď ještě dost baví, je mozek, vývoj mozku, jak funguje u dětí, i u dospělých, v souvislostech s chováním...

KAI: Jistě taky třeba zmínit, že důsledky nedůsledné výchovy, kdy dítě neví, kde jsou hranice (protože jsou pokaždé jinde), taky mohou být dost nepříjemné, a že to zrovna v dnešní době je dost časté, protože rodiče se v tom dost plácají, odmítají výchovné přístupy prarodičů, čtou všechny ty knihy o výchově a zkoušejí a ve výsledku nemají žádný jednotný koncept a je z toho akorát zmatení, rodiče i dítěte.
Za mě, já už jsem ve stádiu, kdy mě žádné koncepty ani výchovné knihy a postupy nezajímají, ono prostě a jednoduše stačí pracovat na sobě a svých slabých místech, a to se odrazí i na dítěti. Jednoduchý příklad, chci-li aby dítě respektovalo své okolí a znalo hranice, stačí být přirozeně asertivní a sebevědomý. Dvě slova, spousta práce, kterou za mě žádné výchovné knihy ani koncepty stejně neudělaj.

TORUVIEL: avsak to co popisuje Benny neni nekonzistentni. Proste jen jsou situace, ve kterych dite zapojuju do rozhodovani a zjistuju priciny a jsou ty druhe, kdy zhodnotim, ze je lepsi za dite rozhodnout sam. A nemusi to byt jen o typu situace, ale taky o momentalni nalade ditete. Nekdy je odpocaty, silny a vyrovnany a tak zhodnotim, ze ma kapacitu na to, abych ho zahrnula do rozhodovani, jindy vidim, ze tu kapacitu nema, tak s nim o tom diskutovat nebudu, prevezmu plnne rizeni a verim, ze dite to jen oceni.

Taky neverim na jediny spravny navod, jak kterou situaci resit. Vzdycky je potreba zohlednit vic faktoru a spis mit po ruce nabidku reseni, ze kterych flexibilne vybiram. Dusledne a konzistentne! ;)

Nase pani psycholozka, co dochazi k nam do skolky si povidat s nama ucitelkama a rodicema, rika, ze musime dusledne vytvaret dojem duslednosti :) A ne si z duslednosti usit bic sami na sebe.

INUSHKA: já si myslím, že je hloupost slepě následovat jakoukoli výchovnou teorii, přijde mi jako kdyby se tím říkalo, že všechny děti jsou stejný a potřebují návod. Já si to ráda přečtu, zamyslím se nad tím, něco použiju, ale spíš zjistím, že už to používám, často i pochopím, proč se něco děje.