SANCHA: já si čistila zuby s nimi a před nimi, tak sami chtěli taky. Pak jsem mým nechala "čistit" svoje zuby, oni pak strpěli dočišťování aneb opička vidí, opička dělá:-)

SANCHA: My, co máme se zuby dost problémy, hlasujem spíš za trauma z čištění :-) Zdravím MARKYSHA, ve 28 letech zubní implantát atd., sama ani nevím, co v té puse všechno mám. Zuby si čistím pořádně až od 23 let bohužel...
Ono to vrtání pro dítě teda taky nic moc, Bára už má 2 miniplomby, moc jsem čištění právě u ní dřív neřešila, ale asi to není dobrá cesta. Babička na ni dokonce (bez mého vědomí) "objednala" u čerta pohrůžku, že pokud si nebude čistit zuby, že ji čert odnese do pekla, ale musím říct teda, že vrtání zafungovalo líp než čert :D Už teď tolik neprudí při čištění. Ale taky už to je velká holka no, v říjnu jí bude 5.

NOFNAK: Syn tehdy taky svoje dudlíky ochotně rozdával - tuhle dal jeden psímu štěněti (ten ho skutečně dudal), támhle dal jeden miminku. Ale pěkně si hlídal, aby mu něco zůstalo, všechno dát odmítl :)

SANCHA: Zuby bych asi řešila vic, ale ten dudlík ve chvíli, kdy je tam další malý dite, prostředí novyho bytu plus období vzdoru, to uz mi na jedno ubohý dite přijde moc ,)

SANCHA: s tím bych úplně nesouhlasila. Někteří bez čištění dopadnou velice špatně, já třeba už teď nemám celý čtyři zuby, pět korunek a do čtyřiceti mě zdraví můstek. Ovšem otázka je, kdyby se se mnou rodiče crcali v dětství jako já s dětmi, jestli by to dopadlo stejně...muž kupříkladu na zuby prdí a máje zdravý a bílý...

ELA: A jak dlouho to trvá? Zkoušela si to neřešit treba tyden?
Ja bych to asi nelamala pres koleno, jen pokud na me mluví, tak bych trvala na tom, ze mluví se bez dudliku. Obcas bych si udělala srandu, ze je miminko a pochvala ji jako miminko, kdyz ma ten dudlík. Ale spis bych to zlehcovala nez hrotila. Cim vetsi důležitost tomu budeš přikládat, tim vic ho podle me bude chtít. Hadkam a scénám bych se snažila zuby nehty vyhnout ,)

ELA: Jestli máš pocit, že toliko dudlá, protože je toho na ni moc, tak to je na zvážení. Jak píše YMLADRIS.
U mé dcery to byl nicméně už vyloženě patologickej zvyk, čím víc dudlala, tím víc si na to během dne vzpomínala a vyžadovala. Dítě je sice savec, ale dcera už dlouho kojená nebyla, uspávat kojením jsem ji tudíž nemohla.
Dudlíkový téma je takový rozporuplný, sama nevím, jak se k tomu postavit. Zpětně bych asi řekla, hlavně to nastavit nějak jasně, pro dítě, pro sebe. Né že někdy si dudlík přes den vyprosí, někdy ne, protože člověk ho chce jednak zrušit, ale jednak si není jistej, jestli je to vhodný to dítěti brát. Takže myslím že buď přestat "bojovat" a nechat dudlík úplně, nebo ho nechat skutečně jen na noční spaní (a to jedno denní), nebo úplně zrušit. Ale rozhodnout se nějak jasně.

ELA: a co ti presne vadi?
ja bych se bala, ze pokud dite si tak silne navyklo na svuj utesovak uklidnovak, tak ze kdyz o nej prijde, stejne to bude muset kompenzovat, necim, co muze byt "horsi". cili pokud je na nej ted toho moc, vyckavala bych az bude vice pohodova situace.. az bude dudlikovat spis tak ze zvyku

ale nevim, toto jsme nemeli, uspavam do ted kojenim a vyhovuje mi to tak (3r), takze jsem matka posunuta smerem k "savci jsou proste savci, no a co"

ELA: Jak odešel z postele, dudlík musel odevzdat, to se ale většinou nebránil. Ale jak říkám, teď zpětně to vidím jinak, kdybych věděla, že jednou sám od sebe skončí, nechala bych ho v posteli dudat bez řečí. Ale tehdy jsem úplně jasně viděla, jak mu bude pět, šest, sedm a stále bude cumlat dudel, že má jasnou závislost, se kterou si sám nezvládne poradit...

Přestal, když mu bylo tři a čtvrt.

ELA: Trvala jsem na tom, že dudlík je jen na spaní. Jenže když měl syn nepohodu, chtěl pořád chodit "spát", ležel v posteli a dudal. Usínání bez několika dudlíků (jeden v puse a minimálně dva v ruce) bylo absolutně nemožné, totální závislák, kolikrát plakal v posteli a celá rodina se plazila po podlaze a hledala dudlík. Myslím, že jsme byli pro DM klíčovým zákazníkem. Musím říct, že jsem měla velké obavy, že se ho nezbaví nikdy a že budu muset rázně zasahovat přes řevy, probdělé noci apod., nevěřila jsem mu. Šili už do něj kvůli dudlíku všichni, v klidu to ustál, jen se na ně podíval a šel si dudat do postele. O Vánocích ho najednu sám od sebe odevzdal Ježíškovi, prostě v posteli sám řekl, že ho dá Ježíškovi a ráno otevřel balkon, mrsknul tam dudlíka, zabouchl a tím to pro něj skončilo. Navždy. Večer si v klidu lehnul a usnul, už po něm nikdy nevzdechl. Kdybych věděla, jak klidně to loučení proběhne, netrápilo by mě to tolik a nehrotila bych to...