TORUVIEL: Ale tím pádem se k ní ale nejspíš taky chováš jinak než k dospělému, ne? Nebo kdybys mluvila třeba s partnerem a místo dcery vedle tebe stála dospělá kamarádka a neustále ti skákala do řeči a vynucovala si pozornost třeba se svým novým projektem v práci, ze kterého je nadšená, tak bys prostě utla dosavadní hovor a začala poslouchat a vnímat ji? Já teda ne, já bych jí řekla "nezlob se, teď mluvím s X, budu se ti věnovat za chvíli" a přesně totéž řeknu i dítěti. A ta "chvíle" se s věkem prodlužuje, zpočátku to bylo jenom než dokončím větu, teď už myšlenku a brzy snad přijde čas, kdy budeme moct uzavřít i celé téma (nepůjde-li zrovna o mnohahodinové filozofické debaty). Ihned reaguju jenom na praktické požadavku typu "chce se mi čůrat".
Naopak nemám problém, když dítě vstoupí do diskuse s něčím K TÉMATU. I když ze svého dětského pohledu, pro dospělé někdy úsměvného. To vítám a podporuju.

TORUVIEL: Já tohle srovnávání ve stylu "chovali byste se tak k dospělému" nemám ráda. Ono to dítě se taky nechová jako dospělý, tak se tak k němu nemůžu chovat já. Zkouším si představit, že by moje dospělá kamarádka, manžel nebo spolupracovník vytrvale skákali do mého hovoru s někým jiným, vnucovali se s nesouvisejícími tématy, která zajímají je, a vyžadovali, abych přerušila probíhající hovor v půlce věty a odpovídala jim. Nejspíš bych bych na něco takového reagovala taky ignorací nebo nějakým nepřítmoným "hm" (což je obdoba toho podání ruky, aby si s ní holčička hrála).
Takže za mě - chovat se k dítěti s respektem, ale zase nenechat vláčet sebou. Pokud mi dítě skáče do hovoru s někým jiným a nejde zrovna o nic urgentního, řeknu mu "teď mluvím s tetou, až si to dopovíme, budu poslouchat tebe" (což je teda pak důležité splnit). Přerušovat neustále hovor, aby dítěti potvrdila, že "ano, támhle jede mašinka" nebo mu potřetí zopakovala, že "oslík dělá í-á" mi připadá neslušné zas pro změnu vůči tomu, s kým hovořím.

TORUVIEL: To se mi občas taky stane, že kecám se ségrou a dítěte si vůbec nevšimneme. Neni to záměrný, prostě jsme tak ukecaný, že se malá nedokáže prosadit. Často si jí všimnu až po chvíli, když začně křičet :-/
"Chovat se k dítěti jako k hostovi/kamarádovi" je hezká myšlenka, škoda, že to dítě se nechová jako host... Já třeba vůbec netuším, jak reagovat na očividný naschvály. Na dospělýho bych se vykašlala a dál s ním neztrácela čas, ale co moje vlastní dítě? Jasně, najít příčinu a předcházet tomu. A v tu chvíli??

A teď běží pěkný téma tady [ SEDM - 7 nejstarších vzpomínek, které se vám vybaví ] . Čtu to a přemýšlím, co si budou pamatovat moje děti. Všimla jsem si, že si lidi hodně pamatujou různý křivdy a pak strach, je tam hodně málo hezkejch věcí. Hezký věci jsou asi pro šťastný dítě samozřejmost, tak je to vlastně dobře :-)

"Chodím po světě a a pozoruju lidi. Komunikaci lidí.

Dneska ráno zakázala maminka dceři sedět na zídce, když hned vedle jsou lavičky. Sedni si na lavičku, nebudeš sedět na zídce.

Teď sedím na nádraží v rychlopizzerce a sleduju tři osoby - matka, teta, holčička. Matka a teta si povídají. Do toho holčička něco řekne. Matka i teta ji ignorují. Holčička to zopakuje. Matka a teta pokračují v hovoru. Holčička danou větu řekne třikrát, pětkrát, desetkrát…ani podesáté to nefunguje. Vstane ze židle a přijde k nim blíž, začne tetu tahat za ruku. Teta ji mimoděk dá paži k dispozici, nechá si s ní máchat, ale holčičku nadále ignoruje (už jsme cca u čísla patnáct). Nejhorší na tom celém je, že to tetě i mámě očividně přijde naprosto v pořádku.

Vždy, když přemýšlím, jak jednat s osobou, která je v kolonce “dítě”, představím si, jak bych jednala s “dospělým”. Umíte si představit, že byste takto svěřepě ignorovali svého kamaráda? Manžela, spolupracovníka…? Nebo že by on ignoroval vás?

Umíte si představit, že byste o své kamarádce mluvili v její přítomnosti, ale nemluvili byste k ní, její přítomnost byste ignorovali a “problematickou” komunikaci s touto kamarádkou řešili před ní bez ní?

Umíte si představit, že váš kamarád vám zakáže sedět na zídce, protože vedle jsou lavičky? A když jasně vyjádříte, že chcete sedět na zídce, chytl vás za rukáv a strhl dolů?

Umíte si představit…?"

Irena Janíková, psycholožka

LYDI: myslim ze si trochu spatne vykladas i pojmy v titulku: adjusted je preci jen neco jineho nez well-adjusted child. Dle psychol. slovniku well-adjusted child je "emotionally healthy and able to deal well with the problems of life". Na tom se asi shodnem, ze neni nic spatneho. Je to o dobre a zdrave adaptaci na okoli a okolnosti, ne o nejakem podrobeni se.

LYDI: No tak to bude potřeba si ten článek případně přečíst no, titulek ho moc nevystihuje :-)

TORUVIEL: to je mysleno ironicky?
jinak sem vam jeste chtela psat, jak to minimalne ted dopadlo s tim kojeni o kterem sem pred nejakou dobu psala: zacala jsem rano odpocitat od 1-10 jako cas, ktere jeste ma a docela to funguje. fungovala to taky pak dobre v noci a ted uz i celkem staci rict, ze nechci. to odpocitani je obecne asi dost v poho vec, ze si decka muzou dusevne pripravit na tu zmenu a v urcitem smyslu take si vybirat kdy nastane

10 ways to shape a kind, well-adjusted child - Motherly | Expert advice + mom-to-mom inspiration
http://www.mother.ly/child/10-ways-to-shape-a-kind-well-adjusted-child

SANCHA: mně když někdo na dvě tři hoďky hlídá synka (5m), a mám vzácnej čas pro sebe, na svoje zájmy a na to, co mě baví, zapomínám, že vůbec mám nějaký dítě :)
a tenhle čas vyhrazenej pro mě je důležitej, aby mě to s malým těšilo

BEBERA: toto ("princip kontinuity") kdyz bych u sebe dokazala rozseknout, tak bych mela v zasade vystarano. Protoze JA mam hlavni zasek v tom, ze se upinam na predstavu jak se ma neco vyvijet a JA pak nesnesu to zklamani a JA delam sceny. A ODE MNE se to dite samozrejme uci. Kdyz JA neresim jakesi 'zklamani', vsechno jde celkem elegantne, vzdycky nejak.

INUSHKA: Těžko soudit, jak to je u vás, ale tvoje pocity mi dost připomínají mě před dvěma, třemi lety. Taky jsem měla pocit, že to dítě to snad musí dělat schválně a taky jsem pochybovala, jestli jsem zvolila správný přístup. Od té doby jsem u staršího syna vypozorovala jednu zásadní věc. Když něco dítě dělá, a teď myslím nějaký blbý zásek ala nočník, nedělá to kvůli nám a našim reakcím, ale kvůli sobě. Říkám tomu tak pro sebe princip kontinuity. Dítě něco dělá (vyčůrá se, postaví věž z kostek) a pak mu v hlavě běží představa, jak to bude dál (řeknu tátovi a ono nočník vyleje, věž bude stát a já na ni budu koukat...). Dítě koná v souladu s představou, ale ta se najednou nevyplní. Lpí na té představě a nedokáže se od ní oprostit, proto ten zásek. Pro pětileté dítě není problém postavit na sebe deset kostek znovu, když mu tu věž někdo zboří,v tom problém není, problém je, že ta věž měla stát a nestojí. Stejně jako ten nočník měl vylít táta, nevylil a najednou je všechno špatně, je potřeba za každou cenu "splnit plán"...

Druhý syn je podobně starý jako Malvína. Včera si šel nalít pití, otevřel lednici, vytáhl džus, zavřel lednici, otočil se a začal strašně řvát. Muže to vytočilo, ptal se, proč brečí, dítě dál řvalo. Po scéně jsem začala pátrat, co se vlastně stalo. Nakonec mi syn pověděl, že nenašel skleničku na stole tam, kde čekal že bude. Dospělý člověk by změnil plán z "vyndat pití - nalít pití" na "vyndat pití - vzít ze skříňky novou sklenici - nalít pití", zatímco pro to dítě byla kontinuita jeho představy přetržená a nedokázalo přepnout, dokonce ani říct, co je špatně...

A co se týče správnosti přístupu, můžu tě uklidnit. Jak dítě zraje, záseky začnou řídnout a začne být víc vidět, co jsi do ní investovala...

INUSHKA: imho je to uplne normalni, ona zkousi, co to udela, kdyz bude po jejim, avychazi ji z toho, ze bude sranda, mama nastvana, bude si ji vic vsimat nez toho mimina, a to se ji libi ;)