MARKYSHA: Myslím, že to není situace pro hádku. Buď ho houpat nechci a řeknu, že to umí sám (nebo to může aspoň zkusit), nebo mi to nevadí, paní stačí říct: "to je v pohodě, já ho houpu ráda" a tím je diskuse u konce.

TORUVIEL: jen vsuvka, podle mě to extra nefunguje, když dítě skáče do řečí, činnosti atd. v rámci sourozeneckého boje.

YMLADRIS: Ano, a paradoxně (ale mně to ani tak paradoxní nepřijde, chápu to) když je ta potřeba dostatečně vyslyšena, tak se z fracka nestane ještě větší fracek (jak by zřejmě hodně lidí čekalo, nebo jak se obává - že když budou odpovídat na každou potřebu dítěte, bude toto dítě rozmazlené a bude pozornost vyžadovat stále a bez ohledu na druhé), ale naopak prostě to dítě je najednou trpělivější a méně "frackovité". Prostě asi cítí (nebo tak si to představuji, nejsem v její kůži, že), že bude případně vyslyšena, a tak se pozornosti nedožaduje tak urputně, jako dřív.

TORUVIEL: Mám dojem, že se nechápeme. Nic z toho, co píšeš, nepopírám. Dlouhodobě jsem zastánce přístupu "důvěřujte dítěti a ono se podle toho bude chovat". To ale podle mě není totéž, jako chovat se k dítěti stejně jako k dospělému. Takže se ptám, jestli by ses opravdu přesně tak, jak popisuješ s dcerou, chovala i kdyby na jejím místě byl dospělý, který se bude chovat stejně jako to dítě.

TORUVIEL: Ale tím pádem se k ní ale nejspíš taky chováš jinak než k dospělému, ne? Nebo kdybys mluvila třeba s partnerem a místo dcery vedle tebe stála dospělá kamarádka a neustále ti skákala do řeči a vynucovala si pozornost třeba se svým novým projektem v práci, ze kterého je nadšená, tak bys prostě utla dosavadní hovor a začala poslouchat a vnímat ji? Já teda ne, já bych jí řekla "nezlob se, teď mluvím s X, budu se ti věnovat za chvíli" a přesně totéž řeknu i dítěti. A ta "chvíle" se s věkem prodlužuje, zpočátku to bylo jenom než dokončím větu, teď už myšlenku a brzy snad přijde čas, kdy budeme moct uzavřít i celé téma (nepůjde-li zrovna o mnohahodinové filozofické debaty). Ihned reaguju jenom na praktické požadavku typu "chce se mi čůrat".
Naopak nemám problém, když dítě vstoupí do diskuse s něčím K TÉMATU. I když ze svého dětského pohledu, pro dospělé někdy úsměvného. To vítám a podporuju.

TORUVIEL: Já tohle srovnávání ve stylu "chovali byste se tak k dospělému" nemám ráda. Ono to dítě se taky nechová jako dospělý, tak se tak k němu nemůžu chovat já. Zkouším si představit, že by moje dospělá kamarádka, manžel nebo spolupracovník vytrvale skákali do mého hovoru s někým jiným, vnucovali se s nesouvisejícími tématy, která zajímají je, a vyžadovali, abych přerušila probíhající hovor v půlce věty a odpovídala jim. Nejspíš bych bych na něco takového reagovala taky ignorací nebo nějakým nepřítmoným "hm" (což je obdoba toho podání ruky, aby si s ní holčička hrála).
Takže za mě - chovat se k dítěti s respektem, ale zase nenechat vláčet sebou. Pokud mi dítě skáče do hovoru s někým jiným a nejde zrovna o nic urgentního, řeknu mu "teď mluvím s tetou, až si to dopovíme, budu poslouchat tebe" (což je teda pak důležité splnit). Přerušovat neustále hovor, aby dítěti potvrdila, že "ano, támhle jede mašinka" nebo mu potřetí zopakovala, že "oslík dělá í-á" mi připadá neslušné zas pro změnu vůči tomu, s kým hovořím.

TORUVIEL: To se mi občas taky stane, že kecám se ségrou a dítěte si vůbec nevšimneme. Neni to záměrný, prostě jsme tak ukecaný, že se malá nedokáže prosadit. Často si jí všimnu až po chvíli, když začně křičet :-/
"Chovat se k dítěti jako k hostovi/kamarádovi" je hezká myšlenka, škoda, že to dítě se nechová jako host... Já třeba vůbec netuším, jak reagovat na očividný naschvály. Na dospělýho bych se vykašlala a dál s ním neztrácela čas, ale co moje vlastní dítě? Jasně, najít příčinu a předcházet tomu. A v tu chvíli??

A teď běží pěkný téma tady [ SEDM - 7 nejstarších vzpomínek, které se vám vybaví ] . Čtu to a přemýšlím, co si budou pamatovat moje děti. Všimla jsem si, že si lidi hodně pamatujou různý křivdy a pak strach, je tam hodně málo hezkejch věcí. Hezký věci jsou asi pro šťastný dítě samozřejmost, tak je to vlastně dobře :-)

"Chodím po světě a a pozoruju lidi. Komunikaci lidí.

Dneska ráno zakázala maminka dceři sedět na zídce, když hned vedle jsou lavičky. Sedni si na lavičku, nebudeš sedět na zídce.

Teď sedím na nádraží v rychlopizzerce a sleduju tři osoby - matka, teta, holčička. Matka a teta si povídají. Do toho holčička něco řekne. Matka i teta ji ignorují. Holčička to zopakuje. Matka a teta pokračují v hovoru. Holčička danou větu řekne třikrát, pětkrát, desetkrát…ani podesáté to nefunguje. Vstane ze židle a přijde k nim blíž, začne tetu tahat za ruku. Teta ji mimoděk dá paži k dispozici, nechá si s ní máchat, ale holčičku nadále ignoruje (už jsme cca u čísla patnáct). Nejhorší na tom celém je, že to tetě i mámě očividně přijde naprosto v pořádku.

Vždy, když přemýšlím, jak jednat s osobou, která je v kolonce “dítě”, představím si, jak bych jednala s “dospělým”. Umíte si představit, že byste takto svěřepě ignorovali svého kamaráda? Manžela, spolupracovníka…? Nebo že by on ignoroval vás?

Umíte si představit, že byste o své kamarádce mluvili v její přítomnosti, ale nemluvili byste k ní, její přítomnost byste ignorovali a “problematickou” komunikaci s touto kamarádkou řešili před ní bez ní?

Umíte si představit, že váš kamarád vám zakáže sedět na zídce, protože vedle jsou lavičky? A když jasně vyjádříte, že chcete sedět na zídce, chytl vás za rukáv a strhl dolů?

Umíte si představit…?"

Irena Janíková, psycholožka

LYDI: myslim ze si trochu spatne vykladas i pojmy v titulku: adjusted je preci jen neco jineho nez well-adjusted child. Dle psychol. slovniku well-adjusted child je "emotionally healthy and able to deal well with the problems of life". Na tom se asi shodnem, ze neni nic spatneho. Je to o dobre a zdrave adaptaci na okoli a okolnosti, ne o nejakem podrobeni se.

LYDI: No tak to bude potřeba si ten článek případně přečíst no, titulek ho moc nevystihuje :-)