NEMESISS: V situaci kterou popisujes, bych urcite vyzkousela lesni skolku. Muze tam byt totalne stastnej a bude to win-win

Co se tyce nasi situace: my jsme asi fakt hodne extrem.. Pevne verim na "separaci si ridi dite" (tj dite odpadne az je zrale - samo se rozhodne ze uz v noci nepotrebuje matku, samo se odstavi, samo ze chce byt nekde bez rodicu, samo ze chce nekde prespat bez rodicu, samo ze chce odjet na tabor, samo ze chce odjet do ciziny... postupne se oddaluje a zase se priblizuje a dela cim dal delsi "vzdalenost" - podle sve povahy, podle mnozstvi stresu ktere mu to tvori, podle dalsich okolnosti). Ze je to tak pro celkovy vyvoj nejlepsi. Ze ted (prvnich par let zivota) se jim zapojuje nejvic teho mozku a cim vic zaziva "muzu kecat do toho co chci a kdyz to nechci tak se na to bere ohled, napr. nemusim byt ve skolce kdyz tam byt nechci" tim je to lepsi, na dalsich az 100 let. Oba jsme s muzem dost exoti a neni pro nas hodnota, aby dite dokazalo vydrzet v kolektivu, pokud mu to nevyhovuje. Skoro vsichni lidi kolem nas chodi do zamestnani, ktera je nebavi. Myslime si, ze vycvik k vydrzeni kolektivu muze byt jedna z pricin - proste takhle se u nas zije - delas co ti reknou a cekas na patek.

Je to osobnosti? Da se to ovlivnit vychovou? Da se detem verit ze jsou zvidavy, proaktivni, tvorivy, zodpovedny, ze chteji samy ze sebe neco v zivote dokazat, delat co pro ne ma smysl? Predstavuju si, ze AZ bude potrebovat naucit se zachazet s clovekem kterej napr. ponizuje, protoze janevim proste ho bude k necemu potrebovat... tak se to nauci. Asi jako kdyz by v pozdejsim veku odjel do uplne jine kultury (japonsko, emiraty) a koukal ze ti lidi tam delaji pro nej nepochopitelne veci (mlati manzelku or whatever): kdyz to bude potrebovat, nauci se s tim zachazet. Ale uz to nebude bez rozlisovani nassavat, tak jak maly decka funguji ("absorbujici mysl" dle montessoriove).

Cili rekneme si za deset let. Sama jsem zvedava. Ted jsme tomu s muzem podridili zivotni styl - stridame se v praci, neutracime prachy (nemame), ...

Pokud by moje dite bylo extrovert touzici po detech, nasla bych zarizeni dle mych predstav. Ale v me financni kategorii jsem nenasla nic dost "neseparacni" (vsude se tvari blbe na separaci rizenou deckem) a moje dite je introvert technik, kterej na tema deti rika "delaji hluk" . Budou mu ctyri a teprve v posledni dobe prulom - zacal se bavit s cizima (dospelyma) lidma. S detma se setkavame, ale nezajimaji ho. Cili pro me je to jasna volba. Plus je tam jeste silny faktor, ze muz se do toho otcovani hrozne polozil, strasne valijou... ted jsem se ho ptala zda kdyz bych umrela zda by dal to domaci vzdelavani i tak :) a rikal ze jasne :) Takze ta pripadna stridavka (primestke "domaci tabory" s partou kde neni zadne debilni dite [ cti dite, ktere ma zcela jiny hodnotovy zebricek kvuli sve rodine ] ) mi pripada idealni. Mne jeste hodne dal pionyr (nyni skaut), protoze proste, od oddilovych starsi deti, praktikantu a vedoucich se lze skvele ucit. Od ucitelky ve skole ne, tam je proste moc velka mocenska prehrada, ona te nemuze nechat bejt, protoze ma za ukol te nekam tlacit. Slozite.

NEMESISS: No nevím. Jako dítě jsem nechodila do školky, vůbec. A to jsem šla do školy skoro v sedmi. Nemůžu říct, že by se mi rodiče nevěnovali, např. matka mi každý den četla. První třída byla pro mě neskutečné utrpení, pořád jsem měla pocit, že mi někdo ubližuje, nechápala jsem ty vztahové hry a rozbrečela jsem se, když mi sousedka odmítla půjčit gumu. Časem jsem to celkem rozchodila, ale trvalo řádově měsíce až roky, než jsem přestala být mimoň.:)

Já si prostě myslím, že děcko určitého věku kolektiv potřebuje, výrazně ho to posunuje nahoru. Doma by se do krve hádal, že určité jídlo jíst nebude a nebude si obouvat botičky, když ale zjistí že všichni ostatní to dělají, najednou je vzdor pryč. Pochopitelně pobyt v kolektivu přináší i negativa, ale pokud nebude žít celý život na opuštěném ostrově, prostě se tomu nevyhne a nenaučí se ty situace řešit. Nehledě na to, že být celé dny jenom s matkou je pro všechny zúčastněné velmi vysilující... tak to ještě zvaž.

INUSHKA: musím říct, že mě docela šokovalo, jaké některé děti ve školce jsou a co řeší. Že se třeba vyptávají, kdo má jaké hračky a podle toho spolužáky hodnotí, ba i na hodnocení došlo. Taky to řešíme vysvětlováním stále dokola, naštěstí B ti tak neprožívá, i když ty hračky mu byly líto, respektive ho rozčarovalo, že s ním někdo nekamarádí pro to, že nemá nějakou autodráhu.

TORUVIEL: taky to beru jako vlastně potřebný trénink a za sebe jsem ráda, že to přišlo v době, kdy dítě ještě na mě dá.

INUSHKA: To vytahování si přinesla Bára taky, akorát se jí vždy ptám, jestli to říkají děti ve školce a rozebírám to. Když to zkouší na mě, tak to s ní nehraju, řeknu jí třeba, že mi nevadí, že nemám řízek k obědu, že mi toto chutná víc, apod., když se vytahuje, že má řízek a já neee héhé. Jdu na ní se svým klidem :-) Asi aby viděla, že ne na každýho tohle funguje. Ale zároveň zas chápu, že se snaží nějak fungovat v tom kolektivu, a jsem částečně i ráda, že se učí tyhle věci, protože co já pamatuju, byla jsem nesmělé a neprůbojné dítě a tyhle dovednosti jsem si nikdy moc neosvojila, a tak v tom kolektivu trpěla. Takže má-li tam už být, tak asi dobře, že se učí v tom nějak fungovat. Jasně že bych byla radši, kdyby tomu bylo jinak, jiná školka, přístup, ale prostě teď nemáme tu možnost. Tak možná i odpověď pro WITCHIE , nevim :-)

YMLADRIS: btw chaba socializace hrozi ve skolach (i tech nejlepsich) cca do 18ti let veku ;]

Dnešní příhoda z hřiště: Dva tatínci, dvě děti, kluk a holka, odhadem kolem 8 let. Obě děti měly na sobě tepláky a tenisky. Jaly se šplhat pěšinou do kopce do přilehlého remízku (je tam taková terénní stezka, děti si ji s oblibou procházejí).
Otec č. 1 směrem ke své dceři: "Nelez tam! Je tam bláto, včera pršelo, budeš jako čuně."
Holka: "Ale my chceme vylézt nahoru."
Otec (výhružně): "Ty boty si pak budeš čistit sama!"
Holka: "Tak jo." A lezla dál.
Otec zaraženě zmlkl, bylo vidět, že takovou odpověď nečekal.

Otec č. 2 k synovi: "Ale ty tam nepolezeš, okamžitě dolů!"
Kluk: "Já si pak taky boty vyčistím."
Otec: "Říkám, že tam nepolezeš!"
Kluk: "Proč?"
Otec: "Protože!"
Kluk: "Ale já chci" A lezl dál.

Tak jsem si říkala, jak "perfektně" těm rodičům ty jejich výchovné metody fungují. Když se děti vrátily dolů, celé rozesmáté a veselé, okamžitě byly obě zpraženy, že jsou jak čuňata a "v čem půjdeš zítra do školy, jiný boty nemáš... Boso, asi. Nebo v malých. Jo, půjdeš v malých a dobře ti tak!"
Mně bylo za ty děti normálně úzko a měla jsem nutkání se těch tatínků dotázat, proč jim na hřiště nedají oblečení, které se může zamazat, aby si mohly normálně hrát.

Jak se mstíme na dětech - Česká škola | Ottocopy
http://ottocopy.cz/jak-se-mstime-na-detech

Děti učí to, co je obklopuje.
Je-li dítě často kritizováno, učí se odsuzovat.
Je-li dítě často chváleno, učí se hodnotit.
Je-li dítěti předváděna agresivita, učí se prát.
Jedná-li se s dítětem poctivě, učí se spravedlivosti.
Pokud se dítěti často smějí, učí se nesmělosti.
Jestliže dítě žije s pocitem bezpečí, učí se věřit.
Dostává-li dítě často vynadáno, naučí se pocitu provinilosti.
Pokud je dítěti často dáváno zapravdu, učí se mít k sobě dobrý vztah.
Dáváme-li dítěti často najevo shovívavost, naučí se být trpělivé.
Budeme-li dítě často povzbuzovat, získá sebedůvěru.
Žije-li dítě v přátelské atmosféře a cítí se potřebné, naučí se nalézat v tomto světě lásku.
Nemluvte o dítěti špatně – ať je přítomno nebo ne.
Soustřeďte se na rozvoj toho dobrého v dítěti, aby pro to špatné nezbylo místo.
Vždycky poslouchejte a odpovídejte dítěti, které na vás mluví.
Važte si dítěte, které udělalo chybu a dokáže ji hned nebo o něco později napravit.
Buďte připraveni pomoci dítěti, které ještě hledá a snažte se být nepozorováni tím, které už nalezlo.
Pomáhejte dítěti osvojit si to, co si neosvojilo dříve. Pomáhejte mu a naplňte přitom okolí starostlivostí, zdrženlivostí, tichem a láskou.
Když jednáte s dítětem, dodržujte vždycky ty nejlepší způsoby – dávejte mu to nejlepší, co je ve vás samých

Maria Montessori

KAMPA: taky jsme meli tohle obdobi, nakonec odeslo, jak prislo. ja vedela, co je pricinou (to permanentni napeti, o kterym pises, docasne jeste zvyseny, byla jsem si toho dobre vedoma, ale nebylo v mych silach to ovladnout a "byt v poho").. my teda prijem tekutin pred spanim hlidat musime, pije jak Dan...
rozchod/nerozchod - to je stale preslapovani mezi tim, kdy to JESTE je pro dite prinosne, ze jsou rodice spolu a kdy UZ to je za hranici a muze to ohrozovat zdravy vyvoj. taky nejsem nadsena z toho, ze diteti ukazuju model urcitym zpusobem studenyho vztahu rodicu, mrzelo by me, pokud by to bral za normu, ze vztahy takhle funguji...nicmene vzpominam na sebe, kdyz se v mych 7 letech rodice rozvedli, dala bych tenkrat cokoli na svete za to, aby byli zase spolu (i kdyz dneska vim, ze tam byly pro moji mamu natolik extremni a svym zpusobem i bizarni duvody, proc z toho vztahu ven, ze proste musela), takze se snazim ten vztah zachovat...

Tak tenhle článek mě teda dost zasáhl, výborně sepsáno...
When Shame feels Mothering: The Tragedy of Parentified Daughters
http://www.womboflight.com/when-shame-feels-mothering-the-tragedy-of-parentified-daughters/