TAPINA: myslim, ze desetilety muze byt vic imunni ne "diky" sedmitele praxi, ale diky schopnosti myslet jinak nez triletak - muzes mu vysvetlit uz ledasco a samo dite si muze zduvodnovat, hledat cesty. triletak mi prijde mnohem nachylnejsi a zranitelnejsi...

Já vám nevím. Já si pořád prostě myslím, že desetiletý je více imunní vůči vlivu blbého kolektivu, než tříletý, protože už v tom má 7 let praxi, a že odsouvání kolektivu problém neřeší, jen posunuje do dalších období. To má dítě až v práci nebo na vysoké škole zjistit, že kolektiv nějak funguje, že jsou v něm lidi chytří a blbí, a že život v něm má určitá specifika? A nepůjde si to pak v kombinaci se studijním či pracovním stresem rovnou hodit? Já bych řekla, že školka je ideální na nácvik sociálních dovedností (včetně těchto záludností), protože se tam ještě nemusí řešit nic jiného.

NEMESISS: na zaklade osobní zkusenosti, společnost deti tu a tam je neco jineho nez kdyz dite je v kolektivu. To je uplne jina skola, netvrdim ze lepší nebo horsi, ale stejne to neni.

PERSEEIDA: zvažuju...a děkuju za sdílení osobní zkušenosti. když by mel jit do skoly, skolka by velmi pravdepodobne predchazela, asi ne ted ve 3, ale nekdy pozdeji ano. my byvame ve spolecnosti dalsich deti urcite tak 4x do tydne, ale je dobry (pro oba), kdyz tam vyrazi obcas s nekym jinym.
kdyz potkame v parku klasickou skolku a vyslechnu rozhovory ucitelek s detma, je mi proste zle. nechci se tim nikoho nijak dotknout a chapu, ze i ty ucitelky to nemaji jednoduchy a ze i (klasicka) skolka pro nekoho muze bejt reseni (a dobry). na 2. str. chapu vsechny ty a fandim jim, kdo se rozhodl jit cestou domaciho vzdelavani. je to muj sen, sla bych za tim však za urcitych okolností -
-
ANNAWA: :)) aby syn mohl mit dom. vzdelavani, muselo by se zmenit soucasne usporadani zivota cele rodiny a to take predpokladame, ze se za par let zmeni. taky bych do dom. vzdelavani asi mela zabrany jit jen s 1 ditetem, ale to je uz jine tema.

ja jsem clovek, ktery ma ve zvyku casto chodit za hranice svych moznosti, byla jsem vychovavana v rodine, kde je to bezny (sportovci) a zaroven si nerada rikam o pomoc. blba kombinace pro rodicovstvi obecne, natoz pak pro dom. vzdelavani :)

NEMESISS: No nevím. Jako dítě jsem nechodila do školky, vůbec. A to jsem šla do školy skoro v sedmi. Nemůžu říct, že by se mi rodiče nevěnovali, např. matka mi každý den četla. První třída byla pro mě neskutečné utrpení, pořád jsem měla pocit, že mi někdo ubližuje, nechápala jsem ty vztahové hry a rozbrečela jsem se, když mi sousedka odmítla půjčit gumu. Časem jsem to celkem rozchodila, ale trvalo řádově měsíce až roky, než jsem přestala být mimoň.:)

Já si prostě myslím, že děcko určitého věku kolektiv potřebuje, výrazně ho to posunuje nahoru. Doma by se do krve hádal, že určité jídlo jíst nebude a nebude si obouvat botičky, když ale zjistí že všichni ostatní to dělají, najednou je vzdor pryč. Pochopitelně pobyt v kolektivu přináší i negativa, ale pokud nebude žít celý život na opuštěném ostrově, prostě se tomu nevyhne a nenaučí se ty situace řešit. Nehledě na to, že být celé dny jenom s matkou je pro všechny zúčastněné velmi vysilující... tak to ještě zvaž.

INUSHKA: musím říct, že mě docela šokovalo, jaké některé děti ve školce jsou a co řeší. Že se třeba vyptávají, kdo má jaké hračky a podle toho spolužáky hodnotí, ba i na hodnocení došlo. Taky to řešíme vysvětlováním stále dokola, naštěstí B ti tak neprožívá, i když ty hračky mu byly líto, respektive ho rozčarovalo, že s ním někdo nekamarádí pro to, že nemá nějakou autodráhu.

TORUVIEL: taky to beru jako vlastně potřebný trénink a za sebe jsem ráda, že to přišlo v době, kdy dítě ještě na mě dá.

INUSHKA: To vytahování si přinesla Bára taky, akorát se jí vždy ptám, jestli to říkají děti ve školce a rozebírám to. Když to zkouší na mě, tak to s ní nehraju, řeknu jí třeba, že mi nevadí, že nemám řízek k obědu, že mi toto chutná víc, apod., když se vytahuje, že má řízek a já neee héhé. Jdu na ní se svým klidem :-) Asi aby viděla, že ne na každýho tohle funguje. Ale zároveň zas chápu, že se snaží nějak fungovat v tom kolektivu, a jsem částečně i ráda, že se učí tyhle věci, protože co já pamatuju, byla jsem nesmělé a neprůbojné dítě a tyhle dovednosti jsem si nikdy moc neosvojila, a tak v tom kolektivu trpěla. Takže má-li tam už být, tak asi dobře, že se učí v tom nějak fungovat. Jasně že bych byla radši, kdyby tomu bylo jinak, jiná školka, přístup, ale prostě teď nemáme tu možnost. Tak možná i odpověď pro WITCHIE , nevim :-)

YMLADRIS: btw chaba socializace hrozi ve skolach (i tech nejlepsich) cca do 18ti let veku ;]

Dnešní příhoda z hřiště: Dva tatínci, dvě děti, kluk a holka, odhadem kolem 8 let. Obě děti měly na sobě tepláky a tenisky. Jaly se šplhat pěšinou do kopce do přilehlého remízku (je tam taková terénní stezka, děti si ji s oblibou procházejí).
Otec č. 1 směrem ke své dceři: "Nelez tam! Je tam bláto, včera pršelo, budeš jako čuně."
Holka: "Ale my chceme vylézt nahoru."
Otec (výhružně): "Ty boty si pak budeš čistit sama!"
Holka: "Tak jo." A lezla dál.
Otec zaraženě zmlkl, bylo vidět, že takovou odpověď nečekal.

Otec č. 2 k synovi: "Ale ty tam nepolezeš, okamžitě dolů!"
Kluk: "Já si pak taky boty vyčistím."
Otec: "Říkám, že tam nepolezeš!"
Kluk: "Proč?"
Otec: "Protože!"
Kluk: "Ale já chci" A lezl dál.

Tak jsem si říkala, jak "perfektně" těm rodičům ty jejich výchovné metody fungují. Když se děti vrátily dolů, celé rozesmáté a veselé, okamžitě byly obě zpraženy, že jsou jak čuňata a "v čem půjdeš zítra do školy, jiný boty nemáš... Boso, asi. Nebo v malých. Jo, půjdeš v malých a dobře ti tak!"
Mně bylo za ty děti normálně úzko a měla jsem nutkání se těch tatínků dotázat, proč jim na hřiště nedají oblečení, které se může zamazat, aby si mohly normálně hrát.

Jak se mstíme na dětech - Česká škola | Ottocopy
http://ottocopy.cz/jak-se-mstime-na-detech

Děti učí to, co je obklopuje.
Je-li dítě často kritizováno, učí se odsuzovat.
Je-li dítě často chváleno, učí se hodnotit.
Je-li dítěti předváděna agresivita, učí se prát.
Jedná-li se s dítětem poctivě, učí se spravedlivosti.
Pokud se dítěti často smějí, učí se nesmělosti.
Jestliže dítě žije s pocitem bezpečí, učí se věřit.
Dostává-li dítě často vynadáno, naučí se pocitu provinilosti.
Pokud je dítěti často dáváno zapravdu, učí se mít k sobě dobrý vztah.
Dáváme-li dítěti často najevo shovívavost, naučí se být trpělivé.
Budeme-li dítě často povzbuzovat, získá sebedůvěru.
Žije-li dítě v přátelské atmosféře a cítí se potřebné, naučí se nalézat v tomto světě lásku.
Nemluvte o dítěti špatně – ať je přítomno nebo ne.
Soustřeďte se na rozvoj toho dobrého v dítěti, aby pro to špatné nezbylo místo.
Vždycky poslouchejte a odpovídejte dítěti, které na vás mluví.
Važte si dítěte, které udělalo chybu a dokáže ji hned nebo o něco později napravit.
Buďte připraveni pomoci dítěti, které ještě hledá a snažte se být nepozorováni tím, které už nalezlo.
Pomáhejte dítěti osvojit si to, co si neosvojilo dříve. Pomáhejte mu a naplňte přitom okolí starostlivostí, zdrženlivostí, tichem a láskou.
Když jednáte s dítětem, dodržujte vždycky ty nejlepší způsoby – dávejte mu to nejlepší, co je ve vás samých

Maria Montessori