NEMESISS: V situaci kterou popisujes, bych urcite vyzkousela lesni skolku. Muze tam byt totalne stastnej a bude to win-win

Co se tyce nasi situace: my jsme asi fakt hodne extrem.. Pevne verim na "separaci si ridi dite" (tj dite odpadne az je zrale - samo se rozhodne ze uz v noci nepotrebuje matku, samo se odstavi, samo ze chce byt nekde bez rodicu, samo ze chce nekde prespat bez rodicu, samo ze chce odjet na tabor, samo ze chce odjet do ciziny... postupne se oddaluje a zase se priblizuje a dela cim dal delsi "vzdalenost" - podle sve povahy, podle mnozstvi stresu ktere mu to tvori, podle dalsich okolnosti). Ze je to tak pro celkovy vyvoj nejlepsi. Ze ted (prvnich par let zivota) se jim zapojuje nejvic teho mozku a cim vic zaziva "muzu kecat do toho co chci a kdyz to nechci tak se na to bere ohled, napr. nemusim byt ve skolce kdyz tam byt nechci" tim je to lepsi, na dalsich az 100 let. Oba jsme s muzem dost exoti a neni pro nas hodnota, aby dite dokazalo vydrzet v kolektivu, pokud mu to nevyhovuje. Skoro vsichni lidi kolem nas chodi do zamestnani, ktera je nebavi. Myslime si, ze vycvik k vydrzeni kolektivu muze byt jedna z pricin - proste takhle se u nas zije - delas co ti reknou a cekas na patek.

Je to osobnosti? Da se to ovlivnit vychovou? Da se detem verit ze jsou zvidavy, proaktivni, tvorivy, zodpovedny, ze chteji samy ze sebe neco v zivote dokazat, delat co pro ne ma smysl? Predstavuju si, ze AZ bude potrebovat naucit se zachazet s clovekem kterej napr. ponizuje, protoze janevim proste ho bude k necemu potrebovat... tak se to nauci. Asi jako kdyz by v pozdejsim veku odjel do uplne jine kultury (japonsko, emiraty) a koukal ze ti lidi tam delaji pro nej nepochopitelne veci (mlati manzelku or whatever): kdyz to bude potrebovat, nauci se s tim zachazet. Ale uz to nebude bez rozlisovani nassavat, tak jak maly decka funguji ("absorbujici mysl" dle montessoriove).

Cili rekneme si za deset let. Sama jsem zvedava. Ted jsme tomu s muzem podridili zivotni styl - stridame se v praci, neutracime prachy (nemame), ...

Pokud by moje dite bylo extrovert touzici po detech, nasla bych zarizeni dle mych predstav. Ale v me financni kategorii jsem nenasla nic dost "neseparacni" (vsude se tvari blbe na separaci rizenou deckem) a moje dite je introvert technik, kterej na tema deti rika "delaji hluk" . Budou mu ctyri a teprve v posledni dobe prulom - zacal se bavit s cizima (dospelyma) lidma. S detma se setkavame, ale nezajimaji ho. Cili pro me je to jasna volba. Plus je tam jeste silny faktor, ze muz se do toho otcovani hrozne polozil, strasne valijou... ted jsem se ho ptala zda kdyz bych umrela zda by dal to domaci vzdelavani i tak :) a rikal ze jasne :) Takze ta pripadna stridavka (primestke "domaci tabory" s partou kde neni zadne debilni dite [ cti dite, ktere ma zcela jiny hodnotovy zebricek kvuli sve rodine ] ) mi pripada idealni. Mne jeste hodne dal pionyr (nyni skaut), protoze proste, od oddilovych starsi deti, praktikantu a vedoucich se lze skvele ucit. Od ucitelky ve skole ne, tam je proste moc velka mocenska prehrada, ona te nemuze nechat bejt, protoze ma za ukol te nekam tlacit. Slozite.

Z doby, kdy jsem díky společným zájmům kolem sebe měla velký houf puberťáků (ale sama už jsem byla o pár let starší), jsem si odnesla veliké poučení: že korelací mezi použitelností a schopnostmi lidí bylo hodně (takže ano, zejména na holkách je strašně vidět, která je z rozvedené rodiny, ano, pořadí dítěte mezi sourozenci je důležité, ano, jedináčci to skutečně mají těžší, stupidní rodiče jsou příšerná zátěž, atd), ale to zcela zásadní a bez výjimky (opravdu bez výjimky!) platné bylo, že na čím více nohou to dítě stálo, tím víc bylo bezproblémové. Rodina a škola jsou málo a nestačí ani náhodou; aby v sobě dotyčné ještě-skoro-dítě mělo nějakou odolnost a dokázalo si poradit (v nejširším smyslu toho slova, od nehroucení se vlivem nějakého prudila po rozumný výběr školy), bylo záhodno, aby bylo součástí více pevnějších kolektivů. Takže k těm dvěma základním ještě nějaký sport, skaut, místní komunita, cokoli, kde se tvoří nějaké vazby (což úplně nesplňuje běžný kroužek s daným programem).
Teď, o řadu let později, mohu jen říci, že snad ani nevím o nikom z oné skupiny, kdo by výrazněji vybočil ze směru, kterým měli tehdá nakročeno (myšleno "k dobrému" či "ke zlému").
(Zajímavé (ale bohužel zároveň ne v dostatečném množství zastoupené - přesto výmluvné!) bylo, že kluci z problematických rodin, kteří těch mých "více noh" měli, dopadli výrazně lépe, než by se dalo očekávat z jejich zázemí.)
Vzala jsem si z toho poučení, že jestli mohu něco dítěti skutečně poskytnout, tak je to dostatečná společnost odpovídající jeho naturelu. Představa, že bych ho připravila ještě navíc o školku, natož o školu, mi připadá hodně krutá vůči němu. Doba, po kterou mám opravdu pod kontrolou jeho život, je velice kratičká a vyplýtvat ji jenom pro rodinný život je hrozné plýtvání možnostmi, jak ho naučit si poradit a být sám sebou.

SOLEI: V sebeobraně byla neskutečná naše dcera, vycvičená z domu - dokázala kousat a štípat. Nikdy nezačala první, ale ubránit si svoje teritorium uměla dokonale, brzy se vypracovala a dokonce velela třídnímu potížistovi, aby se oblíkal a myl si ručičky, poslouchal ji. Ale byl celkem problém ji to odnaučit.:)
Zrovna tohle dítě by při domácí výuce chřadlo, potřebuje kolem sebe kolektiv, akce, od první třídy zakládá kluby, vymetá naprosto všechny školní akce, lyžáky s jinými ročníky, exkurze, soutěže, čtení dětem ve školce, škola je pro ni synonymum společenské události. Překvapivě se navzdory náročnému programu stíhá i něco naučit.:)

MONI: no právě, ony mi tu moji milunku chrání, optimální by bylo nechat je ať si to kluci vyrikají mezi sebou, dvouleté děcko by už mělo chápat že někoho mlátit a brát mu hračky je špatné. Pídí tuhle myšlenku pochopil mnohem dřív, a když něco chce tak jde dělat byznys a nabízí výměnu. Ale právě tím jak tohle provozuje už někdy od roka věku, tak nechápe že to někdo může mít jinak a nechá se zmlátit a pak překvapeně kouka.vyloucit toho chlapečka že zařízení není řešením, jeden by měl pochopit pravidla a druhý by se měl naučit prosadit svůj zájem. Nejsem zastáncem výuky bojových sportů u malých dětí a pídí na to nemá dost agresivity, ale nějaký poulicní boj asi potřebovat bude.

TRISSIE: Dite se od rodicu odpoutava samo a dobrovolne, neni potreba ho nasilim izolovat. Podle me to ma spis opacnej efekt.

Ad zamestnani: To, ze chci penize, chci pracovat v oboru/v miste bydliste/do tri/... to je motivace, ktera mi pomaha zvladnout nektery neprijemny veci s tim spojeny, treba otravnyho kolegu. Ale muzu zamestnani zmenit nebo nepracovat vubec, rozhoduju o tom sama na zaklade svejch potreb.

Vetsina deti nema potrebu rano vstavat s budikem a rychle jit do skolky poslouchat vychovatelku. Pokud si matka muze dovolit zustat doma, bezny maly dite by ji imho rado melo na dosah.
Nerozporuju, ze dite potrebuje kamarady.

TRISSIE: čímž teda nechci říct, že jediný způsob, jak odpoutání dítěte dosáhnout, je vrznout ho do školky! To ne, ale je to jeden z odkoušených a funkčních přístupů, a pokud se rodiče rozhodnou proti němu, měli by zvážit, jak stejného cíle dosáhnou jinak.

NEMESISS: no zvaž to, zvlášť pokud sama uznáváš, že jsi na dítě hodně fixovaná a navíc máte problémy ve vztahu toho ražení, kdy zvažuješ i být samoživitelkou... abys volila to, co je nejlepší pro dítě, a ne to, co přinese největší saturaci tvých vlastních potřeb.
Protože součást toho pravidelného pobytu v kolektivu s cizí autoritou je právě i odpoutávání od rodičů, a dosáhnout dostatečného odpoutání je pro zdravý vývoj dítěte naprosto nezbytné, pokud si teda budoucnost svého dítěte nepředstavuješ v mamahotelu.

GLOBALISTA: ono i v té Praze, stačí, aby člověk nepracoval na generické pozici, ale na nějaké specializované, nedejbože v malém oboru, a má na výběr maximálně desítky firem, kde by mohl pracovat (a musí se v nějaké z nich nějaké to místo uvolnit).

Článek mi nepřišel úsměvný, ale hodně smutný... holčička má zájem o vědu, hezké, ale zájmem to asi skončí, protože aby se tomu mohla věnovat, musela by vystudovat vysokou školu (so much for dobrovolná socializace), kam by se navíc nejdřív musela dostat (což bude vyloženě jednoduché udělat přijímačky, když maminka odmítá i rámcové vzdělávací plány).

Moje dítě je pravidelně v dětské skupině, zároveň tam je jistý o rok mladší chlapeček a ten moje dítě řeže jako koně. A co teď? Kdyby to bylo venku na písku kde je dvě hodiny a pod dozorem matky, tak se sebere a odejde (pravděpodobně bez pláče) , už toto chování je u jeho povahy pokrok, ještě před časem by si hračku nechal sebrat a zůstal by překvapeně koukat.
Teď konečně začíná projevovat první pokusy snahy o obranu. Dnes jsem přesvědčovala tetu ať je nechá se porvat a jen hlídá oči.
Celkem věřím tomu, že nebýt docházky do sociálního zařízení tak by po nástupu do školy jen překvapeně koukal a měl by co dělat. Takhle má čas řešit jen toho jednoho jediného kamaráda, nikdo po něm nechce nic navíc (skupina je malá, sikaner jen jeden, ve škole je třicet děti které se budou slučovat do skupinek a takových sikaneru bude víc). Je úplně jedno jestli se jedná o něco Montessori, lesní školku, státní školku...Je důležité nesedet doma. Co jsem tak viděla děti se specialnim výukovým režimem protože například sportovali, byli to chudáci kteří neměli ani přátelé ani nepřátele víceméně byli jen takovou zvlastnosti které ostatní děti věnovaly asi tak minutu pozornost a pak už byly všem sumak.

Takový člověk, který vstoupí do života s tím, že nikdy, nikdy, nikdy nebude pracovat s lidmi, co mu nevyhovují, bude mít dost omezené možnosti. Odečtěte všechny pracovní pozice ve styku s veřejností. A z toho zbytku odečtěte všechny kolektivy obsahující někoho nesedícího. Rodiče chtějí pro dítě lepší formu vzdělání, aby bylo v životě úspěšnější, ale k tomu je schopnost vyjít s lidmi v podstatě klíčová (a to říkám jako někdo, kdo ji moc nemá).

No, mně přijde teda až naivní si myslet, že člověk si vždy může okruh všech lidí, mezi kterými se pohybuje, sám zcela zvolit. Ano samozřejmě, volíme si své blízké, přátele (tak nějak). Ale bylo by to vůbec zdravé, pohybovat se jen mezi samými lidmi, se kterými si rozumíme? Nemuset nacházet cesty i k lidem, kteří nám zas tak blízcí nejsou? ... Tímto se tedy nezastávám klasického školního uspořádání tříd, to jako ne, aby bylo jasno :-) Jen se tak nějak obecně zamýšlím... A druhá věc je jak píše REONA , ty děti si asi přátele rodičů nevybraly, že...

GLOBALISTA: Mně celý ten článek přijde úsměvný. Například docela pochybuji, že si její dítě / deti vybrali ty rodiny pro "střídavku"; takže to sice nejsou náhodně sebrané děti ze spádové oblasti, ale ani to není o tom, že si to dítě svobodně vybralo, s kým chce trávit čas, jak autorka tvrdí.

NEMESISS: Až takhle?
"... zaměstnání. Tam se občas můžeme setkat i s kolegy, kteří nám jsou nepříjemní, a musíme s nimi vyjít. Musíme? Opravdu? Ale no tak… Do zaměstnání jsme nastoupili dobrovolně, a stejně dobrovolně z něj můžeme odejít a hledat si práci jinou." Uznávám, že kolektiv je v práci základ a že i jeden špatný člověk dokáže práci otrávit, ale abych měnila zaměstnání pokaždé, když bych se měla setkávat s někým, kdo je mi nepříjemný? Nehledě na to, že ne každému se nová práce hledá lehko... To asi psal nějaký pražák ;) ;) ;)

PERSEEIDA: dost fixovana na nej urcite sem.. "uvazek" vyhledove rozsirovat nehodlam (delam na sebe, ale poctem hodin to vychazi na cca puluvazek), deti bych dalsi rada, ale mame ted nejaky problemy ve vztahu, takze je to ve hlezdach. a jako samozivitelka bych take, ehm, nesla do dom. vzdelavani :D