GLOBALISTA: ono i v té Praze, stačí, aby člověk nepracoval na generické pozici, ale na nějaké specializované, nedejbože v malém oboru, a má na výběr maximálně desítky firem, kde by mohl pracovat (a musí se v nějaké z nich nějaké to místo uvolnit).

Článek mi nepřišel úsměvný, ale hodně smutný... holčička má zájem o vědu, hezké, ale zájmem to asi skončí, protože aby se tomu mohla věnovat, musela by vystudovat vysokou školu (so much for dobrovolná socializace), kam by se navíc nejdřív musela dostat (což bude vyloženě jednoduché udělat přijímačky, když maminka odmítá i rámcové vzdělávací plány).

Moje dítě je pravidelně v dětské skupině, zároveň tam je jistý o rok mladší chlapeček a ten moje dítě řeže jako koně. A co teď? Kdyby to bylo venku na písku kde je dvě hodiny a pod dozorem matky, tak se sebere a odejde (pravděpodobně bez pláče) , už toto chování je u jeho povahy pokrok, ještě před časem by si hračku nechal sebrat a zůstal by překvapeně koukat.
Teď konečně začíná projevovat první pokusy snahy o obranu. Dnes jsem přesvědčovala tetu ať je nechá se porvat a jen hlídá oči.
Celkem věřím tomu, že nebýt docházky do sociálního zařízení tak by po nástupu do školy jen překvapeně koukal a měl by co dělat. Takhle má čas řešit jen toho jednoho jediného kamaráda, nikdo po něm nechce nic navíc (skupina je malá, sikaner jen jeden, ve škole je třicet děti které se budou slučovat do skupinek a takových sikaneru bude víc). Je úplně jedno jestli se jedná o něco Montessori, lesní školku, státní školku...Je důležité nesedet doma. Co jsem tak viděla děti se specialnim výukovým režimem protože například sportovali, byli to chudáci kteří neměli ani přátelé ani nepřátele víceméně byli jen takovou zvlastnosti které ostatní děti věnovaly asi tak minutu pozornost a pak už byly všem sumak.

Takový člověk, který vstoupí do života s tím, že nikdy, nikdy, nikdy nebude pracovat s lidmi, co mu nevyhovují, bude mít dost omezené možnosti. Odečtěte všechny pracovní pozice ve styku s veřejností. A z toho zbytku odečtěte všechny kolektivy obsahující někoho nesedícího. Rodiče chtějí pro dítě lepší formu vzdělání, aby bylo v životě úspěšnější, ale k tomu je schopnost vyjít s lidmi v podstatě klíčová (a to říkám jako někdo, kdo ji moc nemá).

No, mně přijde teda až naivní si myslet, že člověk si vždy může okruh všech lidí, mezi kterými se pohybuje, sám zcela zvolit. Ano samozřejmě, volíme si své blízké, přátele (tak nějak). Ale bylo by to vůbec zdravé, pohybovat se jen mezi samými lidmi, se kterými si rozumíme? Nemuset nacházet cesty i k lidem, kteří nám zas tak blízcí nejsou? ... Tímto se tedy nezastávám klasického školního uspořádání tříd, to jako ne, aby bylo jasno :-) Jen se tak nějak obecně zamýšlím... A druhá věc je jak píše REONA , ty děti si asi přátele rodičů nevybraly, že...

GLOBALISTA: Mně celý ten článek přijde úsměvný. Například docela pochybuji, že si její dítě / deti vybrali ty rodiny pro "střídavku"; takže to sice nejsou náhodně sebrané děti ze spádové oblasti, ale ani to není o tom, že si to dítě svobodně vybralo, s kým chce trávit čas, jak autorka tvrdí.

NEMESISS: Až takhle?
"... zaměstnání. Tam se občas můžeme setkat i s kolegy, kteří nám jsou nepříjemní, a musíme s nimi vyjít. Musíme? Opravdu? Ale no tak… Do zaměstnání jsme nastoupili dobrovolně, a stejně dobrovolně z něj můžeme odejít a hledat si práci jinou." Uznávám, že kolektiv je v práci základ a že i jeden špatný člověk dokáže práci otrávit, ale abych měnila zaměstnání pokaždé, když bych se měla setkávat s někým, kdo je mi nepříjemný? Nehledě na to, že ne každému se nová práce hledá lehko... To asi psal nějaký pražák ;) ;) ;)

PERSEEIDA: dost fixovana na nej urcite sem.. "uvazek" vyhledove rozsirovat nehodlam (delam na sebe, ale poctem hodin to vychazi na cca puluvazek), deti bych dalsi rada, ale mame ted nejaky problemy ve vztahu, takze je to ve hlezdach. a jako samozivitelka bych take, ehm, nesla do dom. vzdelavani :D

TAPINA: myslim, ze desetilety muze byt vic imunni ne "diky" sedmitele praxi, ale diky schopnosti myslet jinak nez triletak - muzes mu vysvetlit uz ledasco a samo dite si muze zduvodnovat, hledat cesty. triletak mi prijde mnohem nachylnejsi a zranitelnejsi...

NEMESISS:
Společnost dětí je něco jiného než pobyt ve školce bez svého dospělého. Možná se pletu, ale zdá se mi, že jsi na dítě velice fixovaná a máš strach, co se bude dít, když nebude s Tebou. Neplánuješ další dítě, časem si rozšířit úvazek? Já měla štěstí, že když nejstarší nastupoval do školky (ve třech), už jsem měla doma mimino a mohla jsem ho postupně zvykat, měsíce vyzvedávat po obědě, nechat ho doma, když ještě nebyl ani nemocný, ale jenom se mi zdál být přetažený a unavený, prostě luxus - ale jinak do školky chodil pravidelně. Tříleté dítě je na kolektiv dostatečně zralé, i kdyby tam mělo být jenom do oběda... a školka má systém, není to jenom hlídání, něco se učí, zpívají, svačinka, jdou ven, potom oběd který někdo uvaří, do toho školní akce, divadýlko, výlet, plavání u starších dětí, nácvik besídky... prostě mnoho akcí a podnětů, tohleto adekvátně nahradit chce celého člověka a pořád tam budou chybět ty další děti..

Já vám nevím. Já si pořád prostě myslím, že desetiletý je více imunní vůči vlivu blbého kolektivu, než tříletý, protože už v tom má 7 let praxi, a že odsouvání kolektivu problém neřeší, jen posunuje do dalších období. To má dítě až v práci nebo na vysoké škole zjistit, že kolektiv nějak funguje, že jsou v něm lidi chytří a blbí, a že život v něm má určitá specifika? A nepůjde si to pak v kombinaci se studijním či pracovním stresem rovnou hodit? Já bych řekla, že školka je ideální na nácvik sociálních dovedností (včetně těchto záludností), protože se tam ještě nemusí řešit nic jiného.

NEMESISS: na zaklade osobní zkusenosti, společnost deti tu a tam je neco jineho nez kdyz dite je v kolektivu. To je uplne jina skola, netvrdim ze lepší nebo horsi, ale stejne to neni.

PERSEEIDA: zvažuju...a děkuju za sdílení osobní zkušenosti. když by mel jit do skoly, skolka by velmi pravdepodobne predchazela, asi ne ted ve 3, ale nekdy pozdeji ano. my byvame ve spolecnosti dalsich deti urcite tak 4x do tydne, ale je dobry (pro oba), kdyz tam vyrazi obcas s nekym jinym.
kdyz potkame v parku klasickou skolku a vyslechnu rozhovory ucitelek s detma, je mi proste zle. nechci se tim nikoho nijak dotknout a chapu, ze i ty ucitelky to nemaji jednoduchy a ze i (klasicka) skolka pro nekoho muze bejt reseni (a dobry). na 2. str. chapu vsechny ty a fandim jim, kdo se rozhodl jit cestou domaciho vzdelavani. je to muj sen, sla bych za tim však za urcitych okolností -
-
ANNAWA: :)) aby syn mohl mit dom. vzdelavani, muselo by se zmenit soucasne usporadani zivota cele rodiny a to take predpokladame, ze se za par let zmeni. taky bych do dom. vzdelavani asi mela zabrany jit jen s 1 ditetem, ale to je uz jine tema.

ja jsem clovek, ktery ma ve zvyku casto chodit za hranice svych moznosti, byla jsem vychovavana v rodine, kde je to bezny (sportovci) a zaroven si nerada rikam o pomoc. blba kombinace pro rodicovstvi obecne, natoz pak pro dom. vzdelavani :)

NEMESISS: No nevím. Jako dítě jsem nechodila do školky, vůbec. A to jsem šla do školy skoro v sedmi. Nemůžu říct, že by se mi rodiče nevěnovali, např. matka mi každý den četla. První třída byla pro mě neskutečné utrpení, pořád jsem měla pocit, že mi někdo ubližuje, nechápala jsem ty vztahové hry a rozbrečela jsem se, když mi sousedka odmítla půjčit gumu. Časem jsem to celkem rozchodila, ale trvalo řádově měsíce až roky, než jsem přestala být mimoň.:)

Já si prostě myslím, že děcko určitého věku kolektiv potřebuje, výrazně ho to posunuje nahoru. Doma by se do krve hádal, že určité jídlo jíst nebude a nebude si obouvat botičky, když ale zjistí že všichni ostatní to dělají, najednou je vzdor pryč. Pochopitelně pobyt v kolektivu přináší i negativa, ale pokud nebude žít celý život na opuštěném ostrově, prostě se tomu nevyhne a nenaučí se ty situace řešit. Nehledě na to, že být celé dny jenom s matkou je pro všechny zúčastněné velmi vysilující... tak to ještě zvaž.

INUSHKA: musím říct, že mě docela šokovalo, jaké některé děti ve školce jsou a co řeší. Že se třeba vyptávají, kdo má jaké hračky a podle toho spolužáky hodnotí, ba i na hodnocení došlo. Taky to řešíme vysvětlováním stále dokola, naštěstí B ti tak neprožívá, i když ty hračky mu byly líto, respektive ho rozčarovalo, že s ním někdo nekamarádí pro to, že nemá nějakou autodráhu.

TORUVIEL: taky to beru jako vlastně potřebný trénink a za sebe jsem ráda, že to přišlo v době, kdy dítě ještě na mě dá.