Musím přiznat, že mi úplně není jasný jeden argument k domácímu vzdělávání: tedy že totéž, co se dítě učí celé dopoledne ve škole, se doma naučí za dvě hodiny. Možná to mám trochu posunuté, protože nemám úpně běžné modely dětí, ale stejně si myslím, že je tu v této věci ještě cosi k úvaze; jsem totiž přesvědčená, že to do nějaké větší či menší míry to tak musí mít každé dítě.
Totiž: doma děti umí spoustu věcí. Když to vezmu na pěkně viditelném příkladu matematiky, tak v pěti letech mi oba kluci běžně sčítali do stovky spolehlivě, menší se naučil i spoustu z násobilky, sami si našli dopočítací způsob na sčítání i odčítání; nejen když z toho chtěli zkoušet, ale v běžném provozu. Po příchodu do školy/školky ale ta znalost jakoby degradovala, nebyli schopní ji úplně použít. Jestli v tom byla míra rušení kolektivu, méně pozornosti upřené na ně samé, jiné rekvizity - buď jak buď, do značné míry se to učili znovu, aby to byli schopní aplikovat i mimo svou konformní zónu. Co jsem tak vypozorovala, nešlo o nijak výjimečný jev, spíš naopak.
Tady pak už záleží na preferencích rodičů: mně to připadá dobré, mám pocit, že čím socializovanější jedinec, tím víc se před ním otvírá možností. Ryze akademické schopnosti, říká mi pozorování, nikdy nevedly k cíli tak spolehlivě, jako schopnost si za tím cílem jít a umět si ho zařídit. Též jsem v pozici těžkého introverta, který by rád, aby jeho extrovertní děti svou extrovertnost zvládaly, ne aby ovládala je. Takže naše rodičovské snahy se vedou skoro více snahou o socializaci než po maximálním vzdělání. Toho by se bez schopnosti fungovat v různorodém kolektivu prostě nedosáhlo. Ano, měli jsme úžasné štěstí na školu (mírně alternativní státní, abych tak řekla), hodně naučí, ale zároveň mají spoustu akcí a dělají hromady projektů v různorodě poskládaných skupinkách (= ano, sám by to měl za půl hodiny, ale musí se domluvit, rozdělit si práci... hle, je to na půl dne ;-)). V jedenácti letech samozřejmě těžko soudit, ale zatím bych vliv základky považovala za jednoznačně přínosný; i když si samozřejmě stěžuje, že je tam občas nuda a že ho ledacos nebaví. Většinou mu na to odpovídám, že i s nudou si člověk musí umět poradit a o nutnosti naučit se nezábavné věci, to už ani k debatě není :-) Je velice inteligentní, takže domácí vzdělávání by z něj patrně udělalo malého génia. Jenže strčit ho do neprotříděné společnosti na prahu puberty, kdy má co dělat sám se sebou, natož aby ještě řešil okolí, udělá to z něj patrně geniálního psychopata. Takže za nás - díky za základku, všechny kroužky a oddíly! :-D
A protože má člověk sklony zevšeobecňovat, jsem velmi pro to, aby se děti vystavovaly vlivu více různých skupin, kde budou zastávat různé role: přihlížejících nul na okraji, opečovávaných ňuníků ve středu pozornosti, vyučovaných, hlídaných, hrajících si. Nikdy bych neměla tolik sebevědomí, abych dokázala uvěřit tomu, že bych jim to dokázala obstarat vlastními silami v rámci světa příbuzných a vlastních zájmů.
Ale jak říkám, je to o preferencích rodičů (hlavně) a o tom, co má člověk doma (trochu méně); asi jen výjimečně je člověk jednoznačně tlačen osobností dítěte někam, kam se mu nechtělo. Možná se poklidnější a kooperativnější modely dětí obecně zvládají socializovat i v chráněnějším prostředí, a využívat znalosti i bez většího tréninku kdekoli :-)