INUSHKA: Vždycky jsou víc vidět ti hluční :-D Nebo možná to někde tak vypadá obecněji, co já vím. Co jsme prošli my, tak v pohodě. Jo, v houfu mají děti sklony se víc rozjet a jenom mezi sebou když jsou, tak to občas nabere nečekaných obrátek (co teď slyším z vedlejšího pokoje, to bych to musela jít postříkat hadicí nebo si vzít špunty do uší - samí slušní a zdvořilí hoši se sympatickými a vzdělanými rodiči aka čtvrtá cenová - ale musí se nechat, že když o něco jde, nebo se něco stane, chovají se k sobě mnohem líp, než jsme to v jejich věku uměli my). Ale jestli tě to utěší, máš je ještě hrozně malinké a až trochu povyrostou, přestaneš to vnímat tak přecitlivěle a trochu se to zcivilní... ony mají potvory mrňavé více tváří :-) Jasně, chce to vybírat, neuspěchat a nemávat nad negativy rukou, ale vážně to obecně není tak zlé.
A zase by se dalo říct - lepší, když se naučí s průměrným prostředím vycházet ve věku, kdy mají rodiče ještě skutečný vliv a jsou hlavním arbitrem, než když budou do civilizace vypuštěné v pozdějším věku. Obrazně řečeno, efekt vesničana ve městě je neúprosný a prostý venkovský balík nebývá vítězem :-))

PALEONTOLOG: Za co myslíš? Asi za to, že mi zničily postavu, ne?

SARGO: OK, v tom případě je Malvína i z lesní školky otrkaná až dost :-D

ANNAWA: Tak předchozí společné zážitky budou problém vždycky, když dítě nastoupí do už zajetého kolektivu, jestli předtím bylo doma nebo v jiném kolektivu, to je vcelku jedno.

Já svoje děti nijak neizoluju, do světa je vypouštím, když mám pocit, že jsou na to zralé. Malvína chodí do lesní školky, Jorika snad od září bude chodit na dvě dopoledne do místní soukromé školičky. Ale z toho, co okolo sebe vidím ve státních šolkách a školách, mě trochu jímá hrůza. Možná jsem naivní, ale nepovažuju za žádoucí výsledek té na všechny strany skloňované socializace dítě, které se umí posmívat druhým, se smíchem vykřikovat sprosťárny, odstrkovat mladší a prosazovat se podle zákona silnějšího. A rozeznat, že si z nich někdo dělá legraci, to dokážu se svým "Cimrmanovským" stylem humoru své děti naučit i doma ;-)

My se (samozřejmě z legrace a v dobrém) všelijak pošťuchujeme a pošklebujeme si navzájem i doma, takže zrovna tohle nepovažuju za kdovíjaký negativní školkový rys. Je to jedna z normálních komunikačních specialit, mezi přáteli se to dělá běžně, ne? U některých rodičů vidím, že u nich pomalu neexistuje promluvit na dítě jinak než vlídným slovem a připadá mi to děsně nepřirozené.

TAPINA: podle mě ve prospěch domácí školy mluví v tomto směru jiný způsob výuky, více zážitkový, když to mám říct zjednodušeně. Možná jim toho hlavou neproteče tolik, ale má větší šanci to v ní zůstat.

SARGO: Jestli to není tak, že se to doma naučí za dvě hodiny a za dva dny to zapomene, jako když se člověk o samotě intenzivně drtil na zkoušku na vysoké. Ono to k něčemu je, že se v běžné škole postupuje pomalu a pořád se něco omílá dokola. Ty vědomosti se zasunou tak hluboko, že tam v ideálním případě zůstanou doživotně, alespoň základy.

INUSHKA: Otrkanost beru jako schopnost si poradit (a vůbec ochotu se o to pokoušet), umění brát se za své, samostatnost, nehroucení se po každém křivějším pohledu a schopnost nefixovat se na každého dospělého, který projeví trochu pozornosti. Zapomněla jsem na něco? :-))

Musím přiznat, že mi úplně není jasný jeden argument k domácímu vzdělávání: tedy že totéž, co se dítě učí celé dopoledne ve škole, se doma naučí za dvě hodiny. Možná to mám trochu posunuté, protože nemám úpně běžné modely dětí, ale stejně si myslím, že je tu v této věci ještě cosi k úvaze; jsem totiž přesvědčená, že to do nějaké větší či menší míry to tak musí mít každé dítě.
Totiž: doma děti umí spoustu věcí. Když to vezmu na pěkně viditelném příkladu matematiky, tak v pěti letech mi oba kluci běžně sčítali do stovky spolehlivě, menší se naučil i spoustu z násobilky, sami si našli dopočítací způsob na sčítání i odčítání; nejen když z toho chtěli zkoušet, ale v běžném provozu. Po příchodu do školy/školky ale ta znalost jakoby degradovala, nebyli schopní ji úplně použít. Jestli v tom byla míra rušení kolektivu, méně pozornosti upřené na ně samé, jiné rekvizity - buď jak buď, do značné míry se to učili znovu, aby to byli schopní aplikovat i mimo svou konformní zónu. Co jsem tak vypozorovala, nešlo o nijak výjimečný jev, spíš naopak.

Tady pak už záleží na preferencích rodičů: mně to připadá dobré, mám pocit, že čím socializovanější jedinec, tím víc se před ním otvírá možností. Ryze akademické schopnosti, říká mi pozorování, nikdy nevedly k cíli tak spolehlivě, jako schopnost si za tím cílem jít a umět si ho zařídit. Též jsem v pozici těžkého introverta, který by rád, aby jeho extrovertní děti svou extrovertnost zvládaly, ne aby ovládala je. Takže naše rodičovské snahy se vedou skoro více snahou o socializaci než po maximálním vzdělání. Toho by se bez schopnosti fungovat v různorodém kolektivu prostě nedosáhlo. Ano, měli jsme úžasné štěstí na školu (mírně alternativní státní, abych tak řekla), hodně naučí, ale zároveň mají spoustu akcí a dělají hromady projektů v různorodě poskládaných skupinkách (= ano, sám by to měl za půl hodiny, ale musí se domluvit, rozdělit si práci... hle, je to na půl dne ;-)). V jedenácti letech samozřejmě těžko soudit, ale zatím bych vliv základky považovala za jednoznačně přínosný; i když si samozřejmě stěžuje, že je tam občas nuda a že ho ledacos nebaví. Většinou mu na to odpovídám, že i s nudou si člověk musí umět poradit a o nutnosti naučit se nezábavné věci, to už ani k debatě není :-) Je velice inteligentní, takže domácí vzdělávání by z něj patrně udělalo malého génia. Jenže strčit ho do neprotříděné společnosti na prahu puberty, kdy má co dělat sám se sebou, natož aby ještě řešil okolí, udělá to z něj patrně geniálního psychopata. Takže za nás - díky za základku, všechny kroužky a oddíly! :-D

A protože má člověk sklony zevšeobecňovat, jsem velmi pro to, aby se děti vystavovaly vlivu více různých skupin, kde budou zastávat různé role: přihlížejících nul na okraji, opečovávaných ňuníků ve středu pozornosti, vyučovaných, hlídaných, hrajících si. Nikdy bych neměla tolik sebevědomí, abych dokázala uvěřit tomu, že bych jim to dokázala obstarat vlastními silami v rámci světa příbuzných a vlastních zájmů.
Ale jak říkám, je to o preferencích rodičů (hlavně) a o tom, co má člověk doma (trochu méně); asi jen výjimečně je člověk jednoznačně tlačen osobností dítěte někam, kam se mu nechtělo. Možná se poklidnější a kooperativnější modely dětí obecně zvládají socializovat i v chráněnějším prostředí, a využívat znalosti i bez většího tréninku kdekoli :-)

KUTAS: Vzhledem k tomu, že cokoli se stane výjimečně dobrého (z hlediska dítka, tedy jakékoli nesmyslné hmotné dary většího objemu :-D), má sklony se okamžitě stát tradicí, bojovala jsem poměrně dlouho a sveřepě -jenže mocná energie babiček a okolí, to bylo něco jako tsunami :-D Ale snažím se to filozoficky postavit tak, že je to na oslavu konce roku a vynaloženého úsilí, ne vyloženě konkrétních známek. (Ne že by bylo nějaké úsilí vynakládáno - leda tak moje.) Což je trochu na míru skutečnosti, že syn s poruchou pozornosti bude mít rok od roku ty známky skoro zaručeně horší a horší, což ale moc nevadí, protože jsou mu ukradené.
Zato číslo dvě se cíleně těší na jedničky a bojkotuje sveřepou nevšímavostí mé náznaky, že budou mít jenom sluníčka. Protože je přesně ten typ, bude mít nejlepší možné výsledky a bude na ně hrdý - to nechat bez odezvy by taky nešlo.
Takže jsem v obecné rovině došla k tomu, že bez nějaké oslavné reakce to nejde, ale že ji stejně musí člověk ušít tomu dítěti na míru, aby vyvolala žádoucí odezvu, a že se ji budu pokoušet držet v nějaké minimalistické hladině, pokud možno nehmotné. Ale kdybych to chtěla dotáhnout do ideální podoby, musím ubezdušit tchýni. ;-)

KOTENCE: mně se domácí školy, malé atypické školky a školy a podobně líbí, fakt moc. Ale u některých věcí si prostě nejsem jistá - syn se dostal do běžní školky až v pěti letech a mezi otrkanýma dětma působil trochu jako tele.
A to je z velké rodiny, umí komunikovat s dospělými, kolektivu bys řekla, že měl dost.