BALAENA: Já jsem ten úvodní příspěvek teda ale pochopila jinak. Popis mi spíš než zodpovědnost za vlastní díl povinností v domácnosti evokoval situaci typu parta maminek sedí u kafe, děti si hrají, jedna maminka chce ukázat kamarádkám fotky, tak zavelí svému do hry zabranému dítěti "podej mi kabelku" místo co by se zvedla a došla si pro ni sama. To mi tedy taky v pořádku nepřijde a myslím si, že dítě má plné právo říct "teď nemůžu, mami".

Ráda dám čtyřleťákovi u věci, které nehoří, čas na to, kdy je udělá, včetně upozornění, že se mu blíží deadline. Zvlášť teď, co máme mimino, ho klidně občas oblíkám a chovám a máme to jako takovou společnou hru - a celkově mi nevadí občas dělat věci, které vím, že umí. Kdybych se ale měla řídit jenom tím, kdy se mu co chce, bude se půlku dne koukat na pohádky a druhou tak nějak marně mrcasit kolem. Rád pomáhá, když se mu chce, rád dělá spoustu věcí, když se mu chce, ale dost často musí ten impuls přijít ode mě a občas k věcem potřebuje malinko dotlačit přes takovou hranu, ale výsledkem je spokojené dítě dělající zajímavou činnost.
Každopádně mi přijde jako základ slušnosti dát mu čas na dokončení hry/dokoukání něčeho, když to jde, a když po něm něco chci, slušně poprosit.
Co se mi zatím nedaří, je aby vzal nějakou činnost vyloženě za svou, utěšuju se tím, že je na to malý... snad. Ale zatím je to trochu pořád tak, že já jsem maminka a o všechno se starám, což úplně není to, co bych si představovala :-)

TAPINA: no, asi tak. už takhle mi v pracovní "sezóně" zbývá na spánek tak 2-3 hodiny denně a odmítám se z toho připravit o další půlhodinu, protože dvanáctiletému "se teď nechce" připravit na stůl, vyklidit myčku nebo se zapojit do loupání brambor.
jednak by "se" mu nechtělo nikdy a čekat, "až" si dohraje/dokouká/dočte, tak se toho stejně nedožiju, na youtube je zábavy dost, jednak jsou věci, které je potřeba udělat teď, a ne "až"

KOTENCE: No, připomíná mi to výchovu, jakou měli v naší generaci téměř všichni. Když bylo něco potřeba udělat, museli jsme se zvednou ta jít to udělat, bez ohledu na to, čím se zrovna zabýváme. Nechytla jsem se pochybné party, zůstal mi smysl pro zodpovědnost za svěřené úkoly, když mě někdo z rodiny nebo blízkých přátel požádá o pomoc, považuji za vhodné pokud je to byť jen trošku možné vyhovět a ne odmítnout jen proto, že se mi teď nechce. Dnešní doba je založená na tom, že člověk nemusí nic, když nechce. Nemyslím si, že se tak dá fungovat jako s celoživotním nastavením.

Tak ono to kolikrát může být sporné... já třeba když malé (8 let) něco řeknu, aby si po sobě uklidila a ona mi řekne, že za chvíli - tak ok, ale pak si pro ní za hodinu přijdu a jde to bez řečí uklidit. Neumím si představit, že bychom nechali děti ty věci neřešit - malá s partou dokážou vynosit nářadí ze sklepa, roztahat to po zahradě nebo v pokojíku vytvořit takovou džungli, že by se tam pak člověk bál vstoupit.
Snažím se to dělat tak, aby pochopila, že věci které udělá, tak pak je prostě musí vyřešit. Aneb je mi skoro jedno, když zablátí celou terasu a dělají hliněné výtvory po zahradě, když to pak aspoň nějak dají dokupy dle rozumné dohody.
Stejně tak si malou pošlu pro nějakou věc, kterou potřebuju a zase obráceně někdy za ní ten hrnek do myčky dám já, když už je nahoře a poprosí mě.

Jasně někdy už jsme měli nějaké krizové situace, kdy prostě se to špatně vysvětlilo/Sára byla unavená/vyloženě nechtěla si ten pokojík uklidit. Jen bych rád, kdyby i dítě začalo chápat tu domácnost jako komunitu, které je třeba občas pomoct - i kdyby to mělo být jen tím, že si po sobě bude uklízet. Možná je můj pohled omezený tím, že jsem jako malej chodil s košem, na nákup, utíral nádobí atd. - což dnešní děti prakticky vůbec nedělají.

YMLADRIS: Asi nic :-)
Mela jsem takovej ten pocit, ze na me koukaj divne, kdyz o neco dceru poprosim, ona nechce a ja reknu "v poradku", zvednu zadek a podam si to, pripadne ji oblecu, i kdyz to davno umi.
Dokonce mi jedna rikala "nechci ti do toho kecat, ale..." Asi jakoze bych mela starsi placnout, kdyz batoleti vzala hracku nebo co, moc jsem to nepochopila.
A pak emoce deti, to bylo taky zrcadlo. Jedna prisla za moji starsi a zacala ji vysvetlovat, ze nema tolik vyvadet, ze by bylo adekvatni delat scenu jen tak dvakrat do tydne (wtf?!). Holka byla rozhozena po tydnu u babicky, takze byla opravdu rozmrzelejsi, nez obvykle, ale tohle jsem vubec nepobrala...

Citila jsem se tam nedobre. Nakonec jsem se vzmohla jen na to, ze uvidime za ctvrt stoleti, jak to s detma a s nama dopadne :-/
Pisu to sem jen tak, protoze jsem nad tim premejslela. S jakou samozrejmosti rodice berou deti jako poddany, co maj povinnost fungovat podle jejich predstav. Od oblikani po plac :-(

KOTENCE: tož, co chceš slyšet?
osobně bych měla obavu z puberty. zatím jsou ty děti zavisle po všech stránkách, takže se podřídí. ve věku 12-18 budou závislé materiálne, nebudou moct zdrhnout z domova, ale už jim bude dávno jasné, že "matka je ..."
dle povahy se chytnou party, kluka, něco. to může skončit tak blbě, že nějaké "ono se nechce oblíkat!!" proti tomu bude vypadat neuvěřitelně bezproblemove.

každý rodič si musí sám rozhodnout, jak moc je mu líto, že má blbý vztah s rodiči, jak ho to ovlivnilo, a zda chce investovat do dobrého vztahu s dítětem. s tím nic nenaděláš. víš jak, 80% českých rodin připouští, že používá fyzické tresty ...

Svět patří mně | Psychologie.cz
https://psychologie.cz/svet-patri-mne/#

TAPINA: ano považuji to za důležité a svého synka jsem to naučila ještě dřív než šel do kolektivu.

TAPINA: Malvína to ví a přiznám se, že jsem ji to učila záměrně. Myslím si, že je to celjem základní a praktická znalost. Neučila jsem ji to nijak násilně nebo jako cvičenou opičku, ale prostě jsem ve vhodných situacích existenci příjmení a jeho znění zmiňovala, používala ho před ní, povídaly jsme si o tom, jak příjmení fungují, propojovala jsem to s orientací v rodinných vztazích, vysvětlovala jsem, že někteří lidé si nechávají říkat přezdívkou, ale oficiálně se jmenují jinak (včetně mě a jejího táty)... Žádná drezura, většinou jsem prostě nadhodila téma a M. se chytla. Výskedkem je, že své příjmení zná, ale nemá potřebu to na potkání předvádět jako ta cvičená opička. A teď se učí adresu, ulici už si pamatuje, včera se mě ptala na číslo domu, že prý ho ve školce musí říct Jáchymovi, protože jsou kamarádi a on jí svoje řekl :-D

Mé dítě objevilo koncept příjmení spolu se svým prvním jmenovcem. Do té doby byl Tobík, jakmile zjistil, že Tobíků je víc, velmi rychle se naučil, jak se on i ten druhý jmenuje příjmením :-)
(a já byla ráda, přijde mi to praktické pro případy zaběhnutí. Trochu mě mrzí, že si nepamatuje adresu.)

Tak já si zase myslím (ale soudím jen podle své dcery), že dítě ve třech letech nemusí vědět o existenci takového označení, jako je příjmení, a proto se o něj opravdu nemusí zajímat. Když si vezmu, jakým způsobem rozlišuje lidi, tak je to obvykle teta Martina, strejda ten a tamten, pan doktor, paní prodavačka. Uvědomuje si a používá křestní jména, ať už pro vrstevníky nebo příbuzné a naše kamarády, ale po příjmeních se nepídí. A to přesto, že své příjmení zná a představuje se celým jménem.

tl;dr koncept příjmení mi přijde pro dítě příliš abstraktní na to, aby si na něj přišlo samo a aktivně se o něj zajímalo (do určitého věku) - ale možná je to proto, že doma opravdu málokdy mluvíme o lidech včetně příjmení