KOTENCE: No, připomíná mi to výchovu, jakou měli v naší generaci téměř všichni. Když bylo něco potřeba udělat, museli jsme se zvednou ta jít to udělat, bez ohledu na to, čím se zrovna zabýváme. Nechytla jsem se pochybné party, zůstal mi smysl pro zodpovědnost za svěřené úkoly, když mě někdo z rodiny nebo blízkých přátel požádá o pomoc, považuji za vhodné pokud je to byť jen trošku možné vyhovět a ne odmítnout jen proto, že se mi teď nechce. Dnešní doba je založená na tom, že člověk nemusí nic, když nechce. Nemyslím si, že se tak dá fungovat jako s celoživotním nastavením.

KOTENCE: tož, co chceš slyšet?
osobně bych měla obavu z puberty. zatím jsou ty děti zavisle po všech stránkách, takže se podřídí. ve věku 12-18 budou závislé materiálne, nebudou moct zdrhnout z domova, ale už jim bude dávno jasné, že "matka je ..."
dle povahy se chytnou party, kluka, něco. to může skončit tak blbě, že nějaké "ono se nechce oblíkat!!" proti tomu bude vypadat neuvěřitelně bezproblemove.

každý rodič si musí sám rozhodnout, jak moc je mu líto, že má blbý vztah s rodiči, jak ho to ovlivnilo, a zda chce investovat do dobrého vztahu s dítětem. s tím nic nenaděláš. víš jak, 80% českých rodin připouští, že používá fyzické tresty ...

Svět patří mně | Psychologie.cz
https://psychologie.cz/svet-patri-mne/#

TAPINA: ano považuji to za důležité a svého synka jsem to naučila ještě dřív než šel do kolektivu.

TAPINA: Malvína to ví a přiznám se, že jsem ji to učila záměrně. Myslím si, že je to celjem základní a praktická znalost. Neučila jsem ji to nijak násilně nebo jako cvičenou opičku, ale prostě jsem ve vhodných situacích existenci příjmení a jeho znění zmiňovala, používala ho před ní, povídaly jsme si o tom, jak příjmení fungují, propojovala jsem to s orientací v rodinných vztazích, vysvětlovala jsem, že někteří lidé si nechávají říkat přezdívkou, ale oficiálně se jmenují jinak (včetně mě a jejího táty)... Žádná drezura, většinou jsem prostě nadhodila téma a M. se chytla. Výskedkem je, že své příjmení zná, ale nemá potřebu to na potkání předvádět jako ta cvičená opička. A teď se učí adresu, ulici už si pamatuje, včera se mě ptala na číslo domu, že prý ho ve školce musí říct Jáchymovi, protože jsou kamarádi a on jí svoje řekl :-D

Mé dítě objevilo koncept příjmení spolu se svým prvním jmenovcem. Do té doby byl Tobík, jakmile zjistil, že Tobíků je víc, velmi rychle se naučil, jak se on i ten druhý jmenuje příjmením :-)
(a já byla ráda, přijde mi to praktické pro případy zaběhnutí. Trochu mě mrzí, že si nepamatuje adresu.)

Tak já si zase myslím (ale soudím jen podle své dcery), že dítě ve třech letech nemusí vědět o existenci takového označení, jako je příjmení, a proto se o něj opravdu nemusí zajímat. Když si vezmu, jakým způsobem rozlišuje lidi, tak je to obvykle teta Martina, strejda ten a tamten, pan doktor, paní prodavačka. Uvědomuje si a používá křestní jména, ať už pro vrstevníky nebo příbuzné a naše kamarády, ale po příjmeních se nepídí. A to přesto, že své příjmení zná a představuje se celým jménem.

tl;dr koncept příjmení mi přijde pro dítě příliš abstraktní na to, aby si na něj přišlo samo a aktivně se o něj zajímalo (do určitého věku) - ale možná je to proto, že doma opravdu málokdy mluvíme o lidech včetně příjmení

TAPINA: ty jo, to by me tedy nenapadlo, ze i tohle muze nekdo povazovat za problem.

tak pokud matce v zasade ta skolka vadi a presto tam da dite, tak ji bude iritovat kde co, vcetne toho, co se dite ve skolce naucilo. Videla bych spis zavadu v tom, ze tam dite posila, kdyz zarove ji to stve. To dite to citi a to mu skodi podstatne vic

Ohledně svobody rozhodování, já jsem dceru necvičila v tom, aby si ty věci pamatovala, přišla na to řeč a naučila se to sama. I v případě těch telefonních čísel, zajímala se o to, tak jsem jí pro informaci napsala naše telefonní čísla na papírek a ona se je naučila sama, protože si je začala opisovat a tím si je zapamatovala (je schopná to opsat třeba 50x :D ).
Zajímalo by mě, zda dané matky s odporem k tomu "systému" udržují své děti záměrně v nevědomosti, nebo se o to ty jejich děti nezajímají, nebo jak :-) Dcera se o to prostě zajímá, tudíž jí to přece nebudu tajit, mluvíme spolu o milionu různých věcí, včetně těchto zmíněných.

Téma k diskuzi: Vědí vaše děti předškolního věku, jak se jmenují příjmením? Považujete to za důležité?

Proč se ptám. Jedna kamarádka, která jeví známky náklonnosti k domácímu vzdělávání, svobodě v rozhodování, dělání si věcí "po svém" a předdefinovanému odporu ke školskému systému se na Facebooku rozčilovala, že ve školce naučili jejího syna představovat se jménem a příjmením a jí hrozně vadí, když tohle děti dělají (protože je to právě ta známka zmasírovanosti systémem, že). Prý "na co potřebuje tříleté dítě vědět, jak se oficiálně jmenuje?"
Já osobně si myslím, že vědět by to mělo (i přesto, že pak nějakou dobu působí jako cvičená opička, když se tak nadšeně představuje každému), už pro případ, když se někde zaběhne. Vždycky je větší šance, že někdo zná příjmením rodinu a ví, kde ji najít, než že bude hned každý vědět, čí je "Pepíček". A že obecně je vždycky lepší něco vědět, než nevědět. Ale byla jsem tam s tím názorem poměrně osamocená.

MONI: Mohl, ale to právě nechtějí, aby absolvoval to, co jsem již popisovala níže...

TAPINA: Tak to je asi taky individuální. Co do mě vtloukali ve škole, si moc nepamatuju. Naopak to, co jsem si sama dobrovolně pročítala v knížkách o zvířatech, která mě zajímala, to si pamatuju do dnes, a to fakt i spoustu detailů... Každý to zkrátka máme jinak...
Ten kluk nám vždycky říká takový informace o těch zvířatech, minerálech atd., že nám zůstává rozum stát... Ta chovatelka mu samozřejmě říká všechno možný o těch zvířatech, o jejich životě, rozmnožování, kde žijí.... Ten 8-letej kluk toho ví mnohem víc, než by se naučil ve škole, zná fakt spoustu podrobností a dovedu si představit, že toho ví mnohem víc než učitelka přírodovědy... A co se týče socializace, mezi vrstevníkama se chová úplně skvěle, férově, partnersky.

Těžko se to tady takhle popisuje, aby si to člověk dovedl pořádně představit...
Já se to tady snažím přiblížit lidem, kteří o tom neměli žádný představy nebo žili v omylech, ale tímto způsobem to nemá smysl. Je lepší si poslechnout naživo někoho, kdo s tím má zkušenosti a funguje mu to..
Na závěr jen můj postřeh: Tyhle děti (alespoň ty, co já osobně znám) mi přijdou zkrátka šťastnější... Toť vše...