souhlasím, že je to otázka víry. pokud si dítě od mala může o sobě rozhodovat a jsou plneny jeho potřeby, a nic ho nenutí se "uživit", proč by mělo se snažit.
já věřím, že člověk chce se realizovat ve světě, něco dělat, tvořit. ze je to jako když dítě chodí a mluví aniž by "za to" něco získalo.

ale to má asi každej jinak

TAPINA: pockej, ale vzdyt ti tricatnici, o kterych mluvis, to je vlastne nase generace a ta zrovna oblackovou vychovu nemela...

TAPINA: /vyvalenej smajlik/?? Tak ted uz to vubec nechapu. Jakoze se ma clovek narodit do utrpeni a z toho se vlastni pili vyhrabat na oblacek radosti?
Ja vychazim z toho, ze stesti je nastaveni mysli. A zakladni nastaveni mysli se vytvari prave zkraje zivota. Kdyz se to nastavi blbe hned na zacatku, tak je v dospelosti velka drina to prenastavit.

MULTICAT: zrovna jsem to chtela napsat. I vyrazny projevovani kladnejch emoci neni moc prijmany.
A dospeli to skoro nedelaj...

Z toho, co tu nekteri pisou, mam dojem, ze by clovek mel vzit zivot jako nutny zlo plny nespravedlnisti a neprijemnejch povinnosti, tvarit se neutralne a hlavne nikoho neobtezovat svym prozivanim.
Hlaska "dite nemuze bejt na ruzovym oblacku" je dost smutna. Zivot na oblacku je muj cil! Jako proc ne, pro boha?

KOTENCE: ja se pripojim, ulevim si - vis, co me mrzi asi nejvic (scena - nevyvadej), ze se detem nedava vubec sance, aby byly detmi, hned je chceme krotit a chceme, aby se chovali jako dospeli a to uz v tak nizkym veku, jako jsou dva tri roky. Takze detstvi teda nema bejt utrpeni, ale vlastne nemuzes svobodne nic, protoze ani nemuzes vyjadrit vztek, smutek, radost. To je totiz obtezujici. Hned je z tebe rozmazlenec. A kluci jsou na tom asi hur, protoze pokud teda, nedejboze, placou, jsou to slabosi. Slycham to dost casto, na muj vkus az prilis.
Ja se dost casto bojim vyjit s ditetem nekam mezi lidi, pac kdyz vidim ty pohledy, kdyz se syn normalne - adekvatne veku - projevi, je mi z toho smutno. Napriklad na pediatrii, jeste, ze uz jsem vymenila...

Já si skoro myslím, že ta určitá rebelie v pubertě je dost důležitá. Sám jsem proti rodičům otevřeně vystupoval jen vyjímečně, neproběhla u mne žádná pubertální vzpoura. A vedlo to IMHO k tomu, že mi trvalo dost dlouho zjistit, že rodiče mají chyby, že jsou vlastně v mnoha ohledech "hrozní". Možná kdybych si to prožil v pubertě, měl bych k nim v dospělosti zdravější vztah.