ANNAWA: Na tohle téma debatujeme taky často :o) A kdybych to neutla jednoznačným rozhodnutím, tak bychom debatovali hodiny a hodiny. "Ale tady teď nikdo s kočárkem není." "Ale když někdo přijde, tak počká." "Ale nebude spěchat." Někdy bych s chutí svůj chodící instantní argument půjčila k debatě zastáncům vysvětlovacího rodičovství a pak bych se asi docela dost pobavila :o)

KOTENCE:
TAPINA: taky tak, nemám žádné hlídání, s výjimkou školky, tedy, ale to většinou pracuju. Ostatní čas trávím s dětmi ráda.

Mmch, dneska ráno v metru - šestiletý syn chtěl jet výtahem (protože to miluje, tlačítka, technika a tak dále, to vím a vím, že by mu to udělalo radost), já to odmítla, že nebudeme bez kočáru blokovat výtah někomu, kdo ho fakt potřebuje, on začal mít nějaké řeči, ale přes to prostě nejede vlak - kdybych já spěchala s kočárem nebo třeba berlemi, taky by mě namíchlo, kdybych zjistila, že si výtah jen pro potěšení přivolala nějaká matka se synem. Za minutu se vybrlal a byl klid. V podobných situacích dítě rozhodovat nenechám, stejně jako mě neukecá na nějakou byť původně plánovanou akci po tom, o den předtím měl horečku a já si myslím, že by měl být ještě den v klidu.

KOTENCE: Já třeba nemám až tak možnosti užívat si dny bez dětí. Nemáme hlídání z řad příbuzenstva, s výjimkou týdne až dvou ročně a cizí placené hlídačce se mi nechce svěřovat dítě z důvodů v podstatě vlastní zábavy.

KOTENCE: Taky beru dceru všude. Oceňuju, že ví, že ne všude je jako dítě centrem pozornosti, vesmíru. Ne vše je akce pro děti, musí přijmout i to, že my organizujem program tak, aby to bavilo i nás. Dcera má ale čím dál tím víc podobné zájmy, jako já, čili hudba, koncerty zejména. A nemyslím tím dětské kapely, ale normálně ty, co poslouchám já. Je jí už necelých 6 let, ale chodí se mnou takhle odmala. Asi jsem "sobec", ale nehodlám svůj život podřizovat zábavě dětí, spíš si myslím, že bude pro dceru prospěšné, když se setká se způsobem, jakým funguju, pracuju a bavím se já. Nevim no, nejsem a nikdy nebudu animátor dětskýho programu, jakýkoliv dětský akce mě děsivě prudí. Nutno teda dodat, že dcera to ani nevyžaduje a mnohem raději se mnou jde na nějakej ten rokenrol :o)

ANNAWA: My mame permici, tak mi to za to stalo...
Taky si myslim, ze by se dite melo ucit brat ohledy a chovat v ruznym prostredi, ale do akce predem odsouzeny k nezdaru se nehrnu. Snazim se vyjit vstric nejdriv detem a vim, ze pro ne je pak snazsi vyjit vstric mne.

TAPINA: ty to beres hrozne doslova. Nebo ani ne doslova, uplne podivne. Jak ti muze nekdo predem odsouhlasit nepredvidatelny komplikace na ceste? To se stava, ze se vsechno nepovede podle predstav. Vlastne bych rekla, ze skoro pokazdy se na vylete objevi nejaka narocnejsi situace. Nam to celkovej dojem nekazi a Jirkovi asi teda taky ne.

KOTENCE: tak na tohle se mam moc rada a jeste navic jsem skrt, bylo by mi za takovou predem neúspěšnou misi lito penez.

YMLADRIS: jak se tohle aplikuje, kdyz deti maji rozdilna prani ve stejny moment?
Obcas muzu byt spojenec jen jednim z nich.

KOTENCE: pro me to neni o nic náročnější nez nejaka zoo ci hriste (nebo lepsi nez hriste, to me nebavi), prudit dokážou vsude, kdyz na to přijde.
Tak jiste ze mezi výstavami ci turami neni prima souvislost, ale mela jsem na mysli treba to, ze dite je zvykle brat ohledy na ostatni. Nebo ze se uci chovat v ruznych prostředích. Mne to oboji přijde jako dobra vlastnost. Na druhou stranu, taky bych se asi obešla bez akcí jako je DOD v dopravních podnicich a chodim tam a uzijeme si to.

Úplně si nejsem jistá, jestli by mi dítě odsouhlasilo včerejší plány, kdybych alespoň já věděla předem, jak to přesně bude - půjdeme celkem asi 10 km, z toho většinu do kopce a bude hic, možná tam budou ostružiny, ale možná ne (byly, ale ne tolik, kolik jsem čekala), neberu s sebou svačinu, najíme se při plánované zastávce v cukrárně, voda nám dojde ještě před koncem. Přesto málokdy vídám šťastnější děti, než bylo to, co pak v té cukrárně zasedlo ke sklenici vychlazené limonády a malinovému dezertu :o)

KOTENCE: vidis, ja i celkem maly deti (necely 2 a 6) beru na vystavy, do divadla, na tury atd., protože to je soucasti meho zivota a chci jim to predat. Doted me nenapadlo, ze by tim trpěli.
Ale je fakt, ze mym cilem ve vychove neni az tak, aby byly v prvé řadě spokojene, ale taly, aby z nich byli slušní lide.

TAPINA: ..ne "cim vic, tim lip" - ceho? Nasili nebo lasky? Obeho? Imho nasili vzdycky skodi, laska nikdy.

TAPINA: ja vim, ze muj tata byl hodne drzen zkratka a dnes se ke svym rodicum dostane tak 2x za rok a to ho k tomu jeste dokope moje mama. Nechce se mu tam. Byl hodne bit, oba jeho rodice byli a jsou velmi autoritativni, nekompromisni, z vnoucat se moc neposrali, zato z pravnoucat uz jo - treba jim neco doklaplo? Tata o svem detstvi nechce mluvit (je mu sedesat!). Jo, svou pili toho dosahnul v zivote hodne, z elektrikare se vypracoval v uznavaneho odbornika v oboru,
ve kterem podnika (bez studii), byl vrcholovym sportovcem, a zije si zivot podle svyho. Ale tak nejak mam pocit, ze je to velka skoda, ze ke svym rodicum nic moc neciti.
Moji rodice tedy asi byli "liberalnejsi", jak zminujes, mama se s nami dost mazlila (fyzicky), kdyz jsme byli mali, dost nas s brachou tolerovali a podporovali (oba jsme v puberte prestali jist maso, barvili si vlasy, pichali nausnice do obliceje a tak, oba jsme opakovali rocnik na gymnaziu - nikdy nam to nevycetli). Dnes je bratr bez vysoke skoly velmi uspesny ve svem oboru, ma rodinu... ja jsem vzdy delala to, co me bavilo, mam rodinu. Troufam si tvrdit, ze jsme slusni lide, kteri ziji relativne spokojeny zivot.
S rodici se objimame, davame si pusu, kdyz se vidime. I muj bratr obejme tatu (oba maji dva metry!), da pusu mame.
Za me velkej bonus v tom, ze mame radi svoje rodice. Hned se zije lehceji, vim, ze se na ne mohu kdykoliv spolehnout. Kdezto muj tata rodice "nema". Citovou oporu nasel az u mamy a k jejim rodicum utikal pro vlidny slovo. To je mi moc lito.

YMLADRIS: nic nas netlaci, takze to jsou spis moje srovnavani a stres, abych neco nezanedbala. Jinak ho taky nechavam, at se uci veci svym tempem. Stejne kdyz nechce, tak mi na to prdi.

YMLADRIS: diky, ze tohle pises, zacinala jsem se citit uz skoro blbe, ze muj dva ctvrt roku stary syn si az ted zvlada teprve sundat boty. Obleceni si zatim neoblika, ani nevysleka a ani o to nejevi moc zajem... Mam v okoli prave dost i mladsich deti, ktere to zvladaji s prehledem.