YMLADRIS: Nene, pokud zuri, jsem v klidu a hledam zpusob, jak vec vyresit, vetsinou zuri ve chvili, kdy ji neco nejde, tak ji ukazu co a jak, a nebo kdyz ji bere nekdo hracku, to se taky vyresi, a nebo kdyz chce jidlo :)
Ale tohle je takovej proces - vi, ze se to nedela (jako priklad uvedu zasuvku, vytahovani neco z ni, lednicku, anteny, atd.), ona to moc dobre vi, ale jde, podiva se, jestli ji sleduju / sledujeme (dela to ne jen doma se mnou, ale i ve spolecnosti), usklibne / usmeje se a udela to, i kdyz vi, ze za to (ted uz) nasleduje nejaka reakce (bud se ji dana vec vezme, odnese se, nebo se placne). Takze ano, je to forma mocenske hry, ale ja zustavam v klidu, upozornuji nekolikrat ze to se nedela a proc (i kdyz tomu nerozumi), ale je ji to jedno, nebo je jeji touha vetsi, nez respekt nejakejch hranic. A ona hranice potrebuje jako sul. A pokud projevuje takovyhle osobnostni rysy, musim je podle me uz od zacatku zkouset minimalizovat, aby se mi to nahodou nevymklo z rukou a to dite mi neprerostlo za par let pres hlavu a nekopalo do me nekde pred skolkou, ze ono tam nechce (i kdyz to se muze stat tak nebo tak :))
Pro me je dulezite resit to v klidu, ne v afektu (tam podle me vznikaji ty spatne emoce, ktere dite citi), ale nastavit jasne hranice toho, co je pres caru a pres co nejede vlak. Chapu, ze jsou deti, ktere to ani nenapadne, mam jednu takovou kamaradku, vedeme spolu tyhle debaty neustale ... " no ale jeho by nikdy nenapadlo strkat veci do zasuvky, nechapu" a ja "tyvado, ta by tam krome prstu rvala i vsechny plysovy a dreveny hracky" az po "no, on stoji u cesty a upozornuje me, ze tam jezdi auta a je to au au mami, tam nechod" kontra moje dite "tadaaaa, nemam pud sebezachovy a vzdycky tam letim a je mi jedno, co tam leti".