Me by zajimalo, co ma to, ze to dite placnu, tomu diteti do budoucna a do zivota dat? Ze je ok "bit", kdyz nekdo dela neco, co nechci?

LUCKYSWEETY: Ja bych rekla, ze dite v tu chvili proste potrebuje vyeskalovat konflikt a pak uvolnit napeti vztekem a placem. Neprisla jsem na nic, co by tomu zabranilo. Kdyz zvladnu prvni situaci, najde si za chvilku jinou zaminku. Takze spis chci, aby to probehlo rychle. Zkousim potvrdit pocity bez ohledu na tema ve smyslu "je ti tezko/mas vztek/chce se ti plakat?". Casto to zabere, dite se vztekne nebo rovnou rozplace a necha pochovat.

SAAYURI: tak napriklad kdyz je dite nuceny zdravit nebo se omlouvat, kdyz samo nechce/nevidi duvod (v tomhle veku ty souvislosti ani chapat nemuze) tak mu vnucujes pro nej naprosto abstraktbi chovani.

LUCKYSWEETY: Tak tohle ma ten muj presne taky, ale o rok driv. U nas se to hodne projevuje u jidla - chci banan, tady mas banan - nechci ten banan - ok, nenutim - ale ja ho chci! - a takhle ve spirale nekdy az do "pekla". Tak jsem si myslela, ze mu kolisa cukr, ptz jakmile si treba toho bananu kousnul/dal si prvni lzicku polivky atd., tak to skoro hned ustalo. Od te doby hlidam, aby fakt pravidelne neco jedl a zlepsilo se to. Obcas se stane, ze to ma i jindy ne u jidla, ale to je treba pretazenej/blbe vzbuzenej atd.
S tim odvadenim pozornosti, to jsem taky nejdriv delala. Ale bylo mi to neprijemne. Takze kdyz se to stane ted, cekam. Kdyz vidim, ze vnima, tak na nej hodne jednoduse mluvim, kdyz ne, tak nedelam nic/nabizim naruc. Mam pocit, ze si tim tak nejak musi projit, ze si ten zmatek musi odzit. A mam pocit, ze to uklidneni neprichazi az zas tak pozdeji, nez kdyz jsem tu pozornost prevadela.

SAAYURI: Napsala jsem ti dneska nekolikrat, ze diteti v mlaceni ostatnich fyzicky zabranim. Uz nevim, jak lip to napsat.
Akorat se tu cyklis.

SAAYURI: Ono je to trochu o empatii. Znám kluka, kterému je 5. Občas trpí na záchvaty vzteku a mlátí lidi. Jo, dalo by se říct nevychovanej. Ale stačí znát trochu jeho minulost, aby člověk trochu nahlédl, čím si kluk musel projít, a pochopí. To možná není případ batolat, ale i tak. Jsou to prostě prckové, co se nějak vypořádávaj s tímhle světem, a my jim s tím můžem třeba pomoct. U batolat (a 2,5 roční dítě je stále batole, že) je to obvyklé, že neznají ještě moc míru toho, co je ok, a co už ne. Stejně tak stud se může projevovat smíchem, nebo tím že se dítě schovává apod., často prostě ještě nemá dost morální kapacity na to, aby se chytlo za čumák a přišlo s omluvou. Jen prostě, asi bych ty děti tak rychle nesoudila, ono to vypadá jako vážná věc, tyhle batolecí spory a jejich mnohdy divoké chování, ale zpětně mi to už přijde spíš vtipné. Brát to víc s nadhledem, empatií a pochopením, že nikdo se zlým nerodí (čti chce být součástí společnosti a učí se jak na to), jen se stávají třeba nepříjemné situace, a z těch se lépe vyjde tak, že se snažíme druhé pochopit spíše než je označit za "nevychované" a tím je v podstatě tak trochu vyštípávat ze své společnosti. Spory a konflikty jsou příležitostí k růstu :-)

SAAYURI: Dítě je zlé, když nepozdraví paní prodavačku? No to snad ne.

Toto téma zdravení a děkování na "povel" mi připomněl tento článek: http://www.krkavcimatka.cz/2017/01/co-doopravdy-znamena-dekuju.html

SAAYURI: 1,5 roční dítě a omluva? To si moc neumím představit, moje dcera ještě ani neuměla mluvit :-)
Ale to je fuk, pár postřehů - v tomhle batolecím věku je to na hřištích a pískovištích o nervy, batolata si furt berou bábovky a lopatičky, třískaj se tím po hlavě, házej si písek do očí apod., normálka. Neboj, přejde to. A nesoudila bych fakt nějakýho 1,5 ročního klučíka za to, však je ještě malej - ale pozor, to neznamená, že bych já na místě jeho matky nijak nezakročila, kdyby prováděl nekalost - jen že je ještě dost brzo na to posuzovat výsledky té které výchovné metody. A ještě bych dodala, že je metoda, a je rodič, a to jak kdo jakou metodu uchopí, závisí dost na jeho povaze, a také o té povaze a osobnosti to víc vypovídá, než o metodě samotné (a též o povaze dítěte, nejen rodiče ofc) :-). Někdo se strašně kasá tím, jaký je respektující rodič, a přitom to moc nezvládá, jiný ti řekne, že dítě potřebuje hlavně hranice, ale přitom je daleko víc respektující, něž jiný. Nejsou metody, jsou jen různé variace metod dle povahy rodičů a dětí.
Já už s věkem svým a dcery tedy čím dál víc kašlu na jakékoliv metody, a řídím se intuicí a svým vnitřním kompasem toho, co je správné. Dcera (6 let), je pokud mohu zatím soudit, v pohodě (nebudu říkat vychovaná, nesnáším to slovo :-D ), vycházíme spolu zatím suprově, nikoho nemlátí, ale umí se za sebe postavit. Mým "výchovným" záměrem je, abychom spolu všichni v pohodě spolu-žili, nikdo nikoho nevychovává, prostě jen řešíme nastalé situace dle nejlepšího vědomí a svědomí (haha, pokud možno :-), dcera je toho součástí, není něčím "nehotovým", co se teprve má "vychovat". Jsme tu tři, a žijeme spolu, tak se dle toho chováme, aby se nám žilo fajn.