Řešíme doma takový problém - mužovu komunikaci s Malvínou. Já se snažím jet spíš tím resoektujícím způsobem, nechávat dětem iniciativu, učit je, že když něco chtějí jinak, můžeme se domluvit... Muž se mnou v teoretické rovině souhlasí, ale v praxi vydává příkazy a když nejsou okamžitě bez řečí splněny, používá výhružky (nebude pohádka/ nevezmu tě s sebou ven...). Mně se to nelíbí a Malvína na to většinou reaguje zásekem a je z toho zbytečný pláč a řev. Opravdu zbytečný, protože ona se většinou (nepočítám-li její večerní přetažené náladičky) zpočátku opravdu snaží domluvit nebo aspoň pochopit, proč to po ní táta chce. Jenže pro muže vydáním příkazu komunikace končí, přestane dítě vnímat a vůbec nereaguje na to, co mu říká. Když si pak všimne, že příkaz nebyl splněn, nastoupí s těma výhružkama a už to jede.
Čerstvý příklad z dneška: Vypravovali se ven se psem. Muž vydal příkaz "vem si bundu" a vypnul vnímání. Malvína mu dvakrát řekla, že na ni nedosáhne. Bez reakce. Po chvíli si muž všiml, že není oblečená, takže nastoupilo "tak se mnou asi nepůjdeš". Makvína opět zopakovala, že na bundu nedosáhne. Muž ji podal a Malvína se ptala, proč si má brát gumovou, když venku neprší (jiná v předsíni nebyla). Mužova reakce opět "jiná tu není, obleč se, nebo nikam nepůjdeš".
Malvína namítala, že gumovou nechce, že někde musí mít normální. Ozvala jsem se z obýváku, že bunda visí v kuchyni přes židli. Muž tedy vydal příkaz "tak si pro no dojdi", Malvína logicky namítla, že už je obutá. "Tak se zuj a pak se zas obuješ" pravil můj muž s JEDNOU NEZAŠNĚROVANOU botou na noze. Můj muž, který si mě při odchodu z domu pravidelně posílá pro zapomenutý mobil nebo klíče od auta, aby se nemusel zouvat. To už mi ruply nervy, riskla jsem odložení nedokonale uspaného mimina, pro tu bundu Malvíně došla a muže upozornila, že to s tou důsledností přehání a dělá z toho zbytečný boj o moc.
Když se o těchhle situacích bavíme zpětně, tak on uznává, že je to zbytečné a že to není nehlepší komunikační vzorec, i mi říkal, ať ho na to "nějak nenápadně" upozorňuju v průběhu nebo do toho vstoupím. Ale evidentně to nic nemění, on se prostě zasekne v tom, že jako rodič musí dítě donutit, aby udělalo to, co on chce, a už to jede.
Uvítala bych vaše náhledy a rady, jak tenhle vzorec změnit. Nedělá to dobrotu v žádném směru. Malvína se pak taky zasekává, ztrácí iniciativu a stává se nesamostatnou, vzteká se, když se po ní něco chce, nerozlišuje, když je opravdu potřeba pokyn bez diskuzí splnit... Muž to racionálně uznává, ale v těch situacích jede na naučeného autopilota. Jak podobné rozdíly v přístupu řešíte vy?