TAPINA: Nj, ale vždycky nejdes ven planovane.

LUCKYSWEETY: Nepřijde mi to nijak nereálné. Když vím, že v průběhu činnosti už nebudu moct odbíhat pro zapomenuté věci, tak připravit si všechno dopředu nestojí víc než trošku plánování, v práci to tak musím dělat běžně. Oblečení chystám na hromádku taky každé ráno, výrazně to šetří nervy při vypravování do školky.

YMLADRIS: Vlastně dost často jo. Ale já si narozdíl od dětí už umím tu pozornost zjednat.

LUCKYSWEETY: taky mě zaujalo, ze na silnici a v lese ;)

SOLEI: V lese a na silnici? ,) zajímavý. Jinak kdyz dite nechce poslechnout a vyčerpala jsem vsechny nápady a nenápady, tak ho proste zvednu a premistim, kam potrebuju.

Ják řešit situaci.
Dítě v lese. Uložil se do do díry po vyvráceném stromě a něco vykládá breberkam v mechu.
Matka s miminkem v šátku si libuje že mu dala do dnešního bahna gumové kalhoty a jen tak zlehka aby nevzbudila miminko zavolá ze jdeme dál protože zbirame houby a brusinky.
Zbytek řeší otec.
Po deseti minutách volání dítě nereaguje, otec jde a plácne.
Teď sedí vedle mne a trhá si zbytky vlasů že placnul.
Dítě se plácnutím restartovalo v příjemného milého sladkeho chlapečka a ó ničem už dávno neví a já se jeho otci snažím vysvětlit , že měl jít podat ruku a říct - jdem na další brusinky (postavit myši domeček).
Otec se snaži vysvětlit mi, že v lese a na silnici není prostor na debaty a musí se poslouchat bez podmínek.
Mam málo cukru. Dochází mi Salko.

INUSHKA: zajimave. s tebou jedna taky tak? (ze ani nevycka na komunikaci s tebou a mizi a td)

YMLADRIS: Možná jsem to nejasně napsala, ale problém není v tom, že by muž nezvládal kvůli okamžité únavě. On tu kapacitu vnímat dítě nemá proto, že vydáním příkazu pro něj prostě komunikace končí a on se jde věnovat něčemu jinému (oblékat sebe, na příklad). On prostě neumí fungovat multitaskově, to o něm vím. Když mluví, zastaví rozdělanou činnost. Když se soustředí na činnost, vypíná sluch. Nejde o přetížení, stačilo by, kdyby po vydání příkazu půl minuty počkal na reakci dítěte, kdyby ho nepouštěl ze zřetele. Toho autopilota jsem myslela tak, že je to prostě navyklý způsob komunikace s dítětem, který má zažitý ze své původní rodiny.

INUSHKA: z mého pohledu je to neřešitelné. Můj muž to má podobné, když po děcku chce něco co dítě objektivně nemůže splnit tak zasahuju, žádné nenapadne opravy, prostě na rovinu a nahlas. Ten náš trumbera se malo kdy věcně brání, obvykle mlčí a kouká bez reakce což tatínka děsně rozčiluje. Většinou se těmhle situacím snažím předcházet ( manžel není schopen dítě obléct protože neví kde co má -uz rri roky je vše na jednom konkrétním místě )- takže chystám hromádky, případně dopředu vydám instrukce s přesným popisem.
Uklidnuju se tím, že tatínek není maminka, tak ať si zvyká.

Řešíme doma takový problém - mužovu komunikaci s Malvínou. Já se snažím jet spíš tím resoektujícím způsobem, nechávat dětem iniciativu, učit je, že když něco chtějí jinak, můžeme se domluvit... Muž se mnou v teoretické rovině souhlasí, ale v praxi vydává příkazy a když nejsou okamžitě bez řečí splněny, používá výhružky (nebude pohádka/ nevezmu tě s sebou ven...). Mně se to nelíbí a Malvína na to většinou reaguje zásekem a je z toho zbytečný pláč a řev. Opravdu zbytečný, protože ona se většinou (nepočítám-li její večerní přetažené náladičky) zpočátku opravdu snaží domluvit nebo aspoň pochopit, proč to po ní táta chce. Jenže pro muže vydáním příkazu komunikace končí, přestane dítě vnímat a vůbec nereaguje na to, co mu říká. Když si pak všimne, že příkaz nebyl splněn, nastoupí s těma výhružkama a už to jede.
Čerstvý příklad z dneška: Vypravovali se ven se psem. Muž vydal příkaz "vem si bundu" a vypnul vnímání. Malvína mu dvakrát řekla, že na ni nedosáhne. Bez reakce. Po chvíli si muž všiml, že není oblečená, takže nastoupilo "tak se mnou asi nepůjdeš". Makvína opět zopakovala, že na bundu nedosáhne. Muž ji podal a Malvína se ptala, proč si má brát gumovou, když venku neprší (jiná v předsíni nebyla). Mužova reakce opět "jiná tu není, obleč se, nebo nikam nepůjdeš".
Malvína namítala, že gumovou nechce, že někde musí mít normální. Ozvala jsem se z obýváku, že bunda visí v kuchyni přes židli. Muž tedy vydal příkaz "tak si pro no dojdi", Malvína logicky namítla, že už je obutá. "Tak se zuj a pak se zas obuješ" pravil můj muž s JEDNOU NEZAŠNĚROVANOU botou na noze. Můj muž, který si mě při odchodu z domu pravidelně posílá pro zapomenutý mobil nebo klíče od auta, aby se nemusel zouvat. To už mi ruply nervy, riskla jsem odložení nedokonale uspaného mimina, pro tu bundu Malvíně došla a muže upozornila, že to s tou důsledností přehání a dělá z toho zbytečný boj o moc.
Když se o těchhle situacích bavíme zpětně, tak on uznává, že je to zbytečné a že to není nehlepší komunikační vzorec, i mi říkal, ať ho na to "nějak nenápadně" upozorňuju v průběhu nebo do toho vstoupím. Ale evidentně to nic nemění, on se prostě zasekne v tom, že jako rodič musí dítě donutit, aby udělalo to, co on chce, a už to jede.
Uvítala bych vaše náhledy a rady, jak tenhle vzorec změnit. Nedělá to dobrotu v žádném směru. Malvína se pak taky zasekává, ztrácí iniciativu a stává se nesamostatnou, vzteká se, když se po ní něco chce, nerozlišuje, když je opravdu potřeba pokyn bez diskuzí splnit... Muž to racionálně uznává, ale v těch situacích jede na naučeného autopilota. Jak podobné rozdíly v přístupu řešíte vy?