Zdálo se mi, že jsem zjistil, že nemám zkoušení z histologie.
No jo. uvědomil jsem si ve snu, ale jestli nemám zkoušení z histologie, tak nemůžu mít zápočet. Ale za tenhle rok mi přeci docent Zach oba zápočty zapsal. To musí znamenat, že nemám zápočet z loňska. V tom případě jsem ale ani nemohl dělat zkoužku ze základů buněčné medicíny, což znamená, že jsem si ji musel přetáhnout do letoška a místo abych měl dvojku, jak jsem si myslel, budu tu zkoušku, se kterou jsem jak dlouho zápasil, muset dělat znova letos.

Jestli to zkouškové brzy neskončí, asi mi definitivně hrábne.

Vcera jsem si v sest vecer na chvili lehla a vzbudila se az ted. Mezitim se mi zdalo, ze jsem na miste, ktery vypadalo asi jako Pekelny doly s plazi a snehem (nebo nejakym jinym vysokym nanosem bilyho bordelu, mozna soli z ty vody) . Hodne tmavy misto. Obloha tam teda bud nebyla nebo byla nejaka vypalena jako v matrixu. Kazdopadne tam z ty oblohy nebo toho kamennyho stropu visely nebo levitovaly deti a to tak, ze byly oblicejem dolu, ale kolena jim taky visela dolu, coz mi neprislo nijak divny. Nad tema detma jsem se taky prilis nezamejslela, ale vedela jsem, ze nejsou po smrti, ze jen spi, hibernuji nebo tak neco. Byly cca 10 metru nade mnou a nebylo jich moc. Uprostred ty plazicky byla takova ta klasicka bila plastova zidle. Coz bylo jediny, co tam bylo. Posunula jsem ji bliz ke stene ty jeskyne, nebo k takovymu utesu. Byla jsem zrejme venku i vevnitr soucasne, nevim, jak to popsat. Je mozny, ze tam byla atmosfera tak husta, ze to vytvarelo pocit nejakyho stropu, ale byla to jen obloha, jestli mi rozumite. Zahrabala jsem tu zidli tak do pulky do toho snehu/bilejch krystalu cehosi. Krome tech hibernujicich deti levitujicich nebo visicich z kamennyho stropu/zvlastni oblohy tam nikdo nebyl. Vedela jsem, ze tam vseobecne nikdo vzhuru neni, v tyhle dimenzi, tomhle svete, ze jsem sama. Vydala jsem se tam nekam takovou asfaltkou, co byla za tou plazi. Vsechno bylo porad strasne tmavy. Pak jsem se vzbudila

Mě se v běžně zdají divné sny, ale ten dnešní asi vede...

Nejdřív se mi zdálo, že se vracím jako pasažér luxusní vyhlídkové vesmírné lodi, povídala jsem si s pasažéry a jeden z nich byl živý ocelot (hvězda nějaké televizní šou). Pak byl střih.
Vzbudila jsem se v tramvaji na konečné někde neznámo kde v Praze. Nějak mi došlo, že je to pořád sen a zamýšlela se, co dál. První myšlenka patřila S. a RPGčku, takže jsem se objevila u ní s pár dalšími lidmi... Pak mě napadlo, že můžu něco dělat i "reálně".
Začla jsem dobývat nějakou vysokou pevnost, kde banda "těch zlých" unášela mladé lidi, hlavně holky pro skupinku starých čarodějnic, které z nich stáčely nějaký ten lektvar mládí.
Nepřátel bylo hodně, ale když má člověk všechny superschopnosti, co ho napadnou (včetně toho, že jsem okamžitě věděla, které musím zabít a kterým stačí vysvětlit/pohrozit nebo tak něco a polepší se)... Zachráněné jsem posílala do bezpečí, někteří trvali na tom, že půjdou se mnou.
Ale čím výš jsem postupovala, tím mi přišlo, že moje schopnosti zlobí, asi jako když dochází baterie v ovladači. Úplně nahoře nakonec zbývala jen hlavní ježibaba a u ní mi najednou nefungovalo vůbec nic. Neměla jsem strach (ve snu mi nic neublíží), ale dost nevěřícně jsem se na ni podívala a ona mě jedinou myšlenkou poslala pryč. Vzbudila jsem se dokonale vzhůru...

Byl jsem na summitu OSN. Pomohl jsem ta zadržet ženu (jednu z delegátek), která se podílela na íránském jaderném programu a pomohla íráncům získat jadernou zbraň.
Bavil jsem se s chlapem, který po mně chtěl, abych ji zadržel, a ten se chvástal, že za žena ještě dnes zemře, až z něj vypadlo, že ji chtějí popravit bez soudu. To se mi úplně nelíbilo, tak jsem se s ním chvíli hádal, pak mu dal pěstí do nosu, popadnul holku a utíkal.
Začala honička, kde nás pronásledoval ten chlap, jeho kumpán a nějaká žena. Po cestě se postupně přiznali, že ji chtějí zabít hlavně kvůli tomu, že těm dvěma chlápkům odmítla dát. Pronásledování vyvrcholilo na zapadlém kusu železniční tratě, kde já, už značně zraněný a krvácející, jsem postupně ty tři tolik zmlátil plácačkou na mouchy, až nebyli schopní pokračovat. Pak jsem se doplazil na silnici, kde na mě už čekala žena z íránského jaderného programu, stopla auto městské policie a to nás odvezlo do bezpečí.

Bylo to něco mezi Pánem much, stalkerem a Dark Souls. Ve snu mi mohlo být tak čtrnáct.

Byli jsme v nějakém přístavním městečku na pláži. To místo bylo něčím zvláštní nebo významné, hodně lidí tam cestovalo, ale všechno zatím vypadalo normálně.
Pak, když jsem jednou byl na svahu nad pláží, se všechno změnilo. Někdo umřel, buď se utopil, nebo ho někdo utopil. Ozval se hlas, který mluvil o lidském slovu (které mělo v kontextu znamenat duši), setmělo se a návštěvníci začali umírat, často poměrně brutálně, něco je zabíjelo Vzal jsem nohy na ramena, vyběhnul jsem nahoru na parkoviště a začal se přehraboval odloženými batohy. Našel jsem jednu slušnou krosnu, popadnul vedle ležící spacák a utekl se schovat do lesa.
Po nějakém čase schovávání jsem potkal staršího muže a Zrzka, kterému bylo taky zrhuba okolo patnácti, a nějaký čas jsme přežívali spolu - kdo si nedal pozor, toho mohla snadno rozsápat nějaká příšera, které se potulovaly po okolí, nebo mohl umřít jen tak, na nějakou anomálii. Muž měl u sebe svitky, které byly označeny jako Proroctví, a když to Zrzek zjistil, počkal na vhodnou příležitost a ubodal ho nožem, protože nechtěl, aby muž vyzradil, co ví. Když se Zrzek nedíval, opatrně jsem sebral svitky a vydal se za ním. Nakonec jsme došli zpátky na parkoviště, kde jsme potkali další skupinu mladistvých, a rozhodli jsme se založit komunitu vedenou Zrzkem.
Nějaký čas jsme přežívali, víceméně lovením menších zvířat a okrádání kolemjdoucích. Celá oblast - pláž, svahy a několik bloků domů - byla najednou nepřístupná, nikdo se nedostal dovnitř ani ven. Po čase mě Zrzek začal podezřívat, že mám svitky s Proroctvím, a začal plánovat, jak mě zabít. Naštěstí jsem včas zjistil, o co mu jde, a utekl.
Chvíli jsem se schovával mezi domy, než jsem se rozhodl, že půjdu domů. Když jsem ale byl před naším domem, došlo mi, že nemůžu jen tak přijít domů, když jsem byl víc jak rok pryč po tom, co jsem řekl, že jdu jen na koncert. Rozhodl jsem se proplížit na dvorek, tam mě ale dohnal Zrzek a jeho lidé.
Chvíli mě soudili a pak rozhodli, že mám spolknout pilulku s jedem a zapít ji. Podařilo se mi ale pilulku schovat v puse a pak ji vyplivnout, aniž by si toho někdo všimnul. Předstíral jsem, že jsem mrtvý než všichni odešli, nějaký čas žil v opuštěné stodole, vyhýbal se Zrzkovým hlídkám a po tom, co jsem našel velký nůž, jsem se rozhodl pomstít a zabít Zrzka.
Přidali se ke mě ještě další dva kluci. Nějaký čas jsme pozorovali, jak si žije tábor na parkovišti - oproti původním Zrzkovým rozkazům, který si přál mít čistě loveckou-sběračskou komunitu, začali někteří lidé pěstovat zeleninu. Další zase sestrojili něco mezi autem a beranidlem, se kterým se rozjeli proti neviditelné bariéře na konci parkoviště, která nás odřezávala od zbytku světa. Vždycky je však hodila zpátky na parkoviště.
Rozhodli jsme se jít na hřiště vedle parkoviště, kde bylo velké hrací bludiště a kde se dalo najít nějaké jídlo. Po chvíli jsme ale zjistili, že tam nejsme sami - byli tam s námi dospělí chlápci známí jako Černí (protože nosili černé uniformy), o nichž se vědělo jen to, že nechat se jimi chytit znamená konec. Schovávali jsme se před nimi v bludišti a snažili se je obejít a utéct jim, ale nakonec nás pochytali a chtěli odvést.
Jak nás odváděli, došlo mi, že ten moment, kdy se na pláži poprvé někdo utopil, byla metafora pro První hřích, kdy se všechno pokazilo. Jak nás vedli mezi paneláky, kde měli svoje sídlo, docházelo mi, že mají s tím, co se tady děje, hodně společného a vědí, co se děje. Dovedli nás na plácek mezi paneláky, kde hořely velké vatry. Přehrávaly se nám vzpomínky na události od začátku, kdy jsme se octli uvěznění v pobřežní čtvrti. Černí se nám chystali vysvětlit, co tohle všechno znamenalo, jaký význam to celé mělo a jaké si z toho máme vzít ponaučení.

Bohužel, než nám to řekli, probudil jsem se. Ani jsem si nikdy nepřečetl svitky s Proroctvím, což mě fakt mrzí.

Šli jsme s rodinou na procházku na Hrad, ale když jsme vyšli Zámecké schody, zjistili jsme, že před branou leží rakev se Zemanem zaházená květinami. Část návštěvníků začala spontánně slavit a tleskat, včetně mojí mámy, což jsme jí spěšně zarazil. Rakev pak několik malých kluků (kolem šesti let) odneslo do krypty, ale rakev po cesta nějak divně poblikávala a mizela, jako by to byl hologram, a občas se místo ní objevil relikviář s ostatky svatého Václava.
Pak jsme šli na prohlídku krypty. Cestou jsme s bráchou potkali krásnou snědou dívku, která s námi začala flirtovat. Brácha jí stihnul dát číslo, než jsem ho napsal já, byla už pryč.
Pak jsme se sešli doma u večeře. Najednou dovnitř vtrhla jedna kamarádka s tím, že je duch, protože se zabila z nešťastné lásky ke mně. Chvíli jsme se honili po domě, než jsem ji dohnal venku. Starala se tam o dvě děti, které, jak mi k určité úlevě prozradila, nebyly její. Pak mi řekla, že je samozřejmě naživu a celé to byl vtip.
O nějaký čas později přišel chlápek se svým synem, že hledá synův domácí úkol a že se mi nejspíš pomíchal s nějakými dokumenty. Vzpomněl jsem si, že jsem něco takového viděl, tak jsme prohledal svůj pracovní stůl a celou zahradu. Nic jsem nenašel, ale když jsem jim to řekl, prohlásili, že ho musí najít, nasáčkovali se mi do domu a začali ho celý postupně prohledávat. Pak mi zavolal známý, jestli nechci jít na pivo, tak jsem šel.
Cestou z hospody jsem se nachomýtl k nějakému LARPu. Šli jsme do Veletržního paláce, a když jsme vylezli ven, stáli jsme na Seifertově ulici, kde stály barikády a za něco se demonstrovalo. Někdo tam hodně řečnil o tom, jak nesmíme polevit a musíme na barikádách vydržet, ale pak se mi začalo chtít na záchod a zjistil jsem, že mám na sobě tři košile místo jedné, tak jsem šel domů.

Jako jiz tradicne o party na Manhattanu. A pripravach na nic. A legraci, kterou jsme si uzili. A prekvapeni nakonec.

Dnes to teda bylo fakt výživný....
Byla jsem v lese s dcerou a mužem. Najedou se objevilo divoké prase, začalo nás honit. Muž s dcerou vylezli na strom, já na druhej. Muž koukal do blba a dcera mu spadla na zem, rozbila si hlavu. Tak se sebral a utíkal pro pomoc. Já jsem se nás snažila chránit, ale nebylo nakonec třeba, objevil se tam nějaký pokoj, byl toho prasete, který šlo umývat nádobí a pozvalo nás dál :D
Pak se mi zdálo, že jsem byla na nějakým parkovišti, kde byl sraz veteránů, aut. A potkala jsem tam známýho, kterej měl sbírku nazi uniforem a k tomu měl klobouky. A v těch kloboučkách měl v podšívce KPZku a bavlnky na vyšívání.
No a třetí dost nepříjemnej sen, že jsem šla plná modřin k doktorovi, zjistili mi nějakou agresivní leukémii a měsíc života před sebou. Měla jsem strach o dceru, a fakt se mi nechtělo umřít.
Chocholouška pls!

Povídal jsem si s jednou kamarádkou, a vypadlo z ní, že přes nějakého bratrance zná Klause. Profesora Václava Klause, našeho bývalého presidenta.
Později jsem byl na oslavě nějakého státního svátku potkal Livii Klausovou. Ta za mnou přiběhla s tím, že jsem určitě ten chlapec, o kterém jí to děvče vyprávělo, a že mě seznámí se svým manželem. Doprovodil jsem tedy Klause s manželkou a vnoučaty k autům, a celou dobu jsem usilovně myslel na to, že nesmím prokecnout, že jsem sluníčkář.
Pak mě odvezli k nim domů a přesvědčili, abych zůstal na večeři - mají svíčkovou, a vnoučata to vždycky strašně zhltnou, já ji alespoň ocením. Chtěl jsem si umýt ruce, ale z dávkovače na mě místo mýdla vyjel kečup, tak jsem se omluvil a šel hledat koupelnu. Po cestě jsem ve vedlejší místnosti narazil na nějaké lidi, jak hrají Artemis, tak jsem se k nim přidal a na večeři jsem zapomněl.
Když začalo být pozdě, rozloučil jsem jsem se s Klausovými a vydal se domů. Po cestě jsem narazil na jeden bar, který byl propojen s večerkou. Tu potřebovali zbavit alkoholu, a tak vyhlásili akci, že jakýkoliv alkohol, který člověk ve večerce najde, může zadarmo vypít. Jenže když jsem tam přišel, všechno už bylo vypité, a tak jsem měl vztek na Klausovy, že mě tam drželi tak dlouho. Chvíli jsem jen tak kecal v baru, pak už začínalo svítat, tak jsem se vydal hledat auto, které jsem nechal o pár bloků dál.

Někde jsem sehnal samonabíjecí pušku, a tak jsem se s jednou kamarádkou vydal bojovat na Ukrajinu.
Udělali jsme si kryt v rozbořeném domě a drželi jsme křižovatku. Později jsme zjistili, že o pár domů dál v ulici se zakopalo několik našich známých. Nějaký čas jsme tam nějak tak bivakovali, než přišel útok. Chvíli jsme se snažili střílet směrem, ze kterého přicházel nepřítel, ale pak jsem zpanikařil sebral kamarádku a začali jsme utíkat do lesa a dál. Nakonec jsme doběhli do nějaké jeskyně, kde jsme potkali chlápka v modré helmě, tak jsme odhodil pušku a vzdal se. Voják OSN mě odvedl na jejich velitelství, kde nás na nějakou dobu zadrželi. Pak mi dali nabídku, že mi dají nějakou drogu a budu znásilňovat zajatce jako formu mučení, aby se zjistilo, kdo je voják a kdo ne. Odmítl jsem, ale o tu nabídku se popral jeden známý s nějakým slizkým dědkem.

Nějak jsem se dostal domů a vyrazil na chatu, kde jsme s rodinou chtěli jít do divadla. Představení mělo ale velké zpoždění, a tak jsem šel navštívit jednoho souseda. Museli jsme jít hodně potichu, aby nás nezjistili a nezačali bombardovat. Došli jsme k sousedovi - z nějakého důvodu jsem na sobě měl poutnické hadry a v ruce hůl - a potkla tam svého kamaráda z dětství, které se později zabil na motorce, a vypadal tak, jak jsem si ho pamatoval, když nám bylo osm. Pak jsem si povídal s jeho otcem, pochválil jsme mu výhled z terasy - i když jsme byli ve středních Čechách, měl krásný pohled na hory a kopce - a pak jsme se hrozně dlouho fotili.

Chtěli jsme s přítelkyní jít na Svatojakubskou pouť. Koupili jsme si uloveného jelena, abychom měli co jíst, a vydali se na letiště. Má drahá cestou sjela dvě čáry kokainu, který si koupila od kolegy Araba, a najednou vedle nás zastavil neoznačený autobus, z něj vyskákali chlapi a odvlekli ji dovnitř. Následovala honička v autech, a když jsem je nakonec dohnal, zjistil jsem, že to jsou policajti v utajení, co si zapomněli zapnout maják.
Dojel jsem tedy na letiště, odletěl do Španělska a došel do hor asi 200 km od Santiaga, které shodou okolností vypadaly jako okolí Machu Picchu. Tam jsem v jedné chatě narazil na staré známé z minulé cesty, natruc jsem snědl celého jelena a asi týden jsme pili. Pak jsem dostal SMS od přítelkyně, že ji policajti nechali jít výměnou za to, že jim řekne všechno o svém dealerovi, sešli jsme se a konečně se vydali na cestu.

Obri aquapark, kde jsem byla s prateli... Dlouhatanske skluzavky, vzrostle stromy, morska voda a zelvy a delfinu a rybicky a rejnoci.... Tolik mozmosti co delat... Objimani s delfiny a vubec cela fauna byla pratelska a komunikativni... Male bazenky s barevnymi krystaly s hudbou pro relax, lehatka v zakoutich na odpocivani... Svetlo i pritmi, smich i ticho... Holky na skluzavkach s neuveritelnymi obrovskymi nafukovacimi prevleky... Holky s neskutecne dlouhyma vlasama...
Pocit naproste nadhery, byla jsem unesena jak je to vsechno nove zajimave a krasne...

Zabíjení gryfinnů a zombie krys nožem. Královna vetřelců a lítání za ní (bez pomůcek) oblohou a snaha sestřelit i ji. Na konci vyčítání bratrovi, že chce abych odstranil z vany šneky, když jsem blízké právě sám zachránil od příšer a posléze havarování kosmického modulu do našeho baráku a bytu a hemžení Nasa a vojáků pod vchodem se vší tou X Files tajemností, modrým povlakem "z vesmíru" na věcech a pomalým hýbáním lidí v hazmat suits.

Mám dost.

Na jeden seminář jsme měli mladou doktorku, která nám to dávala dost sežrat. Napůl z hecu jsem ji pozval na ples, protože jsem zrovna neměl s kým jít, ale ukázala se být fajn, tak jsme spolu nějaký čas chodili, jak moc to jen za zády jejího žárlivého přítele šlo.
Nakonec mi ale dala kopačky, protože její přítel měl lepší obvod stehen (jestli větší, nebo menší jsem se už nedozvěděl).

Ve druhém snu jsem byl členem britských commandos za druhé světové války. Zaútočili jsme na německou základnu, ale po prvním úspěchu jsme narazili na velkou přesilu. Po tom, co mi pozabíjeli většinu kamarádů jsem začal utíkat a Němci za mnou.
Nakonec jsem dorazil k hranici, kde nějaká korporace vpouštěla za poplatek (na který jsem neměl) návštěvníky do skanzenu mimozemské civilizace. Štěstí bylo, že na vstup neměli ani moji pronásledovatelé, takže jsme tam tak trapně postávali, koukali na sebe a pokoušeli se vyšmelit části naší výstroje za kredity.

Dělal jsem zdravotníka na nějakém táboře, a jednou v noci za mnou přišla nějaká ženská, že bude rodit. Zeptal jsem se, jak často má kontrakce, posadil ji do křesla a doběla rozpálený šel hledat skutečného lékaře, nebo alespoň hlavního vedoucího, abych ho mohl seřvat za to, že mě nutí dělat věci, na které nejsem kvalifikovaný.
Nenašel jsem ani jednoho, ale když jsem se vrátil, dítě bylo na světě, tak jsem akorát odstřihl pupeční šňůru a bylo.

Že jsem Dayanara.

Zdálo se mi asi ještě zilion snů dneska a všechny si aspoň trochu nebo i dost pamatuju. Dneska byl divný den. Máte to taky někdo tak? Možná něco "ve vzduchu"?

Skákalo se, přes velikou zeď a na druhé straně do veliké hloubky. Co si pamatuju bylo, že "arabský způsob" (hra byla z náboženských důvodů velmi oblíbená mezi araby) byl, že skok se provedl tak, že v momentě samotného přeskoku nejvyššího bodu zdi, kdy se navíc hrozně zpomaloval čas, se jeden musel téměř dotknout, ale přitom vůbec nedotknout vrchu zdi. Čím blíž, tím víc se zpomalil čas a skok byl zábavnější / lepší / hustější. Dotek se zdí ale skok anuloval a člověk zůstal pak už nahoře a musel to zkusit znovu.

Zeď měla asi 50 - 100 metrů, nahoře byl ochoz a prohlubenina pro ty, kteří chtěli víc hardcore skok a pádem se nešlo zabít. Byl sice rychlý skoro jako normální pád, ale teleportační tj. gravitace při dopadu neexistovala a "nezabíjela".

Nejvíc tam bylo arabů vždycky. Vlastně jo, oni měli svoji zeď, trochu jinou než ostatní a byli v tom skákání nejlepší sportovci. A evropani neuměli moc často jejich typ skoku - my samozřejmě s kamarádem jo :D :D A byli normálně přátelští a normálně divní jako i ve světě probouzení se jsou.

Byl kolem toho i nějaký děj, kdy jsme tam chodili, platili si vstupné, a taky šli prozkoumávat vedlejší budovu, kam nikdo nechodil a byla divná. Ale to už si nepamatuju.