Byl jsem medvědem, který zjistil, že umí mluvit a musel zachránit zvířata proti zlé skuplně lidí mj. zaměstnávající Storm Troopery. Další medvědi, liška a jelen se přišli schovat, gepard a vlk mi řekli, že mi nevěří, když jsem začal mluvit a říkali (po zvířecku), že jsem se s lidma spolčil a utekli pryč.

Běžel jsem do přístavního městečka za hodnou zooložkou, která o mě veděla z předtím. Seděla na zahrádce v kavárně na molu a zrovna se bavila se zástupci zlých. Šťouchal jsem do ní čumákem, aby šla se mnou, nemohl jsem prozradit, že umím mluvit lidsky. A pak teda šla, naštěstí mě pochopila. A pak jsem na ní spustil opodál lidskou řečí a ji to vůbec nepřekvapilo.

Jak do dopadnulo s válkou mezi lidmi a zvířaty nevím, už jsem se pak probudil.

Nějaký kamarád dělal speciální efekty u filmu, a já u toho okouněl. Jeden den se měla natáčet scéna, kdy vesmírní mariňáci seskočí do opuštěného vymřelého města, a my jsme měli skákat s nimi.
Plánovaný seskok na jedno místo se nepovedl, a tak jsme byli roztroušení po celém městě. S několika mariňáky začali bojovat nějací mutanti, co se schovávali.v norách, a pár jich dokonce zabili. Já jsem doskočil do jakýchsi stok, a po tom, co se situace uklidnila a mutanti se stáhli, jsem se vydal k místu srazu, kde jsem se měl potkat se zbytkem.
Potkal jsem jednoho nebo dva mariňáky a společně jsme se vydali přes náměstí, které bylo plné mrtvých těl, teď už spíše koster. Už jsme podle mapy nebyli daleko od ostatních, když někdo překročil nějakou hranici, začal foukat vítr, lety přinesl hrůzné, nesmyslné hlasy, které neměl kdo vydávat a které nám šeptaly, nebo spíš hučely do uší, a masy mrtvých se daly do pohybu směrem k nám.
Dali jsme se na zběsilý útěk, mrtví nám byli v patách a hlasy čím dám víc sílily. Nakonec jsme doběhli za nějakou zeď, ve které byly vrata. Ta vrata jsme za sebou po delším lomcování uzavřeli, což hlasy utišilo, a zavolali na základnu, aby nás přijeli vyzvednout.
Už přesně nevím, jak jsme se odtamtud dostali, ale pak jsme se s tím kamarádem shodli, že příště si ti filmaři můžou dělat speciální efekty sami.

Jel jsem tramvají domů z fakulty a povídal si s nějakými spolužáky. Někdo mi ze srandy navrhnul, abych sehnal herák, tak jsem si říkal, že až vystoupím, budu muset najít někoho, koho se budu moct alepsoň v žertu na koupi heroinu zeptat.
Vystoupil jsem o něco dřív, protože jsem potřeboval na záchod. Octnul jsem se v klasickém socialistickém panelákovém nákupním a kulturním středisku, kolem kupa betonu a ne moc hezkých obchodů. Našel jsem výtah
a vyjel nahoru. Zjistil jsem, že vede do městské knihovny, která sama o sobě měla dvě patra. V horním byl v salonku sraz nějakých náglů, kteří zpívali rasistické písně a nadávali na Havla, tak jsem se nenápadně vytratil o poschodí níže. Tak si zase hrály děti a do toho tam občas postával nějaký důchodce, ale vlastně si nikdo moc knížek nevšímal.
Vrátil jsem se do horního patra a vyhnul se náckům a vydal se na průzkum. Knihovna nejspíš bývala původně nějaký zámeček, protože měla krásné krby a vysoké stropy a zdi zdobené parožím, a zároveň kdysi sloužila jako skautská klubovna, protoře tam byl nádherně vyřezávané kliky a dřevná závaží na závěsy s motivem jelena.
Ještě jsem si stihnul pomyslet, že musí stát majlant to vytápět, než jsem se probudil.

do práce přišel John Cleese. Opíral se tu o kávovar a krásnou angličtinou a s úsměvem diskutoval s ostatními. chtěla jsem se zapojit taky, ale pokaždé mi vyskočil urgentní mail nebo jiný problém a nemohla jsem odejít od počítače. pak začal konverzovat i česky. mluvil strašně rychle, že jsem vůbec nechytla co říká a počítač se mi zbláznil, takže všechna práce stejně přišla vniveč...

o tom, že jsem měl strašně moc peněz a šel jsem je všechny utratit za knížky. nakonec jsem si ale vybral jenom dvě a obě si je nechal podepsat od knihkupce, protože je napsal on. nějakej cestopis o zemi, která snad ani neexistuje a knížku o fenomenologii.

O vzniku vesmíru. Vracení v čase. Robotická budoucnost, všechno přesně na milióntinu milimetru, budeme vzpomínat na staré časy nepřesnosti a rozviklaných vrátek. O šíření učení bible, kamoš byl prorok a mluvil nesrozumitelným starodávným jazykem, plahočil se pouští s rolí papíru v ruce, který nebyl na psaní, ale k jídlu.

Já byl z budoucnosti a měl jsem na ruce nějakej mega nástavec, v kterým jezdila taková kulička sem a tam po labyrintu přesně vysoustružených drah. V jednu chvíli jsme se srazili, 3 lidi, každý z jiného časového pásma. Jak málo stačí k tomu, aby se změnily dějiny.

dobrej blázinec. další díl série snů, které překračují bežné snění, vládnou neuvěřitelnými barvami a silným příběhem, jehož kořeny sahají až do okamžiku velkého třesku.

Další post-apo. Člen rodiny tří, po cestě světem přibral čtvrtýho (malej kluk), infiltrace skladu se zásobami "zlé organizace" která drží pod krkem přeživší a sama sobě do kapsy vrší. Děti nezůstaly pozadu, jejich odlákávání pozornosti se velmi hodilo. Nějaké to střílení, paranormální jevy v sekci laboratoří, aliance, podrazy, nečekaná rozuzlení. Těsně než jsem se probudil žena musela odejít mezi nepřátele za něčím, co musí udělat sama a my na ní na konci snu čekali, jestli příjde zpátky a celé mi to začalo lézt na mozek ve smyslu, jako že jsme jim tam nechali a začal jsem řešit klasické filmové dilema "nechat druhýho dělat si to po svým" a nebo "jít druhýho zachránit i když nechtěl(a)"

Já se jdu odstěhovat do snů prostě už. Na tohle vezdejší realita nemá.

Byli jsme zvláštní sebranka, vedená podivným chlapíkem (nejspíš bývalý tělocvikář, občas mírně rasistický), která chodila po opuštěném městě, které sužovalo zlo a hledala předměty, které měly to zlo zastavit - různé kameny, květiny nebo kinder vajíčka. Tím zlem byl dávný vládce, který při nějakých magických pokusech sestoupil do Propasti, jejíž temnota pohltila jeho duši, a on teď blíže nespecifikovaným terorizoval živé.

Po dlouhé a strastiplné cestě, kdy se nám povedlo některé předměty získat a některé ne, jsme došli na konec - do opuštěné samoobsluhy, kam jsme měli získané předměty rozmístit a provést nějaký rituál, který nás měl zachránit. Jenže jsme neměli všechny předměty, zpátky jsme se vrátit nemohli a nikdo nevěděl, co dál.
Většina skupiny se utábořila venku, odpočívali, několik lidí, o kterých jsme si do té doby mysleli, že zemřeli, se vrátili. Dál jsem zkoumal samoobsluhu, obrazce v ní a rituál, a pomalu mi začínalo docházet, jak to vlastně celé je a jak to funguje. V tichosti jsem shromáždil několik lidí, kterým jsem věřil, a přesunuli jsme se zpět do samoobsluhy.

Rozmístil jsem je, jak bylo potřeba, a začali jsme rituál i bez získaných předmětů. Rituál se podařil, pode mnou najednou povolila podlaha a já jsem se propadl do Propasti - něco nesmírně zapovězeného, protože se věřilo, že jakýkoliv kontakt s Propastí nenávratně pošpiní duši dotyčného. V Propasti jsem našel tělo zesnulého vládce, nad kterým se vznášel černý obláček zla. Snažil jsem se vládce probudit a oblak rozehnat, ale cítil jsem, že mně samotnému dochází čas, než si ke mně Propast najde cestu, tak jsem toho nechal a vyšplhal zpět do normálního světa.

Kráce po návratu jsem se probudil. Doteď nevím, jestli se mi dávného vládce podařilo očistit, nebo jestli moji vlastní duši nepošpinila Propast.

zdálo se mi, že Praha je plná ruské vojenské techniky. člověk nemohl projít ulicí, aby nevrazil do tanku nebo obrněného transportéru, z Vltavy koukalo několik absurdně velkých ponorek a všude posedávali ruští vojáci a pokřikovali na všechno, co aspoň z dálky vypadalo jako koukatelná holka. prý to bylo "vojenské cvičení", ale ani v tom snu jsem tomu nevěřila. spěchala jsem do práce a zasekla jsem se u Vltavy, kde mě parta vojáků hecovala ať skočím do řeky z věže jejich ponorky a nechtěli mě pustit pryč... a Pražský hrad byl na malém ostrůvku uprostřed Vltavy...

Zdálo se mi, že jsem Havel v současné politice. A byla jsem dost vyděšenej z toho, co se děje. :))

Jel jsem vlakem. Nějakým hodně velkým vlakem, který měl dvě patra.
Seděl jsem v salónku nad schody na pohovce, a chodili za mnou lidé, které jsem dřív znal, a povídali si se mnou. Několikrát už měl vlak dojet si stanice a já jsem se zvedal, abych šel dolů po schodech, ale vždycky přišel někdo další, koho jsem hrozně dlouho neviděl, a dal se se mnou do řeči.
Jestli jsem nakonec vystoupil nevím.

Mě zatmění nějak zvlášť nebere (nic proti) a navíc jsme tu měli oblačno, takže ze setkání rodiny kvůli zatmění bylo povídání si u koláče. Ale protože to oba všichni z rodiny řešili a v televizi dávali ta různá povídání o astronomii, tak jsem astronomický zážitek nakonec měl. Zdálo se mi o gargantuovském měsíci, asi tak přes třetinu horizontu. Mj. vypadal fakt jako Bloodmoon a emanace included. Teď ze mě bude asi vlkodlak.

Byla jsem slavná a známá herečka? zpěvačka? v Hollywoodu nebo podobně pozlátkové společnosti. Na jednom z řady večírků (trochu připomínal úvodní scénu z Indiana Jonese 2 než se začlo střílet) jeden kolegů umělců dal jasně najevo, že mě a jednoho dalšího kolegu považuje za odpovědné za dehonestaci své osoby na posledním společném projektu. Byl to plán pořadatele/hostitele a my s tím neměli nic společného, ale nevěřil nám. Chystal nějakou strašlivou pomstu, proto jsem se rozhodla na čas zmizet.
(střih ve smyslu "obraz na dospělého zdravého psa a několik koček + prolínačka jak k tomu došlo")
Byla jsem na chalupě s babičkou. Sousední dům byl rozpadlé stavení se zanedbanou zahradou. V hlavě se mi ozval hlas vypravěče, že v tom domě žila slavná osobnost (detaily si nevybavuju), kterou někdo strašlivě proklel a příbuzní ji tam nechali umírat... Šla jsem tam a z trosek a bince na verandě jsem odvedla obrovského a brutálně podvyživeného psa (velikost a tvar jako velmi velmi zanedbaný vlkodav, jen po učesání a umytí měl skoro hladkou krémově zbarvenou srst), což (jak říkal vypravěč v mojí hlavě) byla jediná živá bytost na pozemku, ale těžko říct, jestli na to prokletí je nějaký lék... ale byla šance to dát dohromady.
Pak jsem na střeše naší chalupy chytla kočku. Vypravěč v mojí hlavě (protože jinak to poznat nebylo, kočka byla hubená a v pohodě) říkal, že je březí a umírá... Vzpomněla jsem si na to, že stejnou situaci už jsem řešila minimálně jednou. Vzala jsem si s babičky dovolením klíče od stodoly a od vrátek, doběhla do stodoly a pod prknem v podlaze (úplně stejným jako tisíc dalších, ale přesně jsem věděla kterým) našla krásný útulný prostor, vystlaný novinami a velký akorát, aby se tam vešla kočka s koťaty nebo větší koťata bez kočky. Následně proběhlo něco o čem si kterýkoli savec může nechat jen zdát, bylo to hladké, čisté a rychlé... a v prostoru kníkalo asi šest až osm koťat od slepých ptáků pár cm velkých po cca do dlaně (a ty už ani nebyly slepé). Kočka zprůhledněla a vypravěč v hlavě říkal, že až nebude potřeba, tak prostě zmizí. Začla jsem vymýšlet, jak a čím koťata přikrmovat a že časově to asi nepůjde s prací kombinovat, zatímco jsem pozorovala kočky a drbala u toho vlkodava, ale myšlenka "práce" měla za následek stmívačku s pohledem na koťata a probuzení...

přiznám se, že nejvíc wtf moment byl, že mi moje babička bez řečí a hned dala klíče a že absolutně nereagovala na psa (babička má panickou hrůzu ze psů, čím větší pes, tím hůř)

Taková všehochuť, ale jediné, co si pamatuji, že mám kapelu a hrajeme někde naživo v klubu Say hello 2 heaven od Temple of the dog..tak nevím, co si o tom mam jako myslet :)

Byl jsem na místě, kam jsem dřív jezdil na tábor, akorát místo louky byla vinice, na které jsem brigádničil.
Jednoho dne jsem se vracel z večeře, když jsem procházel okolo domu, ve kterém zněl požární poplach a ze kterého vycházelo několik špatně naložených postarších dám. No jo, blesklo mi hlavou, tady je ubytovaný můj kamarád Z. a nikde ho nevidím - nezůstal uvnitř?
Vrazil jsem do suterénu, kde měl Z. pokoj, a našel jsem ho polonahého s nějakou slečnou.
"Je požární poplach," říkám mu.
"No jasně," odpovídá, "jak jinak myslíš, že taky můžu mít trochu soukromí?"
Diskrétně jsem zavřel dveře, a odešel pokusit se vysvětlit domovníkovi, že to nejspíš byl planý poplach. Ten to naštěstí vzal v pohodě, a když jsme se loučili, utrousil něco o tom, ať si to Z. užije.

Když jsem dorazil domů, našel jsem přede dveřmi dárkový koš. Věděl jsem, že je to smluvené znamení, že se mě tajná a prastará lóže mágů rozhodla přijmout za člena. Prohledal jsem koš, a v tajných záhybech látky, kterou byl vystlany, jsem mezi květinami, ovocem a lahví vína našel samolepky s logem lóže a očarované manžetové knoflíčky.

O nějaký čas později jsem se učil na zkoušku z interny, kterou, jak jsem zjistil, budu muset ještě o zkouškovém udělat. Rozhodl jsem se, že si zajdu na oběd. Když jsem vešel do restaurace, zamířil jsem rovnou na záchod, abych si ulevil, a po cestě jsem potkal stůl, u kterého měli sraz spolužáci že střední, se kterými jsem nikdy moc nevycházel. Nějak divně na mě koukali, až jsem si najednou uvědomil, že mám na sobě pyžamo. To je to se mnou o tom zkouškovém fakt špatné, říkal jsem si, když už jsem schopný jet přes celou Prahu do hospody v pyžamu.
Odešel jsem za roh na zastávku autobusu, kde jsem měl svoje věci, abych se převlékl. Okolo už postával hlouček lidí, aby se podívali, co je to tam za nového bezdomovce. "Žádný bezdomovec," snažil jsem se jim vysvětlit, "jen študák o zkouškovém, byť v tom není moc velký rozdíl."
Pak se ještě přišli podívat dva toulaví psi, které jsem kdysi dávno potkal, když jsem přespaval v parku v Dubrovníku, ale měl jsem s sebou svoje kouzelné manžetové knoflíčky, tak se neodvážili přiblížit.

Byl jsem jeden ze dvou co šli vyšetřovat napůl upíří pakt a nějaké nekalosti ukazující nepřímými důkazy na něj. Poměry byly trochu jako v "Perfect creature", upíři se tak docela neschovávali a i když žili vysoce v ústraní a pořád to byly uvnitř šelmy, svým způsobem někdy pomáhali lidem. Především schraňováním vědomostí a připouštěním potřebných k informacím (bez ztráty na zdraví či krvi :). Ovšem v jejich vlastní společnosti nekvetlo zdaleka jenom nějaký mnišský dobro zdrženlivých a my šli právě vyšetřovat co se děje. Do jejich sídla a obrovské viktoriánské knihovny nás uvedl něco jako Vrchní správce znalostí s vybraným, jakoby zpomaleným chováním, přesně jako bývá někdy Max von Sydow v jiných filmech. Místo vyzařovalo jistou zvláštní obojednou dávku přívětivosti a zároveň skrytého varování, ostrého jako žiletka. Cítil jsem se jako myš, kterou si domů pozvala kočka, co se rozhodnula být hodná, ale nebude myš chránit před padesáti dalšími kočkami žijícími na stejném místě.

Pak si ještě pamatuji hon, který na nás pořádala nějaká lidská sebranka, co se nejspíš paktovala s těmi "zlými" od těch upírů a také jak jsme se v jednu chvíli zařadili nenápadně do jejich řad. A pak už jen s pobavením sledovali, jak si jejich vedoucí/stopař neví rady proč stopa postupně vychladnula a nikde není po nás ani známky.

Pak ještě konečnou bitvu, kde upíři také nebyli. Jeden z hlavních liských záporáků, když viděl že mojeho parťáka nedokáže zabít ani deset vojáků najednou a postupně jim slábly zástupy, zakouzlil na svojí nejlepší a nejbližší učednici (evil witch indeed :) něco jako voodo reflect damage. Ona pak, se slzami tknoucími se v očích z posledních zbytků lidskosti a s hrozivým pochopením zračícím se ve smutkem skřiveném obličeji vytáhla dýku a vrazila si ji do srdce aby tak sejmula i mojeho parťáka. Nevím přesně co se stalo, já předtím zkoušel v reakci na kletbu hrát si na to, že jsem na něj zakouzlil "Bless" - v tom snu jsem měl nějaké lehké magické nadání, ale zdaleka ne něco, co by mělo vynulovat kouzlo od 15+ level záporáka. Nicméně parťák zůstal stát na nohou v pořádku, evil witch se ještě s překvapením (poslední zbytky lidskosti v očích znovu přítomny :) podívala na mě a na svého bývalého učitele a pak klesnula k zemi. Pak už jsem se probudil, jak dopadnula bitva nevím.

Zdálo se mi, že jsem zjistil, že nemám zkoušení z histologie.
No jo. uvědomil jsem si ve snu, ale jestli nemám zkoušení z histologie, tak nemůžu mít zápočet. Ale za tenhle rok mi přeci docent Zach oba zápočty zapsal. To musí znamenat, že nemám zápočet z loňska. V tom případě jsem ale ani nemohl dělat zkoužku ze základů buněčné medicíny, což znamená, že jsem si ji musel přetáhnout do letoška a místo abych měl dvojku, jak jsem si myslel, budu tu zkoušku, se kterou jsem jak dlouho zápasil, muset dělat znova letos.

Jestli to zkouškové brzy neskončí, asi mi definitivně hrábne.