Bylo to něco mezi Pánem much, stalkerem a Dark Souls. Ve snu mi mohlo být tak čtrnáct.
Byli jsme v nějakém přístavním městečku na pláži. To místo bylo něčím zvláštní nebo významné, hodně lidí tam cestovalo, ale všechno zatím vypadalo normálně.
Pak, když jsem jednou byl na svahu nad pláží, se všechno změnilo. Někdo umřel, buď se utopil, nebo ho někdo utopil. Ozval se hlas, který mluvil o lidském slovu (které mělo v kontextu znamenat duši), setmělo se a návštěvníci začali umírat, často poměrně brutálně, něco je zabíjelo Vzal jsem nohy na ramena, vyběhnul jsem nahoru na parkoviště a začal se přehraboval odloženými batohy. Našel jsem jednu slušnou krosnu, popadnul vedle ležící spacák a utekl se schovat do lesa.
Po nějakém čase schovávání jsem potkal staršího muže a Zrzka, kterému bylo taky zrhuba okolo patnácti, a nějaký čas jsme přežívali spolu - kdo si nedal pozor, toho mohla snadno rozsápat nějaká příšera, které se potulovaly po okolí, nebo mohl umřít jen tak, na nějakou anomálii. Muž měl u sebe svitky, které byly označeny jako Proroctví, a když to Zrzek zjistil, počkal na vhodnou příležitost a ubodal ho nožem, protože nechtěl, aby muž vyzradil, co ví. Když se Zrzek nedíval, opatrně jsem sebral svitky a vydal se za ním. Nakonec jsme došli zpátky na parkoviště, kde jsme potkali další skupinu mladistvých, a rozhodli jsme se založit komunitu vedenou Zrzkem.
Nějaký čas jsme přežívali, víceméně lovením menších zvířat a okrádání kolemjdoucích. Celá oblast - pláž, svahy a několik bloků domů - byla najednou nepřístupná, nikdo se nedostal dovnitř ani ven. Po čase mě Zrzek začal podezřívat, že mám svitky s Proroctvím, a začal plánovat, jak mě zabít. Naštěstí jsem včas zjistil, o co mu jde, a utekl.
Chvíli jsem se schovával mezi domy, než jsem se rozhodl, že půjdu domů. Když jsem ale byl před naším domem, došlo mi, že nemůžu jen tak přijít domů, když jsem byl víc jak rok pryč po tom, co jsem řekl, že jdu jen na koncert. Rozhodl jsem se proplížit na dvorek, tam mě ale dohnal Zrzek a jeho lidé.
Chvíli mě soudili a pak rozhodli, že mám spolknout pilulku s jedem a zapít ji. Podařilo se mi ale pilulku schovat v puse a pak ji vyplivnout, aniž by si toho někdo všimnul. Předstíral jsem, že jsem mrtvý než všichni odešli, nějaký čas žil v opuštěné stodole, vyhýbal se Zrzkovým hlídkám a po tom, co jsem našel velký nůž, jsem se rozhodl pomstít a zabít Zrzka.
Přidali se ke mě ještě další dva kluci. Nějaký čas jsme pozorovali, jak si žije tábor na parkovišti - oproti původním Zrzkovým rozkazům, který si přál mít čistě loveckou-sběračskou komunitu, začali někteří lidé pěstovat zeleninu. Další zase sestrojili něco mezi autem a beranidlem, se kterým se rozjeli proti neviditelné bariéře na konci parkoviště, která nás odřezávala od zbytku světa. Vždycky je však hodila zpátky na parkoviště.
Rozhodli jsme se jít na hřiště vedle parkoviště, kde bylo velké hrací bludiště a kde se dalo najít nějaké jídlo. Po chvíli jsme ale zjistili, že tam nejsme sami - byli tam s námi dospělí chlápci známí jako Černí (protože nosili černé uniformy), o nichž se vědělo jen to, že nechat se jimi chytit znamená konec. Schovávali jsme se před nimi v bludišti a snažili se je obejít a utéct jim, ale nakonec nás pochytali a chtěli odvést.
Jak nás odváděli, došlo mi, že ten moment, kdy se na pláži poprvé někdo utopil, byla metafora pro První hřích, kdy se všechno pokazilo. Jak nás vedli mezi paneláky, kde měli svoje sídlo, docházelo mi, že mají s tím, co se tady děje, hodně společného a vědí, co se děje. Dovedli nás na plácek mezi paneláky, kde hořely velké vatry. Přehrávaly se nám vzpomínky na události od začátku, kdy jsme se octli uvěznění v pobřežní čtvrti. Černí se nám chystali vysvětlit, co tohle všechno znamenalo, jaký význam to celé mělo a jaké si z toho máme vzít ponaučení.
Bohužel, než nám to řekli, probudil jsem se. Ani jsem si nikdy nepřečetl svitky s Proroctvím, což mě fakt mrzí.