Hodně často, jako třeba tuhle noc, se mi zdá o mrtvých lidech, u kterých se na návštěvě (většinou příbuzných). Ve snu jsou normálně naživu, třeba dnes babča vařila oběd, a já jim vysvětluju, že už jsou dost let po smrti. No a oni to nechtěj pochopit a většinou se se mnou o tom hadaj. A ptaj se, kde je například jejich manžel (taky mrtvej, sorry).
Nemůže se mi zdat třeba o duze a jednorožcích?

Podvečerní sídliště, vcházím do napohled malého vetešnictví na rohu asi osmipatrového činžáku, vedoucí tichý pán s 80s brýlemi a knírkem, vše ochotně předvede a vysvětlí, za rohem špeluňky se odhaluje obrovský koridor, při ukázce palných zbraní vchází vyžilý Modrý Ústřičák, vyhrocená, ale nečekaně slušná diskuse s panem V. o nějakě osudové ženě, pan V. jej s přehledem usazuje, jdeme dál a je to naprosté nebe/peklo krámů, barů a harampádí, spousta zakrytých výklenků, za kterými je málokdy prázdno a mrtvo, je tu všechno a nic, v další zatáčce se paní v kapuci s mléčným okem usmívá, kouřící Mongolové v beranicích za vitrínou taky, všichni jsou tu divní a dobře se baví, připadám si jako v blešáckém paláci, který se táhne okolo celého věžáku a hrozně chci vědět, CO JE V SAMOTNÉM DOMĚ? Zjevivší se brácha prohodí cosi moudrého a trefného k Věrce, která probíhá kolem, elektrická kytara dunivě cyklí dva akordy. Cobain a Cave by tu byli jako doma.

V blízké budoucnosti vyrostla cena bydlení natolik, že lidé začal žít i v domech, kde straší nebo které jsou jinak nebezpečné, a ve sklepě si dělají bezpečné bunkry, kam se v případě útoku dá schovat. Člověk ale musel všechno pustit a běžet, což se stalo osudným jendnomu mému spolubydlícímu, který se snažil do bunkru odstěhovat postel a zdržel se natolik, že ho dostihl poltergeist strašící v tom domě a zabil ho.

Jednou obyvatelé našeho města, nebo snad přímo moji spolubydlící něčím naštvali draka (resp. dračí matku), která přiletěla a přímo vychrlila oheň do našeho sklepa, což nevydržel ani bunkr. Já byl tou dobou mimo dům, takže jsem se mohl jen dívat, jak ho drak vypaluje do základů.

Odešel jsem na úřad nahlásit se, že jsem bez domova. Tam mi řekli, že vzhledem k přelidnění jsou v zásadě tři možnosti, co se mnou udělají: pošlou mě, abych se vyučil jako specialista na nějaký obor, pošlou mě upracovat se k smrti do pracovních kolonií nebo mě pošlou dělat gladiátora do arény na souboje na smrt. Vypadalo to na toho gladiátora, ale už měli skoro konec pracovní doby, tak se mi nemohli úplně věnovat. Nebavilo mě čekat, a tak jsem šel pryč.

Rozhodl jsem se, že se místo toho raději půjdu pomstít tomu drakovi. Sebral jsem partu náhodných lidí i několika mutantů, kteří se ke mně z různých pohnutek připojili, a podnikli jsme dlouhou a strastiplnou cestu do dračí sluje. Tam jsme našli mládě té dračice, které jsme chtěli jako odvetu otrávit - ale zjistili jsme, že nemáme čím. Tak jsme tam seděli, pili pivo, koukali na dračí mládě, které na nás cvakalo zuby a přemýšleli, jak to zabít.

Že včera na dnešek se mi zdálo, že Jarek Nohavica byl nikoli zpěvák, ale sadistickej uchylnej vrah a dobýval se na mě, když sem spala na půdě. A ten hajzl mi ještě nějak preprogramoval tlačítka u mobilu, takže sem místo 158 vytacela pokazdy jinou změť čísel.

že mi našli rakovinu... a já odmítal léčbu, protože jsem to prostě chtěl uspíšit a stihnout umřít dřív, než budu muset zaplatit daně.
i po probuzení se to zdálo jako docela dobrý nápad

Nejdřív mi přišla SMS od správy domu, že má celá budova lockdown, protože se u někoho v přízemí objevila nová mutace covidu a není jasné, kdo všechno v domě je nakažený, načež moje sestry trvaly na tom, že půjdou ven i tak a já je nedokázal zastavit.
Vzápětí jsem na internetu našel varování, že do Slunce má narazit planetka (a z nějakého důvodu to mělo způsobit jeho vyhasnutí) - v televizí se o tom nemluvilo a nikoho to nezajímalo, i když jsem vyšel na ulici do parku před dům, abych to mohlo pohodlněji pozorovat. A když se to pak stalo (což bylo na nebi vidět), tak jsem se s lidmi kolem loučil, potřásal rukama a říkali jsme věci jako: "Nebyl to úplně úspěšný pokus lidstva o existenci, vlastně to stálo dost za hovno, ale díky za účast."

Byl jsem součástí ozbrojeného zdravotnického konvoje, který potřeboval překonat písečnou poušť. Jel jsem vepředu na skútru naloženém palivem, který dokázal jet po písku podobně jako po sněhu.
Písek se postupně začal měnit na sníh. Navečer jsme se utábořili na kopci nad vesnicí uprostřed pouště. Sesednul jsem ze skútru a šel se podívat dolů do vesnice, seznámit se s místními a sehnat nějaké zásoby. Když jsem se bavil s nějakými lidmi, začaly na vesnici pálit minimety z našeho tábora. Vzal jsem vysílačku a volal veliteli konvoje, co to jako sakra dělají, vždyť ostřelují civilisty. Odpověděl mi, že zjistili, že místní z vesnice jsou banda vrahů a zrůd - a já odtamtud mám buď okamžitě vypadnout, nebo umřu s nimi.
Konfrontoval jsem s tím jednoho z místních, se kterým jsem zrovna mluvil. Řekl mi, že jsem přece úplně stejný jako oni, že je taky chci zabít, a ať si ani na okamžik nemyslím, že jsem lepší. Vytáhnul jsem nůž a zaútočil jsem na něj, ale nic mu to neudělalo, místo toho se začal měnit do podoby klauna z It. Začal jsem utíkat, běžel jsem dolů skrze vesnici po štěrkových cestách. Monstrum/klaun mě pronásledoval, ale zároveň se vyhýbal jinému, daleko horšímu monstru, které ho pronásledovalo podobně jako on mě. Několikrát na mě vyskočil z opuštěných domů nebo v úzké uličce, ale nakonec se mi povedlo mu utéct.

Že jsem nějakou náhodou zjistil, že umřel Daniel Landa a naháněli mě nějaký lidi s tim, že se to nesmí v žádnym případě dostat na veřejnost.

wtf

Že sem vařila koprovku a byla fakt dobrá.

Byl jsme na dovolené někde u moře. Chodil jsem tam různě po barech, plážích a tak - hledal jsem tam jeden bar, kam jsme chodili dřív na střední - a balila mě tam jedna recepční na hotelu. Začali jsme spolu spát a ukázalo se, že má nějaké superschopnoti, konkroténě spojené se štírem - jedový bodec, který uměla vysunout a někoho tím bodnout. Já jsem uměl něco podobného, akorát spojeného s pavoukem - něco jako Spiderman - tak mi řekla, že jsme ze stejné party. Ve skutečnosti to byla ale nějaká mutantka, kterou poslali, aby mě zabila. Nakonec to ale neudělala, a dala to vědět svému šéfovi - ten se ji pokusil zabít, ale nakonec se nám povedlo utéct a odletět domů.

Když jsem přiletěl domů, potkal jsem se se spolubydlícími a nějakými dalšími známými. Ukázalo se, že čtvrť, kde bydlíme, je blíže Snění než zbytek světa. Pak na nás zaútočil nějaký fae rytíř - nahoře hromada neproniknutelného plechu a uvnitř monstrum se spoustou zubů. Žádná zbraň, kterou jsme měli, nedokázala prorazit jeho zbroj, tak byl plán, že já ho na sebe nalákám - měl jsem štít, který dokázal jeho útokům nějakou chvíli vzdorovat - a ostatní mezitím utečou, nebo vymyslí nějaký plán. Žádný plán nakonec nevymysleli, ale mě se povedlo rytíře přemoct tím, že jsem si začal pozpěvovat "Jednoho rána padla i brána" z nějaké devadesátkové reklamy na antikorozní nátěr - a útočící rytíř zreznul a zastavil se.

S TANGERINE jsme cestovali s krosnami po Iráku. Viděl jsem, kde jsme na mapě a děsilo mě, že jsem tak daleko od domova a počítal jsem léky, jestli mi vystačí na celou cestu. TANGERINE mě pořád objímala, že to bude v pohodě, že je se mnou a pořád měla úsměv, který mívá těsně předtím, než si dá donut. Tak jsme putovali kolem nějaké dálnice a měst a já se hrozně chtěl vykoupat v zálivu, ale Saddám ho oplotil, že je to dar od Alláha a nesmí se to. Lidi tam říkali, ať projdu tim plotem, ale nemohl jsem. :D

Dnes:
Šla jsem na pohovor (na který dnes opravdu jedu).
Postupně se kolem scházeli další uchazeči až nás tam čekalo 18. Někteří byli příbuzní s vedením, jiní byli čerstvě z vysoké...
Pohovor byl hned na začátku přerušen, protože big boss z Indie nebo odkud. Natáčeli nějaké promo s hromadou dronů a my museli jinam, abychom nepřekáželi v záběru...
Centrum budov byl obrovský živý strom jak z Lothlórienu, který se jako vypínal nad velkým jezerem, kde boss a další lidi jezdili ve velkém člunu. A nad nimi kroužily drony s televizními kamerami (ty drony by unesli i člověka). Spousta akce...
A zaměstnanci měli hrozně cool oblečení. Vypadalo to jako něco mezi jedi pláštěm a laboratorním pláštěm, každý měl ale na zádech v takovém tom doodle stylu věci ke svému oddělení a o sobě a působilo to tak jako introvertně přátelsky. Člověk měl odhad s kým má společné zájmy a s kým pracuje.
A my (uchazeči) z toho byli na větvi... Možná proto, že jsme doslova stáli na cestičce upravené ve větvích...

Dnes, kdy sem spala cca hodinu v kuse, se mi zdálo, že sem šla do Billy a zapomněla tu jejich Billa kartičku. Prodavačka na mě ječela, co to má sakra bejt, že bez ní ať tam vůbec nelezu.
To už mi jebe?

Zdálo se mi, že se objevila nová varianta koronaviru, která se šířila skrze tenké, dlouhé a bílé pijavice. Nakažený člověk při velké potřebě vyloučil vajíčka, ze záchodu vylezli už dospělí červíci a šly si najít vlastní oběť.
Někdo to zatáhnul k nám domů a mě se asi deset pijavic přisálo na nohy. Vůbec nešly odtrhnout a když už se ti povedlo, zůstávaly po nich velké krvavé strupy. Nastvaně jsem z toho chodil po bytě a hledal lavor a sůl, abych si mohl udělat slanou lázeň, aby se konečně pustily.

(Viním z tohohle snu parazitologii, kterou jsem se teď musel učit)

Zdálo se mi, jak jedu s id Nagasawa do Gazy autobusem, abychom během jízdy zjistili, že ho řídí Hasan Nasralláh. Já začal poněkud panikařit, že nás společně s ním IDF smázne. Nagasawa mne uklidňoval, že IDF použije určitě kinetickou střelu, takže zlikviduje jen jeho a zbytek autobusu bude pohodě...