Dnes fakt divný sen.
Byl jsem nějaký agent a dostal jsem za úkol propašovat do něčího bytu fotografie nohou s nějakým mateřským znamínkem jednoznačného tvaru. Dostal jsem ty fotografie elektronicky. S obtížemi jsem se nepozorovaně dostal do toho bytu a pak zjistil, že v té záplavě fotek co v mobilu mám je nemohu najít. Věděl jsem jak vypadají, protože jsem se při přijetí na ně podíval, ale teď jsem je neviděl. Listoval jsem v tom zběsile tak dlouho až majitelé bytu přišli a přistihli mě. Kupodivu z toho žádný zmatek nebyl a abych aspoň částečně splnil úkol, tak jsem ty fotografie majitelce bytu popsal, ta se zarazila jako by věděla o co jde a na to se s ní její partner pohádal. Já stále hledal v tom mobilu, abych své tvrzení doložil. V podstatě větší polovinu toho snu jsem ve stresu listoval záplavou těch fotek v knihovně až jsem se probudil. První myšlenka, co mě napadla po probuzení byla:
"ty kreténe, ty ses nepodíval do iMessage, ty sis to beztak do knihovny neuložil" :D

Uz pred tremi mesici ale i tak.

Jsem si ve snu povidal s holkou co se mi libi. Jak jsme si povidali, tak kazdych par minut jsme se k sobe priblizovali, az mi skoncila na kline a zacali se libat.
Na sen jsem zapomnel (mezitim jsme se dali dohromady) a vcera za mnou prisla, sedla si mi na klin, zacali se libat. :)

ERRTU: nova featura! mam rpgckovej inventar ve forme hnedeho pytle ktery se mi vznasi za pravym ramenem a na povel se prede mnou rozbali a hezky obsah srovna polozku vedle polozky :D

Už se mi nějakou dobu nestalo, abych byl ve snu překvapen.
Přeci jenom léta praxe lucidního snění apod, udělala celkem svý.
Ale abych dneska ve snu poslouchal celkem dlouhý dialog v Ukrajinštině, mě celkem překvapilo.
Nevypadalo to, že by to bylo něco, co člověk loví z hlavy.
Několik Ukrajinců se bavilo s kamarádem z dětství, kterej měl bejt jejich předák.
Nevím, o čem se bavili. Jenom si pamatuju, jak se divili, že jim rozumí :D

...že jsem byl pozvaný na rande. A po probuzení prisla úleva, že to byl jen sen a nemusím...


...

zacala se rozpadat zeme jako by byla z malych kosticek a protoze nikdo moc nevedel co s tim, tak se s tim nic nedelalo. normalne se chodilo do prace apod, a ja se nekde zasek a cely sen jsem se snazil dostat domu nez k nam dorazi ta vlna minecraftizace protoze baraky to nechavalo cele.
mel jsem hruzu z toho ze budu po zbytek svych dni poletovat nekde prostorem a rodina na me bude marne cekat.
stihl jsem to.

Zdálo se mi, že se na protějším balkoně produciruje nahý soused. Takový ten typ, co fakt nechcete vidět bez oblečení. No a já sem na to v tom snu nedokázala nekoukat.

Strávil jsem krásných pár dní s mou (neexistující) transgender přítelkyní, začínám být jasnej...

Někde jsem získal bowlingovou kouli, kterou chtěla hromada dalších lidí, ale já ji nikomu nesměl dát. Nakonec se ukázalo, že je uvnitř vyplněná hromadou prťavých šestistěnných kostek (bílých s černými tečkami) ukradených z nějakého kasína (to, že takové se v kasínech nepoužívají je snové logice jedno, stejně jako to, jak uvnitř vypadá bowlingová koule), které byly podobné kostkám, které mám tak jako tak doma, takže jsem je zaměnil...

Bohužel jsem už nezjistil, proč na těch kostkách v kouli tolika lidem záleželo a co bylo dál, protože mě probudil budík, ale zdá se, že můj mozek má potřebu mi servírovat heist scenáře.

uz od detstvi mam ve snech jednu opakujici se zvlastni schopnost, je na to spoleh, kdykoliv v jakemkoliv snu se da pouzit: umim dychat pod vodu.
je to jednoduche (v ramci snove logiky...), vsichni vime ze voda obsahuje vzduchove bublinky zejo, no a staci se jen nadechovat hodne pomalu a opatrne abyste nevdechli zaroven i tu vodu ale jen ten vzduch v ni :) s trochou praxe se tak da pod hladinou i v pohode spat. hlavni je se nezadychat, nekychnout a neskytnout.

Byl jsem součástí nějaké vojenské výpravy, která našla mimozemský artefakt - krabičku zhruba velikosti Rubikovy kostky.

V táboře jsme ho bezpečné uložili, ale brzy se začaly dít zvláštní věci - nejprve se zbláznily zvířata, po táboře běhala splašená kráva a jeden los, který jednoho z vojáků nabral na paroží a hodil si ho na záda.

Když jsem šel jeden večer spát, najednou přestaly fungovat fyzikální zákony a panelák, ve kterém jsme bydleli, se zhorutil. Přežil jsem to já a ještě jeden archeolog, našli jsme nějaké ještě funkční auto a vyrazili pryč. Narazili jsme ale na kordón vojáků, kteří okolo celé oblasti udělali barikády a nikdo nechtěli pustit pryč kvůli kontaminaci. Poslední co si pamatuju bylo, že na nás vystřelili protitankovým dělem, kterým ničili auta opouštějící oblast karantény, rychle jsme hodili zpátečku, ale jestli se nám podařilo uhnout už nevím.

Zdálo se mi, že sem v nějaké školní jídelně a máme k obědu vdolky. Byly fakt moc dobrý. Škoda, že to byl jen sen :")

Byl jsem zase malý kluk, okolo 12 - 13 let, v alternativní realitě, ke existovali humanoidní androidi s velmi omezenou inteligencí, kteří pomáhali s domácími pracemi a dalšími nudnými, rutinními činnostmi.

Jednou jsem přišel k sobě do pokoje a našel tam androida, který vypadal jako stejně starý kluk jako já. Poměrně záhy jsem zjistil, že vlivem nějaké chyby se u něj rozvinula vyšší inteligence než bylo u androidů běžné, a s ní i uvědomění si sebe sama. Projevovalo se to mimo jiné tím, že dokázal improvizovaně skládat hudbu na základě svých vnitřních pocitů.

Měl jsem z toho hrozné dilema, protože jsem věděl, že ho musím zničit, protože kdyby androidi dosáhli lidské inteligence, znamenalo by to pro lidstvo katastrofu. Zároveň jsem z toho měl výčitky, protože by to znamenalo ukončit život sentitnení bytosti.
Nakonec mi android v mém pokoji moje dilema usnadnil, protože se porouchal a nenávratně rozbil, a mně se dost ulevilo.

Zdalo se mi, ze jsem prisla se spoluzakou L. do nejakeho podniku, kde L. vsechny znala z prace apod.
Se vsemi mne seznamila a hojne jsme si pripijely (vetsinou to byly zeny).


L fakt nebyla na zakladce moji nejlepsi kamoskou, vubec nevim, proc mi vlezla po tech letech do snu a tak skvele jsme se bavily😀

Pro ilustraci, Liba je tedy na fotce nas prvni skolni den prvni tridy, je to ta useknuta, nema na fotce celou hlavu, je to ta uplne vpravo:)

Zdálo se mi, že jsem patřil k národu inteligentních mořských vyder. Po tom, co nás lidé dlouhá léta drželi v otroctví se nám povedlo získat samostatnost a lidé uznali náš samostatný a suverénní národ, sestávající se ze dvou výletních lodí, pár malých ostrovů a přilehlého moře.

Byli jsme malý národ, který ale zbytek světa inspiroval svými pevnými principy demokracie a rovných práv. Po čase se ale projevil docela zásadní problém: jako preindustriální národ bez jakýchkoliv nerostných zdrojů byla naše životní úroveň v 30. letech pod bodem mrazu.

Část politických vůdců proto začala argumentovat za vojenské obsazení Mančurie (severovýchodní oblasti Číny) a využití jejích zdrojů a průmyslu k urychlení vydří industrializace - pod argumentem, že lidé nás vykořisťovali celá staletí, a když nám dali svobodu, nedali nám nic z plodů naší práce a my teď musíme začínat úplně odznovu. Já jsem argumentoval tím, že zotročit si jiné lidi je špatné, neměli bychom začínat naši historii jako národa tím, že vstoupíme do války - a taky tím, že Mančurie je loutkový stát Japonska, a i když se nám povede přemoct pár banditů co se drží u moci, válku s imperiálním Japonskem na vrcholu období Šówa si budme moct dovolit jen stěží.

Jestli se mi je nakonec povedlo přesvědčit nebo jestli naše imperialistické ambice ukončila jediná salva z bitevní lodi Jamato už nevím.

Velmi komplikovaný a dlouhý sen, který zahrnoval kousky fantasy, seriálu Star Gate a mého běžného života.

V základu jsme já a pár dalších lidí byli součástí vojenského týmu, který byl zajat nepřítelem a nějak přeprogramován abychom žili běžný život, trochu jako Matrix. Naše těla byla v zařízení, co vypadalo jako spací kapsle v Alienovi.
Naše mysl měla uzamčené vzpomínky a každý jsme byli jinde, žili běžný život a nevěděli o sobě. V průběhu snu jsem si na některé věci rozpomínala, hlavně visual těch kapslí a že se potřebujeme dostat ven.

Ve svém běžném životě jsem byla na školním výletě a viděla psa, kterého se jiný týpek pokoušel zastřelit. Netrefil, pes byl jen v šoku.
Ale tím, že jsem nechala všeho a začala aktivně řešit, jak na tom pes je, jsem nějak zpřístupnila část informací. Ale byly zmatené.
(Spací kapsle, v jedné byl Daniel ze Star Gate. Snažil se je přesvědčit, ať ho pustí a baví se s ním normálně, ale oni - posádka nepřátelské ?lodi? Zařízení? - nechali palubní počítač aby z něj sál data. Věděla jsem, že není z naší zajaté skupiny, a taky mi přišlo, že on i my jsme dost úspěšně blokovali všechny užitečné informace. Špatný bylo, že tím pádem celý proces způsoboval jen nervové šoky a bolest a vlastně ho nepříjemně zabíjel. Tahle vize působila jako varování, co se stane, když budeme dál odporovat. Já ve snu sice většinou necítím bolest, ale že bych si užívala, když umírá tělo, co zrovna okupuju... Navíc jsem měla tým, na kterém mi záleželo...)

Pak jsem se kvůli tomu pohádala doma s rodinou. Ne kvůli vzpomínkám, ale že jsem na tom výletě způsobila chaos kvůli psovi. Chtěla jsem jít ven a uklidnit se, ale to mi zabránili. Tak jsem šla ven bez těla, jako duch.
A to bylo nejvíc zvláštní, protože i když bylo normální, že jsem prolétala věcmi a nikdo mě nevnímal, tak jsem potkala starší paní, která mě viděla a slíbila mi informace, které konečně všemu dají smysl. Problém byl, že jako duch jsem nemohla nic nést a data byla fyzická věc pro celou skupinu... Paní data uložila na tajné místo vedle paneláku, kde jsem ji potkala - byl tam domek/sklepy. Já tedy letěla zpět a zvládla jsem se vymluvit, abych mohla na procházku i s tělem...
Abych zjistila, že seniorka je prý mrtvá, zavražděná a nikdo nesmí do oblasti kvůli vyšetřování.
Časově to bylo jak ve videohře, nesedělo to do "reality" - takové to, že se vrátíš do lokace a všechno je jinak i když by to trvalo hodiny až dny předělat - a když jsem to chtěla probrat s týmem, co dál, tak jsem se probudila.

Že v Radotíně měla koncert skupina Boney M. (wtf), ale byl to strasnej průser a všichni (včetně mě) chtěli vrátit lístky a taky se dostat domů. Ale z Radotína už vůbec nich nejelo, jen autobusy do Chuchle. Takže sem jsem já a další mrda lidí, šla pěšky až na Smichac, okruhem přes Barrandov (nechápu proč).