Nejhorší sen, jaký se vám může stát, je když se v něm stanete součásti konspirace Neexistence.
Je to jako běžný den kohokoliv kdekoliv na světě, jenže všechno se začne nějak tak divně hroutit a vlastně cokoliv, jakákoliv interakce s EXISTENCÍ se vám jeví jako že to není pravda. Mě se teď zdálo že jsem nejdřív byl někde na nějaké pláži u které byl veliký plac s prostředími, jedno z nic mělo být moje pracoviště v komplexu nějaké velké místnosti. Někdo mě požádal, abych šel něco uklidit, že oni místo mě uklidí můj prostor, jenomže ten prostor který jsem měl já jít uklidit byl diametrálně odlišně veliký. Bylo mi řečeno že to musím udělat, tak jsem se ohradil a stál si za tím, že to dělat nebudu. Ten někdo na mě naléhal ale já se začal hádat že to dělat nebudu a dokonce takovou plachtou nebo obrovskou dekou jsem vyznačil kolik je moje pracoviště. Jenže to nestačilo, prostě pořád jsem to měl jít udělat.
Tady to ale začalo, čím víc jsem se bránil že to dělat nebudu, tím víc na mě bylo doléháno, že prostě musím. Jako bych nikdy předtím na tom menším pracovišti nepracoval a prostě a jednoduše se smířil s tím že to neexistuje. Začal jsem se bránit, ohrazovat a ukazovat kde je moje místo, všem okolo jsem ukazoval tu plachtu která ležela přímo přede mnou a i tomu asi vedoucímu a i těm co měli jít místo mě a já místo nich.
Šel jsem tedy pryč a zkoušel další lidi co se okolo pohybovali a informovat o tom, že je to hovadina, že jsem tam tou plachtou to místo vyznačil, ale ti lidé kteří když už tedy na mě zareagovali, protože většina jich dělala jako bych ani neexistoval, mi tvdili, že to není pravda, že tam žádná plachta, ani vyznačené místo, dokonce ani to místo s tou prací prostě není. Přitom jsme se na něj oba dívali, ale do očí mi tvrdili, že to neexistuje. Šel jsme tedy pryč, někam dolů na pláž abych se zkusil pobavit s někým dalším, ale prakticky všichni jen chodili okolo jako bych ani neexistoval a pokračovalo to stále silněji.
S každou další interakcí jsem byl stále více přesvědčován, že nic okolo neexistuje, ani já a podobně. Tak mě napadlo jít zpátky do hotelu ve kterým jsem bydlel, tam to bylo mnohem víc strašidelné, protože lidi v podstatě jen chodili okolo mě, naráželi jako kdybych neexistoval a každý s kým jsem se pokusil promluvit mě utvrzoval v tom že nic z toho co vidím neexistuje, ani oni ani já. Snaha přesvědčit je o opaku, tedy o existenci byla marná a připadalo mi jako kdybych byl v hodně špatné TVshow.
V tom hotelu to ale začalo být ještě víc divné, recepce se samovolně vzdálila do takové dálky, že bych k ní nikdy nedošel, rozběhl jsme se tedy ke schodům, byli to klasické stupnice z tlustých fošen přidělaných k železné konstrukci. Jedno nebo dvě patra jsem vyběhl normálně, jenže tady už to začalo být opravdu divné, lidé potkávajíce okolo mi samovolně tvrdili že tam nemůžu, protože to neexistuje, chtěl jsem do svého pokoje myslím ve 4 nebo 6 patře, ale již v druhém se všechno změnilo, schodiště se natahovalo do dálky a pak vracelo a já jsem šlapal jako kdyby do prázdna, protože místo dřevěné schodnice už zbyla jen tyč toho rámu, opatrně jsem stoupnul na jeden z nich, pak na druhý ale ten se, jakoby ulomil a já málem spadl na zem pod ním. Ustoupil jsem a rozběhl se mezi lidmi k nedalekým výtahům, ty se při tom jak jsem se k nim přibližoval vzdalovaly, schovávali a mizeli ve stěně jako když hodíte kámen do hustého bláta.
Jenden ale byl otevřený, podařilo se mi vběhnout dovnitř, muž co v něm stál mi začal tvrdit, že to nemůžu, že s ním nikam nemůžu jet protože neexistuje a ten hořící panel s tlačítky taky není. Vyběhl jsem tedy z výtahu s popálenými zády, rychle bundu uhasil a všiml se, že jsem pořád v loby nebo nějakém patře s jinou recepcí a záchody.
To už ale každý s kým jsem se potkal mě přesvědčoval, že já neexistuji ani nic co vidím, slyším nebo na co si sáhnu. Vběhl jsem na ty záchody, tam v rohu stála dívka, když mě viděla, spadla na zem jako když člověk omdlí, sesypala se ale pořád se dívala mým směrem, přiběhl jsem k ní a zjistil, že má zástavu srdce, okamžitě jsem jí dával první pomoc, ale ona jako kdyby nežila a přesto zároveň se na mě dívala jak jsem dělal co jsem dělal. Hlavou mi celou dobu prolétalo „No tak, co se to děje“ a slečna i když to nemohla slyšet mi odpověděla, že nic z toho co teď je, jednoduše neexistuje. Nic neexistuje, ani záchody, hotel, pracovní místo nebo třeba i ona ba ani já sám, ani její tělo na zemi ani to, že se jí pokouším resuscitovat, prostě nic..

Byl jsem součástí nějakého pravěkého kmene, který byl ve vleklé válce se zlými duchy z lesa. Jediná obrana proti nim byla jakási modrá barva, kterou jsme roztírali na zem a duchové ji nemohli přejít - místo abychom stavěli domy, tak jsme na zem malovali obrysy místností z modré barvy, a uvnitř nich pak spali pod širákem.

Jednou však přišla do lesa nová hrozba, a tak jsem byl kmenem vyslán, abych s duchy vyjednal příměří a spojenectví. Přišel jsem k jejich vůdci, poklekl před tím a předal mu dary a požádal ho o pomoc. To se mi nakonec povedlo, ale až napodruhé, protože napoprvé se starším něco na dohodě nelíbilo a poslali mě, abych to vyjednal znovu.

Hledala sem hadr na podlahu a brečela u toho. WTF?

Seděla jsem s tátou a svými dvěma staršími sestrami (které reálně vůbec nemám) v našem domě na venkově, a on nám naprosto chladnokrevně a trochu samolibě vyprávěl, jak ve sklepě umučil a na kusy rozřezal nějaký holky z vesnice, a že to samý udělá nám a nemá smysl utíkat.

Pak se mi povedlo ukrást svůj vlastní telefon (součástí byla minizápletka o tom, že on má shodou okolností naprosto stejnej model, a tak hrozilo, že vezmu špatnej mobil, což se nám stává dnes a denně, když se vidíme) a zatímco mě honil po poli se sekerou v ruce, zavolala jsem policii.

Já chápu, že jsem vystresovaná místy až na půdu, ale takovouhle přímočarou noční můru jsem neměla ani nepamatuju. Fuj.

Byla jsem na úplně neznámým místě. Vypadalo to jak nějaký město sestavený hlavně z podchodů, ve kterých byly domy, tržnice a tak. Potkala jsem Lucifera, kterej vypadal trochu jako ten ze Sabriny. Bavil se s hloučkem lidí a měl takovej šťiplavej tón. Když mě uviděl, byl najednou děsně laskavej. Potřebovala jsem přejít na jiný místo, tak mi nabídl, že mě doprovodí. Šla jsem se připravit na cestu k nějaké své škříni, která byla na první pohled plná pyžam a osušek. Tak jsem ji prohledávala, abych našla nějaký normální oblečení. Byly tam jen samý nevhodný věci, tak jsem se ze zoufalství probudila.

Dnes fakt divný sen.
Byl jsem nějaký agent a dostal jsem za úkol propašovat do něčího bytu fotografie nohou s nějakým mateřským znamínkem jednoznačného tvaru. Dostal jsem ty fotografie elektronicky. S obtížemi jsem se nepozorovaně dostal do toho bytu a pak zjistil, že v té záplavě fotek co v mobilu mám je nemohu najít. Věděl jsem jak vypadají, protože jsem se při přijetí na ně podíval, ale teď jsem je neviděl. Listoval jsem v tom zběsile tak dlouho až majitelé bytu přišli a přistihli mě. Kupodivu z toho žádný zmatek nebyl a abych aspoň částečně splnil úkol, tak jsem ty fotografie majitelce bytu popsal, ta se zarazila jako by věděla o co jde a na to se s ní její partner pohádal. Já stále hledal v tom mobilu, abych své tvrzení doložil. V podstatě větší polovinu toho snu jsem ve stresu listoval záplavou těch fotek v knihovně až jsem se probudil. První myšlenka, co mě napadla po probuzení byla:
"ty kreténe, ty ses nepodíval do iMessage, ty sis to beztak do knihovny neuložil" :D

Uz pred tremi mesici ale i tak.

Jsem si ve snu povidal s holkou co se mi libi. Jak jsme si povidali, tak kazdych par minut jsme se k sobe priblizovali, az mi skoncila na kline a zacali se libat.
Na sen jsem zapomnel (mezitim jsme se dali dohromady) a vcera za mnou prisla, sedla si mi na klin, zacali se libat. :)

ERRTU: nova featura! mam rpgckovej inventar ve forme hnedeho pytle ktery se mi vznasi za pravym ramenem a na povel se prede mnou rozbali a hezky obsah srovna polozku vedle polozky :D

Už se mi nějakou dobu nestalo, abych byl ve snu překvapen.
Přeci jenom léta praxe lucidního snění apod, udělala celkem svý.
Ale abych dneska ve snu poslouchal celkem dlouhý dialog v Ukrajinštině, mě celkem překvapilo.
Nevypadalo to, že by to bylo něco, co člověk loví z hlavy.
Několik Ukrajinců se bavilo s kamarádem z dětství, kterej měl bejt jejich předák.
Nevím, o čem se bavili. Jenom si pamatuju, jak se divili, že jim rozumí :D

...že jsem byl pozvaný na rande. A po probuzení prisla úleva, že to byl jen sen a nemusím...


...

zacala se rozpadat zeme jako by byla z malych kosticek a protoze nikdo moc nevedel co s tim, tak se s tim nic nedelalo. normalne se chodilo do prace apod, a ja se nekde zasek a cely sen jsem se snazil dostat domu nez k nam dorazi ta vlna minecraftizace protoze baraky to nechavalo cele.
mel jsem hruzu z toho ze budu po zbytek svych dni poletovat nekde prostorem a rodina na me bude marne cekat.
stihl jsem to.

Zdálo se mi, že se na protějším balkoně produciruje nahý soused. Takový ten typ, co fakt nechcete vidět bez oblečení. No a já sem na to v tom snu nedokázala nekoukat.

Strávil jsem krásných pár dní s mou (neexistující) transgender přítelkyní, začínám být jasnej...

Někde jsem získal bowlingovou kouli, kterou chtěla hromada dalších lidí, ale já ji nikomu nesměl dát. Nakonec se ukázalo, že je uvnitř vyplněná hromadou prťavých šestistěnných kostek (bílých s černými tečkami) ukradených z nějakého kasína (to, že takové se v kasínech nepoužívají je snové logice jedno, stejně jako to, jak uvnitř vypadá bowlingová koule), které byly podobné kostkám, které mám tak jako tak doma, takže jsem je zaměnil...

Bohužel jsem už nezjistil, proč na těch kostkách v kouli tolika lidem záleželo a co bylo dál, protože mě probudil budík, ale zdá se, že můj mozek má potřebu mi servírovat heist scenáře.

uz od detstvi mam ve snech jednu opakujici se zvlastni schopnost, je na to spoleh, kdykoliv v jakemkoliv snu se da pouzit: umim dychat pod vodu.
je to jednoduche (v ramci snove logiky...), vsichni vime ze voda obsahuje vzduchove bublinky zejo, no a staci se jen nadechovat hodne pomalu a opatrne abyste nevdechli zaroven i tu vodu ale jen ten vzduch v ni :) s trochou praxe se tak da pod hladinou i v pohode spat. hlavni je se nezadychat, nekychnout a neskytnout.

Byl jsem součástí nějaké vojenské výpravy, která našla mimozemský artefakt - krabičku zhruba velikosti Rubikovy kostky.

V táboře jsme ho bezpečné uložili, ale brzy se začaly dít zvláštní věci - nejprve se zbláznily zvířata, po táboře běhala splašená kráva a jeden los, který jednoho z vojáků nabral na paroží a hodil si ho na záda.

Když jsem šel jeden večer spát, najednou přestaly fungovat fyzikální zákony a panelák, ve kterém jsme bydleli, se zhorutil. Přežil jsem to já a ještě jeden archeolog, našli jsme nějaké ještě funkční auto a vyrazili pryč. Narazili jsme ale na kordón vojáků, kteří okolo celé oblasti udělali barikády a nikdo nechtěli pustit pryč kvůli kontaminaci. Poslední co si pamatuju bylo, že na nás vystřelili protitankovým dělem, kterým ničili auta opouštějící oblast karantény, rychle jsme hodili zpátečku, ale jestli se nám podařilo uhnout už nevím.

Zdálo se mi, že sem v nějaké školní jídelně a máme k obědu vdolky. Byly fakt moc dobrý. Škoda, že to byl jen sen :")

Byl jsem zase malý kluk, okolo 12 - 13 let, v alternativní realitě, ke existovali humanoidní androidi s velmi omezenou inteligencí, kteří pomáhali s domácími pracemi a dalšími nudnými, rutinními činnostmi.

Jednou jsem přišel k sobě do pokoje a našel tam androida, který vypadal jako stejně starý kluk jako já. Poměrně záhy jsem zjistil, že vlivem nějaké chyby se u něj rozvinula vyšší inteligence než bylo u androidů běžné, a s ní i uvědomění si sebe sama. Projevovalo se to mimo jiné tím, že dokázal improvizovaně skládat hudbu na základě svých vnitřních pocitů.

Měl jsem z toho hrozné dilema, protože jsem věděl, že ho musím zničit, protože kdyby androidi dosáhli lidské inteligence, znamenalo by to pro lidstvo katastrofu. Zároveň jsem z toho měl výčitky, protože by to znamenalo ukončit život sentitnení bytosti.
Nakonec mi android v mém pokoji moje dilema usnadnil, protože se porouchal a nenávratně rozbil, a mně se dost ulevilo.

Zdalo se mi, ze jsem prisla se spoluzakou L. do nejakeho podniku, kde L. vsechny znala z prace apod.
Se vsemi mne seznamila a hojne jsme si pripijely (vetsinou to byly zeny).


L fakt nebyla na zakladce moji nejlepsi kamoskou, vubec nevim, proc mi vlezla po tech letech do snu a tak skvele jsme se bavily😀

Pro ilustraci, Liba je tedy na fotce nas prvni skolni den prvni tridy, je to ta useknuta, nema na fotce celou hlavu, je to ta uplne vpravo:)