Nejhorší sen, jaký se vám může stát, je když se v něm stanete součásti konspirace Neexistence.
Je to jako běžný den kohokoliv kdekoliv na světě, jenže všechno se začne nějak tak divně hroutit a vlastně cokoliv, jakákoliv interakce s EXISTENCÍ se vám jeví jako že to není pravda. Mě se teď zdálo že jsem nejdřív byl někde na nějaké pláži u které byl veliký plac s prostředími, jedno z nic mělo být moje pracoviště v komplexu nějaké velké místnosti. Někdo mě požádal, abych šel něco uklidit, že oni místo mě uklidí můj prostor, jenomže ten prostor který jsem měl já jít uklidit byl diametrálně odlišně veliký. Bylo mi řečeno že to musím udělat, tak jsem se ohradil a stál si za tím, že to dělat nebudu. Ten někdo na mě naléhal ale já se začal hádat že to dělat nebudu a dokonce takovou plachtou nebo obrovskou dekou jsem vyznačil kolik je moje pracoviště. Jenže to nestačilo, prostě pořád jsem to měl jít udělat.
Tady to ale začalo, čím víc jsem se bránil že to dělat nebudu, tím víc na mě bylo doléháno, že prostě musím. Jako bych nikdy předtím na tom menším pracovišti nepracoval a prostě a jednoduše se smířil s tím že to neexistuje. Začal jsem se bránit, ohrazovat a ukazovat kde je moje místo, všem okolo jsem ukazoval tu plachtu která ležela přímo přede mnou a i tomu asi vedoucímu a i těm co měli jít místo mě a já místo nich.
Šel jsem tedy pryč a zkoušel další lidi co se okolo pohybovali a informovat o tom, že je to hovadina, že jsem tam tou plachtou to místo vyznačil, ale ti lidé kteří když už tedy na mě zareagovali, protože většina jich dělala jako bych ani neexistoval, mi tvdili, že to není pravda, že tam žádná plachta, ani vyznačené místo, dokonce ani to místo s tou prací prostě není. Přitom jsme se na něj oba dívali, ale do očí mi tvrdili, že to neexistuje. Šel jsme tedy pryč, někam dolů na pláž abych se zkusil pobavit s někým dalším, ale prakticky všichni jen chodili okolo jako bych ani neexistoval a pokračovalo to stále silněji.
S každou další interakcí jsem byl stále více přesvědčován, že nic okolo neexistuje, ani já a podobně. Tak mě napadlo jít zpátky do hotelu ve kterým jsem bydlel, tam to bylo mnohem víc strašidelné, protože lidi v podstatě jen chodili okolo mě, naráželi jako kdybych neexistoval a každý s kým jsem se pokusil promluvit mě utvrzoval v tom že nic z toho co vidím neexistuje, ani oni ani já. Snaha přesvědčit je o opaku, tedy o existenci byla marná a připadalo mi jako kdybych byl v hodně špatné TVshow.
V tom hotelu to ale začalo být ještě víc divné, recepce se samovolně vzdálila do takové dálky, že bych k ní nikdy nedošel, rozběhl jsme se tedy ke schodům, byli to klasické stupnice z tlustých fošen přidělaných k železné konstrukci. Jedno nebo dvě patra jsem vyběhl normálně, jenže tady už to začalo být opravdu divné, lidé potkávajíce okolo mi samovolně tvrdili že tam nemůžu, protože to neexistuje, chtěl jsem do svého pokoje myslím ve 4 nebo 6 patře, ale již v druhém se všechno změnilo, schodiště se natahovalo do dálky a pak vracelo a já jsem šlapal jako kdyby do prázdna, protože místo dřevěné schodnice už zbyla jen tyč toho rámu, opatrně jsem stoupnul na jeden z nich, pak na druhý ale ten se, jakoby ulomil a já málem spadl na zem pod ním. Ustoupil jsem a rozběhl se mezi lidmi k nedalekým výtahům, ty se při tom jak jsem se k nim přibližoval vzdalovaly, schovávali a mizeli ve stěně jako když hodíte kámen do hustého bláta.
Jenden ale byl otevřený, podařilo se mi vběhnout dovnitř, muž co v něm stál mi začal tvrdit, že to nemůžu, že s ním nikam nemůžu jet protože neexistuje a ten hořící panel s tlačítky taky není. Vyběhl jsem tedy z výtahu s popálenými zády, rychle bundu uhasil a všiml se, že jsem pořád v loby nebo nějakém patře s jinou recepcí a záchody.
To už ale každý s kým jsem se potkal mě přesvědčoval, že já neexistuji ani nic co vidím, slyším nebo na co si sáhnu. Vběhl jsem na ty záchody, tam v rohu stála dívka, když mě viděla, spadla na zem jako když člověk omdlí, sesypala se ale pořád se dívala mým směrem, přiběhl jsem k ní a zjistil, že má zástavu srdce, okamžitě jsem jí dával první pomoc, ale ona jako kdyby nežila a přesto zároveň se na mě dívala jak jsem dělal co jsem dělal. Hlavou mi celou dobu prolétalo „No tak, co se to děje“ a slečna i když to nemohla slyšet mi odpověděla, že nic z toho co teď je, jednoduše neexistuje. Nic neexistuje, ani záchody, hotel, pracovní místo nebo třeba i ona ba ani já sám, ani její tělo na zemi ani to, že se jí pokouším resuscitovat, prostě nic..